Čís. 14841.

§ 3 alim. zákona.
Podporou podle § 3 alim. zák. není poskytování výměnku, jež jest jen plněním smluvní povinnosti převzaté smlouvou odstupní, ujednanou před účinností alimentačního zákona.
(Rozh. ze dne 3. ledna 1936, Rv I 395/34.) Žalobou podle § 3 alim. zák. domáhá se nezl. žalobce na žalovaném zaplacení výživného, jež mu dluhuje jeho nemanželský otec Jan K., proti němuž zůstaly exekuce k vydobytí těchto dávek bez výsledku. K opodstatnění svého nároku uvedl, že výživné jest nedobytné proto, poněvadž nemanželský jeho otec postoupil veškeren svůj majetek žalovaným (ještě před účinností alimentačního zákona), vymíniv si jen v postupní smlouvě výměnek, takže jsa tím zaopatřen, nehledí si výdělečné práce, z níž by učinil zadost své vyživovací povinnosti. Nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Podle § 3 al. zák. jest ten, kdo nemaje zákonné povinnosti nebo kdo nad tuto povinnost podporuje poskytováním výživy nebo jiných prostředků jiného, takže si nehledí výdělečné činnosti uložené mu v § 1, zavázán s ním rukou společnou a nerozdílnou oprávněné osobě za dávky příslušející za dobu, po kterou poskytovali tuto podporu. Jest jisto, že žalovaný nemá zákonné povinnosti k podpoře Jana K-y, neboť jest jeho osvojencem (§ 6 zák. čís. 56/28 Sb. z. a n.), avšak podle § 3 cit. zák. jest zavázán jen ten, kdo podporuje osobu k výživě povinnou. To však žalovaný nečiní, neboť zmíněnou smlouvou obdržel od manželů Jana a Barbory K-ových nemovitosti za postupní cenu 4000 Kč, při čemž se zavázal jim poskytovati výměnek. Tento výměnek tvoří tudíž část úplaty žalovaného za postoupené mu nemovitosti a tím, že jej žalovaný poskytuje, plní jen svou smluvní povinnost. Jest tomu stejně tak, jako když na příklad dlužník platí svému věřiteli úroky nebo anuity za zapůjčené částky. Zákon mluví o podporování a opětně o poskytování podpory. Volil-li zákonodárce tyto výrazy, učinil tak jistě v úmyslu vyloučiti případy, kde někdo poskytuje výživu a jiné prostředky, plní svou povinnost, ať zákonnou, ať smluvní. Kdyby to nechtěl činiti, byl by prostě zavázal každého, kdo poskytuje výživu. Podporováním, poskytováním podpory sluší rozuměti poskytování prostředků k výživě dobrovolné, k němuž podporovatel není nijak zavázán; je to tedy v podstatě darování, a o to se v daném případě nejedná. Žalovaný, který ostatně převzal smluvní povinnost poskytovati výměnek ještě před zákonem čís. 4/31 Sb. z. a n., musí jej plniti, neb jinak by se vystavoval žalobám žalovaného na plnění výměnku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozhodné jest právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Žaloba uplatňuje proti žalovanému nárok podle § 3 zákona čís. 4/31 Sb. z. a n. Předpokladem pro odsouzení cizí osoby k placení dávek výživného, k nimž jest jiný povinen, jest mimo bezvýsledné vymáhání výživného na povinném, který tuto povinnost zanedbává, podstatná ta okolnost, že ona cizí osoba podporuje povinného poskytováním výživy nebo jiných prostředků, což má za následek, že výživou povinný si nehledí výdělečné činnosti uložené mu v § 1 cit. zák. Odvolací soud správně dovozuje, že slovo »podporuje« v odstavci prvním a »podporovaný« v odstavci druhém, vylučuje tento závazek cizí osoby, která poskytuje něco povinnému, protože jest k tomuto poskytování zavázána ať přímo zákonem, ať smlouvou, což nelze kvalifikovati za poskytování podpory za účinnosti alimentačního zákona. Na podpory třeba smluvené před účinností tohoto zákona nelze působnost jeho rozšířiti. Jestliže tedy žalovaný plní výměnek Janu K-ovii, jak jest k tomu zavázán postupní smlouvou, nepodporuje ho a není proto zavázán s ním za dávky výživného příslušející žalobci proti Janu K-ovi. Správně také uvádí odvolací soud, že by se žalovaný po případě vydal žalobě, kdyby svůj smluvený závazek neplnil, že jest k jeho plnění zavázán, dokud ona smlouva trvá. Pokud žalobce namítá, že smlouva postupní, ujednaná mezi Janem K-ou a žalovaným, jest neplatná ve smyslu § 879 obč. zák., protože se jí obchází zákon, nelze se tím v tomto sporu zabývati proto, že by se mohlo jednati jen o neplatnost, správně neúčinnost její vůči žalobci, tedy odporovatelnost, což netvoří předmět tohoto sporu.
Nejvyšší soud odmítl dovolání.

Citace:

Č. 14841. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 37-39.