Čís. 1880.
Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.). Při ponechaní pozemku v pachtu (§ 29 zákona) může vlastník do pachtovného započísti, oč zvýšeny byly daně a přirážky.
(Rozh. ze dne 3. října 1922, R I 1151/22.)
Soud prvé stolice přiznal drobnému pachtýři pozemky do dalšího pachtu a zamítl návrh vlastníka, by pachtovné bylo zvýšeno o to, oč stouply daně a přirážky. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a nařídil prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Pravda sice, že dle § 29 požad. zák. ponechání v pachtu děje se za týchž podmínek jako dosud, ale to podle smyslu slova a povahy věci daleko neznamená ještě, že by v nominální číslici nájemného naprosto žádná změna nastati nesměla, jak za to nižší stolice mají. Má-li pachtovné býti stejné jako dříve, nutno to rozuměti nejen vůči pachtýři, nýbrž i vůči vlastníku. Nastalo-li však, jak vlastník tvrdí a notorické jest, v období 1914—1920 zvýšení reálních daní a přirážek, a platí-li vlastník daně a přirážky, platí je ovšem vlastník z nájemného, jež se tedy o jich obnos snižuje, takže teprv zbytek představuje vlastní a pravé nájemné. Toto skutečné a pravé nájemné, byvši takto sníženo, neodpovídá více sumě nájemného ve smlouvě pachtovní pro období 1914—1920 ustanoveného a nebyla by to tedy vůči vlastníku podmínka »stejná«, kdyby se trvalo na posavadní nominální číslici pachtovného a nedopouštělo se její zvýšení. Věc má se zkrátka tak: při smlouvě pro poslední období počítal vlastník s tehdejšími daněmi a přirážkami a podle nich, připočítav je k pachtovnému, ustanovil jeho nominální číslici, ve skutečnosti přesunul je tedy na pachtýře, jsa sám jen průchodní pokladnou pro ně: ať je tedy tato průchodní položka jakákoli, musí ji vždy pachtýř platiti, má-li skutečné nájemné t. j. to, co vlastníku zůstane, býti pořád stejné. Tomuto výkladu svědčí čl. 1 § 1 lit. e) novely ze dne 1. dubna 1921, čís. 166 sb. z. a n., dle něhož pachtýř, jenž se svým požadovacím právem ustoupiti musil obci a spokojiti se musí s pouhým dalším pachtem, musí vedle pachtovného, jež mu tady zákon ovšem počítá podle ceny přejímací, kterou obec zaplatit musí — neboť nejde více o starého vlastníka — nahraditi obci též všecky daně, přirážky a ostatní veřejné dávky připadající v době pachtovní na pozemek pachtovaný. Tak, jako zde, mluví pro to slušnost a spravedlnost i v případě § 29 požad. zák. Neboť daně a přirážky byly zvýšeny právě proto, že stoupla peněžitá hodnota zemědělských výrobků, tato však připadá k dobru jedině pachtýři, i slušno proto a spravedlivo, by taky jedině on zvýšek daní a přirážek nesl. Je tedy třeba, aby se zjistilo, oč daně a přirážky dnem 1. října 1919, kdy počíná nucený pacht, byly vyšší než v době uzavření poslední pachtovní smlouvy pro období 1914—1920, a podle toho potom nominální číslici pachtovní určiti.