NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9597.

Otázka viny na rozluce manželství (nikoliv na hlubokém rozvratu manželství) řeší se jen potud, zda jest vinna ta či ona strana, či obě, či žádná; neřeší se však, v jakém stupni jest ta či ona strana vinna.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1930, Rv II 386/29.)
K žalobě manželky bylo manželství procesním soudem prvé stolice prohlášeno za rozloučené z viny žalovaného manžela. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že vyslovil rozluku manželství z viny obou stran. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně. Důvody:
Žalobkyně uplatňuje jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 503 č. 4 c.ř.s., leč neprávem. Dovolatelka vidí tento důvod v tom, že prý se odvolací soud nevyjádřil, zda jest vina obou stran na rozvratu stejná, či zda jest ta či ona strana převážně vinna, pravě, že nepřichází v úvahu, zde jest vina žalovaného větší, protože za rozluku nežádá. Dovolatelka zastává názor, že lze manželství rozloučiti z viny obou stran jen, jsou-li stejně na rozluce vinny, což však odvolací soud netvrdil a přes to rozluku z viny obou stran vyslovil, pokládaje rozhodnutí viny na rozvratu za zbytečné a vedlejší. Dovolatelka zřejmě směsuje otázku viny na rozvratu s otázkou viny na rozluce. Otázka viny na rozvratu náleží podle § 13 písm. h) rozl. zák. k důvodu rozlukovému, a to tak, že soud musí předem uvážiti, zda žalující strana nemá na rozvratu převážnou vinu; neboť kdyby měla, pak by její žalobě nemohlo býti vyhověno. V té příčině však odvolací soud došel podle zjištěného jednání a chování žalovaného k úsudku, že se jeho vina rovná při nejmenším vině žalobkyně, t. j. že jest při nejmenším stejná, ač-li není větší. Stejná vina obou stran na rozvratu nebrání rozluce; bránila by jí jen převážná vina žalující strany. Ostatně přehlíží žalobkyně, že bylo manželství rozloučeno nejen z důvodu § 13 písm. h), nýbrž i z důvodu § 13 písm. e rozl. zák., kde na převážné vině nezáleží. Od otázky viny na rozvratu jest rozeznávati otázku viny na rozluce podle § 11 nař. min. sprav. ze dne 9. prosince 1897 čís. 283 ř. zák., podle něhož soud, vysloví-li rozluku, musí také uznati, zda jest na rozluce vinna jedna nebo druhá strana neb obě, nebo žádná. Tu se řeší otázka viny teprve po rozhodnutí, že rozluka jest odůvodněna. Ale řeší se — jak již řečeno — jen potud, zda jest vinna ta či ona strana, či obě, či žádná; neřeší se, v jakém stupni jest ta či ona strana vinna a neměří se podíly na vině, takže dojde k výroku o vině obou stran také tehdy, má-li jedna strana převážnou vinu na rozluce. Jest tudíž mylným názor dovolatelky, že bylo rozloučiti manželství jen z viny žalovaného, poněvadž jest převážně vinen.

Citace:

Čís. 9597. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 188-189.