NPD documents search: Váž. tr., 16 (1934)

Čís. 5129.

Podl'a § 12, odst. 2 vlád. nár. čís. 107/32 Sb. z. a n. (o jazde motorovými vozidlami) je přípustná za všetkých okolností len taká rychlost jazdy, aby ríadič bol jej pánom a aby mal vozidlo vo svojej moci. Vládou nad rychlosťou v smysle tohoto ustanovenia třeba rozuměti vládu nad pohybom vozidla a možnost’ v případe potřeby ihneď, t. j. ešte před překážkou vozidlo zastaviť.
(Rozh. zo dňa 15. novembra 1934, Zm IV 193/34.)
Obžalovaný F. K. ako ríadič autobusu išiel s ním po úzkej silnici v ostrej a neprehradnej zatáčke, nedávajúc ani výstražné znamenie, takou rychlosťou, že vrazil do protiidúceho nákladného auta. Autobus sa nárázom převrátil a jedna pasažierka utrpěla ťažké poranenie na tele. Oba súdy nižších stolic uznaly obžalovaného vinným prečinomi ťažkého ublíženla na tele z nedbalosti podla § 310, odst. 2 tr. zák.
Najvyšší súd zmátočnú sťažnosť obžalovaného zčásti odmietol, zčásti ju zamietol.
Dóvody:
Sťažovatel dovodzuje, že v míeste nehody, tedy v onej ostrej zatáčke a hoře do kopca, išiel maximálně 25—30km-ovou rychlosťou, ktorú označuje za normálnú a za každej okolnosti povolenu rychlost, ktorá vraj nemohla zapříčinit neštastie. Sťažovatel je na omyle, ak považuje tuto, ním samými tvrdenú rychlost za přípustná v každej okolnosti a tedy aj v okolnostiach súdeného případu. Odvolací súd zistil, že k neštastiu došlo v ostrej zatáčke, na neobyčajne úzkej silnici (3 m) a na neprehladnom mieste — sťažovatel sám uvádza, že videi dopřední na vzdialenost len asi 20—30 m. V době činu platily o jazde motorovými vozidlami předpisy vládného nariadenia zo dňa 30. juna 1932, čís. 107 Sb. z. a n., a to ustanovenia § 12 cit. nar. Podla odst. 2 § 12 tohoto nariadenia je přípustná za všetkých okolností len taká rychlost jazdy, aby riadič bol jej pánom, aby mal vozidlo vo svojej moci a aby bezpečnost osob a majetku nebola ohrožovaná. Pri tom »vládou nad rychlostou« v smysle tohoto ustanovenia třeba rozumět vládu nad pohybom vozidla a možnost v případe potřeby ihneď, t. j. ešte před překážkou zastavit. Podla odst. 3 cit. §u třeba jazdu primerane zvolnit a — je-li toho třeba — vozidlo, po případe i motor zastavit právě na neprehladných miéstach a v prudkých záhyboch ciest a vobec vždy, kedykolvek je třeba zvýšenej opatrnosti, aby bezpečnost osob a majetku nebola ohrožená. Právě taký terén a taká situácia bola v mieste nehody. Sťažovatel v převedení zmátočnej stažnosti sám uznává, že, keď zbadal překážku, vyhnul sa sice do tava, avšak vozidlo nemohol zastavit. Z toho zrejme plynie, že stažovatel išiel takou rychlosťou, že v okamihu, kedy sa mu v ceste vyskytla překážka, nebol jej pánom a nemal vozidlo vo svojej moci, tedy rychlosťou v smysle citovaných ustanovení nepřípustnou. Nedbajúc týchto predpisov, dopustil sa sťažovatel nedbalosti v svojom povolaní a porušil pravidla preň platné. Poneváč touto nedbalosťou a porušením pravidiel sposobil sťažovatel svojej pasažierke ťažké poškodenie na tele, odvolací súd právom uznal, že jeho chovanie tvoří skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu, a preto sa tu sťažovatelom vytýkaný zmatok nevyskytuje. Zmátočná sťažnosť v tejto časti je tedy bezpodstatná.

Citace:

Č. 8481. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 491-493.