NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2313.

»Léčením« ve smyslu §u 356 tr. zák. jest i léčení ran (§ 357 tr. zák.).
S hlediska §u 356 tr. zák. se nevyžaduje zavinění ve smyslu §u 335 tr. zák.; stačí pouhá nevědomost (nešikovnost) sama o sobě.
Podmíněné odsouzení (zák. ze dne 17. října 1919, č. 562 sb. z. a n.).
Podle §u 1 zákona nelze podmínečně odložiti jiné tresty než tresty na svobodě a peněžité.
Trest podle §u 356 tr. zák. nelze podmíněně odložiti (§ 281 čís. 11 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 12. března 1926, Zm I 857/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 10. září 1925, jímž byl obžalovaný uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §§ů 356, 357 tr. zák., zapovězeno mu provozování lékařství dotud, až v nové zkoušce dokáže, že nabyl vědomostí, jichž se mu nedostávalo, a povolen mu podmíněný odklad výkonu tohoto trestu se zkušební dobou tří let. Výrok napadeného rozsudku opravil v ten smysl, že z něho vyloučil § 357 tr. zák. Naproti tomu vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství, zrušil napadený rozsudek ve výroku o podmíněném odsouzení jako zmatečný a vyslovil trest bezpodmíněný. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v důvodech:
Stížnost obžalovaného namítá po stránce hmotněprávní (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.), že byl oproti obžalobě, znějící pouze na přečin podle §u 357 tr. zák., odsouzen též podle §u 356 tr. zák. To prý je nesprávné. Neboť, i když jsou obě skutkové podstaty §u 356 a 357 tr. zák. ohroženy týmž trestem, není prý pro obžalovaného lhostejno, zda je odsouzen jen podle §u 357 tr. zák., tudíž pro nešikovnost při operaci, či také podle §u 356 tr. zák. pro chyby z nevědomosti při léčení, zvláště když nová zkouška před lékařskou fakultou může býti rozdílnou podle toho, zda padá mu za vinu nešikovná operace, či jiná nevědomost. Stížnost jest bezdůvodná. Poukazuje sama na zákon ze dne 17. února 1873, čís. 25 ř. zák., kterým byl zrušen rozdíl mezi ranhojičstvím na jedné a ostatními obory lékařské vědy na straně druhé. V důsledku toho je každý к provozování veškerého lékařství kvalifikovaný lékař oprávněn vykonávati lékařskou praxi v každém směru bez jakéhokoli omezení, tudíž i provozovati ranhojičství. Rozlišování mezi §em 356 tr. zák. a §em 357 tr. zák. není proto nyní případným, poněvadž mělo význam jen pro poměry doby, v níž trestní zákon vznikl. Nynějším poměrům hoví již pouhé ustanovení §u 356 tr. zák., ježto podle nynějšího stavu věci dlužno »léčením« rozuměti všechny jeho způsoby bez rozdílu, tudíž i léčení ran. Odsouzení obžalovaného podle §u 356 tr. zák. odpovídá tudíž zákonu a citování §u 357 tr. zák. vedle §u 356 tr. zák. je nemístným. Ostatně citací tou nestala se obžalovanému křivda, ježto nalézací soud nevycházel z předpokladu, že tu jde o dvě různé skutkové podstaty a nevzal při výměře trestu souběh za okolnost přitěžující. Pro rozlišování mezi podstatami podle §§ 356 a 357 tr. zák. není také proto důvodu, ježto zákon stojí na stanovisku, že lékaři jest zakázati vykonávání veškerého lékařství, ať se při jeho vykonávání dopustil chyb z kteréhokoli oboru lékařské vědy. Zákon předpokládá, že, nedostává-li se lékaři potřebných vědomostí a dovedností v jednom odvětví, jest obava, že mu chybí vědomosti i v odvětví druhém. Obsahuje proto také § 356 tr. zák. jedinou přesně upravenou trestní sankci, která vzhledem k poukazu §u 357 tr. zák. na § 356 tr. zák. platila i pro § 357 tr. zák. a nečiní rozdílu mezi jednotlivými odvětvími lékařské vědy.
Stížnost namítá dále, že skutkové podstaty §§ů 356 a 357 tr. zák. jsou jednotlivými druhy všeobecného ustanovení §u 335 tr. zák. a že tudíž i při nich musí býti zjištěno zavinění ve smyslu §u 335 tr. zák., nikoli pouhá nevědomost nebo nešikovnost. Leč podle jasného znění, přirozeného smyslu a nepochybného účelu §§ů 356 a 357 tr. zák. stačí ke skutkové podstatě již zjištění pouhé nevědomosti a nešikovnosti. Zákon spatřuje již v těchto nedostatcích zavinění, jak to také vychází zřejmě již z nadpisu k oněm §§ům: »Provinění se lékaře (ranhojiče) nevědomostí.« Slušiť za to míti, že takové hrubé nedostatky, ohrožující obecenstvo v jeho nejdražších statcích, jakými jsou zdraví a život, mohou míti svou příčinu jen v nedbalém neosvojení si dostatečných vědomostí, ať již za studií neb pozdějším nezdokonalováním se dalším sebevzděláváním. Pokud zmateční stížnost uplatňuje, že obžalovanému při operaci kleště sklouzly jen nahodile a že proto nelze mluviti o nevědomosti nebo nedovednosti, činí tak v rozporu se zjištěným stavem věci a nelze proto k této její obraně míti zření. Bezdůvodnou zmateční stížnost obžalovaného bylo proto zavrhnouti. Odůvodněnou jest však zmateční stížnost státního zastupitelství. Nalézací soud vyslovil, že se trest obžalovanému podle §u 356 tr. zák. uložený a pozůstávající v tom, že se mu zapovídá provozování lékařství dotud, až v nové zkoušce dokáže, že nabyl vědomostí, jichž se mu nedostávalo, — odkládá ve smyslu zákona o podmíněném odsouzení čís. 562/1919 na dobu tří let. Právem uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř., že oním výrokem vykročil soud ze své moci trestní. Neboť v §u 1 zák. čís. 562/1919 dává se soudu právo odložiti z podstatných důvodů výkon trestu peněžitého a trestu na svobodě. Zákon mluví pouze o těchto dvou trestech a vypočítává tudíž výčetmo ty druhy, ohledně kterých připouští použití zákona o podmíněném odsouzení. Zápověď provozování lékařství nespadá však pojmově ani pod trest peněžitý ani pod trest na svobodě. Míní-li obžalovaný v odvodu, že zákon rozumí pod trestem peněžitým vůbec tresty majetkové, jest na omylu. Trestní zákon vypočítává pro dosah přečinů a přestupků v §u 240 zvláštní druhy trestů, mezi nimi zejména tresty a) peněžité, b) propadnutím zboží, věcí prodejných neb nářadí, c) ztrátu práv a daných povolení. V §u 259 tr. zák. vyslovuje se zásada, že nesmí se zaměňovati druh trestu, určený pro každý jednotlivý trestný čin, od kteréhožto zákazu činí výjimku pouze v §§ech 260 a 261 tr. zák. Z toho plyne, že zákon přesně rozlišuje mezi jednotlivými druhy trestů a že tak činí najmě mezi trestem peněžitým a trestem pozůstávajícím ve ztrátě práv a daných povolení, pod kterýžto druh spadá nepochybně zápověď provozovati lékařství ve smyslu §u 356 tr. zák. Byť i druhy trestů v §u 240 tr. zák. pod a)—c) daly se podřaditi pod všeobecný pojem trestů majetkových, nelze z toho dovozovati, že zákon o podmíněném odsouzení míní pod peněžitými tresty vůbec všechny tresty majetkové. Nelzeť z toho, že doslov zákona připouští podmíněné odsouzení jen ohledně určitého druhu majetkových trestů, argumentací a minori ad maius, dovozovati přípustnost podmíněného odsouzení pro celou skupinu majetkových trestů. Kdyby to zákonodárce byl zamýšlel, jistě by to byl výslovně vyjádřil. Ani z ustanovení §u 5 zák. o podm. odsouzení nemůže obžalovaný nic vytěžiti. Zákon tu jedná jen o trestech vedlejších, opatřeních zabezpečovacích, právních následcích, spojených s odsouzením, dále o výroku o náhradě útrat řízení trestního, o nárocích soukromoprávních a konečně o propadnutí věci. Jen těchto výčetmo uvedených předmětů dotýkají se předpisy §u 5 a nelze proto seznati, jak proti jeho jasnému doslovu a smyslu lze z něho usuzovati na přípustnost podmíněného odsouzení i při trestu podle §u 356 tr. zák.; vyplýváť tu i z poslední věty §u 35 a 267 tr. zák., že se na zvláštní samostatné povaze onoho trestu ničeho nemění, byť tu i šlo o souběh s jiným trestným činem. Podle toho jest použití podmíněného odsouzení na trest podle §u 356 tr. zák. zásadně vyloučeno a porušil proto nalézací soud svým rozhodnutím zákon. Napadá proto státní zastupitelství rozhodnutí soudu právem opravným prostředkem zmateční stížnosti, jenž má místo vždy, jde-li o porušení zásad zákonem o podmíněném odsouzení závazně vyslovených; v souzeném případě vykročil soud, porušiv předpis §u 1 zákona o podmíněném odsouzení, z mezí své moci trestní a dovoláváno jest se proto právem důvodu zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř. Odvolání přichází v úvahu jen tehdy, když domáháno jest se nápravy nesprávných výsledků volného uvažování soudcovského v případě, v kterém jinak soud pohyboval se v mezích zákona o podmíněném odsouzení. Odůvodněné zmateční stížnosti státního zastupitelství bylo proto vyhověti a uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2313. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 187-190.