Čís. 17352.

Živnostenské společenstvo může sjednati platně kolektivní smlouvu nejen s pomocnickou hromadou, nýbrž i s jinou organisací zaměstnaneckou. V poměru k těmto organisacím jest smlouva platná, i když zemský úřad ji neschválil, pokud byla uzavřena také s pomocnickou hromadou.
Třebas je v kolektivní smlouvě ustanoveno, že veškeré požadavky a stížnosti, vzešlé z pracovního poměru, se musí vyřizovati a vyrovnávati při výplatě týdenní mzdy, nelze z toho ještě usuzovati, že se zaměstnanec, neuplatniv nárok na doplatek mzdy za trvání služebního poměru, tohoto nároku vzdal, nebylo-li v kolektivní smlouvě uvedeno, že opominutí přednésti požadavky a stížnosti při výplatě týdenní mzdy má za následek ztrátu tohoto práva. (Rozh. ze dne 1. července 1939, Rv II 72/39.)
Žalobce přednesl, že pracoval u žalovaného od 18. listopadu 1935 do 19. září 1937. Na mzdě měl obdržeti dle platné kolektivní smlouvy uzavřené se společenstvem pekařů v P., jehož jest žalovaný členem, 190 K týdně, ve skutečnosti však mu žalovaný vyplácel jen 120 K. Domáhá se proto na žalovaném doplatku mzdy za celou pracovní dobu. Žalovaný namítal, že žaloba je bezdůvodná, protože se se žalobcem dohodl na týdenní mzdě 120 K, kterou žalobci také vyplácel. Kolektivní smlouva, jíž se žalobce dovolává, nebyla platně uzavřena a nebyla schválena zemským úřadem. Avšak i kdyby bylo lze považovati kolektivní smlouvu za platně uzavřenou, nemůže se jí žalobce k podepření svého nároku dovolávati, protože podle kolektivní smlouvy měly býti veškeré diference z pracovního poměru vyřizovány a vyrovnány při výplatě mzdy, žalobce však při výplatě mzdy nevznesl nikdy stížnost do její výše. Prvý soud uznal podle žaloby do výše zjištěného nedoplatku na mzdě. Odvolací soud nevyhověl odvolání. Důvody: Kolektivní smlouva, o niž jde, byla uzavřena dne 7. ledna 1923 u okresního úřadu v P. mezi odborovým společenstvem pekařů a pecnářů politického okresu P. a Ústředním svazem potravních odborů v ČSR., Hromadou pomocnickou uvedeného společenstva. Skupinou dělnictva pekařského ústředního svazu pekařů a cukrářů v P. a Odborovým sdružením československým, sekretariát v P. Žalobce byl řádným členem Ústředního svazu potravních odborů v ČSR. od 1. ledna 1937 až do skončení pracovního poměru a měl příspěvky řádně zapraveny. I když kolektivní smlouva nebyla schválena zemským úřadem, pokud jde o Hromadu pomocnickou, nelze proto prohlásiti kolektivní smlouvu za neplatnou. Kolektivní smlouva se týká všech skupin shora uvedených, jest však neplatnou jen pro Hromadu pomocnickou pro nedostatek schválení zemským úřadem. Neplatnost kolektivní smlouvy se týká výhradně jen těch pekařů, kteří jsou pouze příslušníky Hromady pomocnické, nikoli ale pekařů, kteří jsou také členy ostatních skupin. Toho jest si žalobce také vědom a dovolává se této kolektivní smlouvy jako člen Ústředního svazu potravních odborů, a to plným právem, ježto jest členem jedné složky druhé smluvní strany, to jest Ústředního svazu potravních odborů v ČSR. Za tohoto předpokladu podle bodu 15. této kolektivní smlouvy patří veškeré spory vzešlé, nedodrženími této smlouvy před rozhodčí výbor zřízený ve smyslu ustanovení §§ 122 a 123 živn. řádu, který říditi se bude zvláštním jednacím řádem dle živnostenského řádu. Toto ustanovení živnostenského řádu zůstalo nedotčeno i zákonem o pracovních soudech (§ 1 zákona čís. 131/1931 Sb. z. a n.). Podle rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 12239 není závadou, aby úmluvou v kolektivní pracovní smlouvě nebylo přeneseno rozhodování na rozhodce, neboť takovou dohodou může býti vyloučena i příslušnost soudu pracovního, a ujednání o rozhodčím soudě v kolektivní smlouvě jest pro účastníky závazné. Ustanovení o rozhodčím výboru zakládá tedy nepříslušnost dovolaného soudu (viz rozh. č. 4957, 6183, 6734, 9130, 9751 a 12239). Prvý soud námitku věcné nepříslušnosti správně vyřídil tím, že ji jako opožděnou dle § 240 c. ř. s. zamítl, neboť byla vznesena opožděně. Ježto žalobce uzavřel individuální smlouvu se žalovaným, a podle této smlouvy dostával nižší mzdu, než by mu příslušela podle kolektivní smlouvy, je tato individuální smlouva neplatná se zřetelem na § 4 vlád. nař. čís. 89/35 Sb. z. a n. (viz rozhodnutí čís. 15001). Při tom jest zcela lhostejné a bez významu, že se žalobce nedomáhal při týdenních výplatách nároku na odměnu dle kolektivní smlouvy, nikdy vyšší mzdu neuplatňoval a potvrzoval správnost přijetí své mzdy. Předpis § 4 vlád. nař. čís. 89/1935 Sb. z. a n. zakazuje zaměstnavateli obcházeti zákon a stanoví dokonce na toto obcházení sankci v tom smyslu, že smlouvou jednotlivou nesmí býti mzdové nároky zaměstnancovy, plynoucí z ustanovení hromadných smluv pracovních, po dobu jejich platnosti zkráceny; leč by k takovému zkrácení daly souhlas organisace zaměstnanecké, jež sjednaly hromadnou smlouvu pracovní. Svolení organisací zaměstnaneckých v daném případě dáno nebylo. Mimo to stanoví řečené vládní nařízení, že na místo odporujících tomu ustanovení jednotlivé smlouvy, která jsou z tohoto důvodu neplatná, nastupují příznivější ustanovení hromadné smlouvy pracovní. Jest proto úmluvu, uzavřenou mezi stranami ohledně výše mzdy, považovati za nicotnou (§§ 879 obč. zák.). I když je zjištěno, že žalobce při týdenních výplatách neuplatňoval mzdu dle kolektivní smlouvy a prohlašoval, že mu byly vždy veškeré nároky zcela uhraženy, nemohlo tím dojíti k platné dohodě a platnému projevu žalobcovu v příčině vzdání se jeho nároku na mzdu dle kolektivní smlouvy. Je-li ujednání ohledně mzdy nicotné, je nicotné i prohlášení žalobcovo ohledně výplaty mzdy v jednotlivých týdnech, neboť prohlášení toto odporuje velícímu ustanovení § 4 vlád. nař. čís. 89/1935 Sb. z. a n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Soud dovolací schvaluje odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o otázku platnosti kolektivní smlouvy, které se pro žalobní nárok dovolává žalobce, a odkazuje proto pro stručnost na toto odůvodnění, dodávaje jen k vývodům dovolání, že ani z podstaty kolektivní smlouvy ani z ustanovení § 114 b) ž. ř. nevyplývá, že živnostenské společenstvo jest oprávněno sjednati kolektivní smlouvu jen s pomocnickou hromadou a nikoli s nějakou jinou organisací zaměstnaneckou. V odstavci 14, kolektivní smlouvy jest sice ustanovení, že veškeré požadavky a stížnosti vzešlé z pracovního poměru se musí vyřizovati a vyrovnávati při výplatě týdenní mzdy, avšak z tohoto ustanovení nelze ještě usuzovati, že žalobce, neuplatniv nárok na doplatek mzdy za trvání služebního poměru, se vzdal tohoto nároku. V odstavci 14 není uvedeno, že opominutí přednésti požadavky a stížnosti při výplatě týdenní mzdy má za následek, že opominutý požadavek nebo opominutou stížnost nelze jíž uplatniti. Nemusel si proto ani žalobce při týdenních výplatách býti vědom, že neuplatnění požadavku o doplatek mzdy hned pří týdenní výplatě může míti pro něho škodlivé následky, je-li tomu tak, nelze ani z toho, že žalobce skutečně přijímal týdenní mzdu bez námitek, usouditi na jeho souhlas s vyúčtováním týdenní mzdy se vzdáními se každého dalšího nároku proti žalovanému na doplatek mzdy, neboť nebyl to projev, který by, uváží-li se všechny okolnosti, nedopouštěl rozumného důvodu pochybovati, že žalobce měl vůli vzdáti se nároku na doplatek mzdy vážně a určitě. To platí i o přijetí poslední týdenní mzdy, které, stavší se rovněž bez námitek proti její výši, nelze vykládati tak, jakoby se žalobce byl vzdal veškerých nároků ze smlouvy pracovní na doplatky mzdy za celou dobu, po kterou byl zaměstnán u žalovaného.

Citace:

č. 17352. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 402-405.