Čís. 1162.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 Sb. z. a n.).
Jde o předmět potřeby, bylo-li prodáno dříví na stojato.
Trestných činů dle §§ů 7 a 11 čís. 4. lich. zák. může se dopustiti nejen držitel zboží, nýbrž i jeho zmocněnec a sprostředkovatel.
Pod předpisy o válečné lichvě spadají též smlouvy odvážné.
(Rozh. ze dne 17. března 1923, Kr. I 175/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Čes. Budějovicích ze dne 22. prosince 1921, jímž byli obžalovaní Jaroslav K., František M., Alfons H. sproštěni dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin dle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 Sb. z. a n. a dále obžalovaní Jaroslav K., František M., Alfons H., Josef M., Karel K. a Jan K. z obžaloby pro přečin předražování dle prvé věty čís. 3 §u 7 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znova projednal a rozhodl, a uvedl po právní stránce v
důvodech:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství, dovolávající se důvodů ze dne 17. října 1919 čís. 568 Sb. z. a n. a dále obžalovaní Jaroslav K., Zaujati dlužno předem stanovisko ku základní otázce, zda jedná se v tomto případě, kde šlo o prodej dříví na stojato, o předmět potřeby ve smyslu §u 1 zákona o lichvě. Nalézací soud odpovídá na otázku tuto záporně, jsa toho náhledu, že prý nejde o předměty potřeby, spadající pod lichevní zákon, nýbrž o věci nemovité. Jde prý o stromy, pevně s půdou srostlé, nikoliv o pokácené dříví, tedy dle §u 295 obč. zák. o věci nemovité, které nejsou předmětem ochrany lichevního zákona. Dále je prý nutno k pokácení lesa svolení politické správy, o něž ani žádáno nebylo. Naproti tomu uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. správně, že v tomto případě jednalo se prodávajícím a kupujícím nikoliv o les s lesní půdou jako věc nemovitou, nýbrž o dříví, lesem poskytované, bez půdy tedy o věc movitou, sloužící k ukojení potřeb lidských. Okolnost, že les nebyl ještě pokácen, nemění na věci ničeho, jakmile předmětem jednání a smlouvy dle zřejmé a srovnalé vůle stran bylo jen dříví a nikoli též lesní půda, takže k této, poněvadž nebyla předmětem smlouvy, nelze při posuzování věci přihlížeti. Ani okolnost, že v době jednání nebylo zažádáno o svolení politické správy k pokácení lesa není na závadu, poněvadž dle zákona záleží jen na tom, zda jednalo se o věc movitou, sloužící k ukojení potřeb lidských, a ono svolení mohlo dodatečně býti vymoženo.
S hlediska §u 11 čís. 4 lich. zák. bylo by ještě podotknouti, že i kdyby snad vyšlo na jevo, že jednotliví obžalovaní nebyli přímými smluvními stranami při obchodech tohoto případu, nýbrž že jejich účast spočívala v činnosti sprostředkovatelů nebo tichých společníků a pod., přicházela by za ostatních zákonných předpokladů v úvahu jako řetězové obchodování, pokud se týče jako pletichy ve smyslu §u 11 čís. 4 zákona o lichvě, jimiž rozuměti dlužno každé nekalé a nereelní využitkování mimořádných poměrů válkou vyvolaných, způsobilé cenu předmětu potřeby stupňovati. Ostatně dá se činnost i přímých smluvníků kvalifikovati jako pletichy, poněvadž dle stavu spisů nebyl žádný z nich oprávněn k obchodování dřívím, takže šlo o obchodování, vybočující z mezí řádného a solidního obchodu za účelem dosažení zisku a využitkování mimořádných poměrů válečných. Rozlišování toto je však bez právního významu, poněvadž řetězový obchod je jen zvláštním případem pouštění se do pletich. Zrušovací soud vyslovil v přečetných rozhodnutích, že dle zákona nesejde na tom, v jaké roli se súčastní pachatel trestného jednání, zda jako držitel a majitel zboží či jako pouhý sprostředkovatel. I tento vyvíjí činnost, již sluší dle názorů všedního života pokládati za obchodování.
Podotknuto budiž, že i s hlediska §u 7 zákona o lichvě je nerozhodno, v jaké roli se pachatel zúčastní trestné činnosti, zda jako držitel zboží či jako zmocněnec, sprostředkovatel. Že i takovéto osoby mohou býti subjektem deliktu dle § 7 zákona o lichvě, je zřejmo z ustanovení §u 24 zákona o lichvě, v němž se mluví o příkladech, kde pro předražování je odsouzen zřízenec, zmocněnec, zástupce neb jiný orgán podniku.
Právem označuje stížnost mylným názor nalézacího soudu, že v tomto případě nelze shledati skutkovou podstatu předražování proto, že prý se jednalo o smlouvy odvážné ve smyslu §u 1276 obč. zák. Neboť lichevní zákon nečiní výjimky ohledně smluv odvážných a prohlašuje za trestného každého, kdo požaduje nebo poskytnouti si dá cenu zřejmě přemrštěnou. Směrodatnými lze uznati jen předpisy zákona lichevního a jen dle zásad z něho plynoucích lze uvažovati, zda může požadování ceny před zákonem obstáti.

Citace:

č. 1162. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 181-182.