Pro odhad soudní za účelem vyměření dávky z přírůstku nemovitosti jest směrodatnou cena obecná podle §§ 305 a 306 obč. zák., řídící se užitkem, který věc poskytuje na určitém místě

a v určité době obyčejně a všeobecně. Takovou obecnou hodnotu má na mysli i dávkový řád, pokud se týče i odhadní řád pro nemovitosti.

Z důvodů nejvyššího soudu: Rozpor srovnalých usnesení nižších soudů se zákonem doličuje stěžovatel tím, že prý soudní odhad nemovitostí za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty jest odhadem veřejného práva, že pro něj neplatí předpisy platné pro jiné, na soukromém právu se zakládající odhady a že se při něm nemá zjistiti prodejová cena, nýbrž jakási zvláštní, obecná cena podle dávkového řádu. Stěžovatel není v právu. Předpisy řádu o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí jsou, pokud se týkají soudního odhadu, převzaty z poplatkového zákona z 9. dubna 1850 č. 50 ř. z., jenž ustanovuje v § 50, že jest hodnotu nemovitostí určiti soudním odhadem, když a pokud se příslušná berní správa nedohodla s poplatníkem, aby bylo za základ vyměření poplatku vzato měřítko jiné. Pro provedení soudního odhadu platily tehdy §§ 201 a předcházející všeobecného soudního zřízení z 1. května 1781 č. 13 Sb. z. s., a to nejenom v řízení sporném, nýbrž podle § 323 téhož zřízení i v řízení exekučním a podle dvorního dekretu z 18. září 1786 č. 576 sb. z. s. pro jakýkoli odhad jiný. Nesporný patent z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., platný nyní pro všechny odhady prováděné soudem mimo řízení sporné a exekuční, nařizuje v § 272, aby bylo při nich šetřeno ustanovení soudního řádu, jimiž byly dříve právě zmíněné předpisy všeobecného soud. zřízení, nyní však jsou předpisy nového soud. civil. řádu a exekučního řádu, a zdůrazňuje v § 273, že výběr odhadců jest vždy bez ohledu na návrh stran vyhražen soudu. Všeobecné soud. zřízení spočívalo na zásadě závazné moci jednotlivých průvodů, proto byl podle §§ 196 a 201 srovnalý posudek dvou odhadců pro soud závazným a nepřipouštěl dalšího přezkoumávání. Nový civilní soudní řád ukládá v § 272 soudu, aby všechny provedené důkazy sám zhodnotil, tedy i znalecký posudek musí soud proto nyní přezkoumati i srovnalé posudky dvou odhadců a sám ustanoviti odhadní cenu. Výslovně mu tuto povinnost ukládá a blíže upravuje § 30 odhadního řádu pro nemovitosti z 25. července 1897 č. 175 ř. z. a byla opětovně uznána, již nejvyšším soudem (sr. č. 1918 sb. n. s.) i pro odhady za účelem vyměření dávky z přírůstku nemovitosti. Jaká cena má býti zjištěna soudním odhadem, ustanovují platně pro všechny obory práva §§ 305 a 306 obč. zák. Jest to cena obecná, řídící se užitkem, který věc poskytuje na určitém místě a v určité době obyčejně a všeobecně. Ani podle odhadního řádu pro nemovitosti nezjišťuje se cena jiná, stanoví se jen u různých nemovitostí různým způsobem, a to bud' přímým určením hodnoty prodejové, plynoucí ze srovnání s trhovými cenami, které se za podobné nemovitosti platí, neb vyšetřením čistého užitku, neb současně oběma způsoby. Ani dávkové řády nemají na mysli jiné obecné hodnoty a nelze jich zjišťovati jinými způsoby, než které jsou v odhadním řádě předepsány. V novém dávkovém řádě (dodatek III k § 37 zák. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb. z. a n.) označuje se v § 7 posl. odstavec nabývací obecná cena v závorkách výslovně za cenu prodejní. Výtka, že nižší soudy neměly postupovat podle předpisů nesporného patentu, nových procesních zákonů a odhadního řádu, jest proto lichá. Zcela neprávem tvrdí stěžovatel, že přibrání dalších dvou odhadců odporuje též § 143, druhý odstavec ex. ř. a § 9 odh. řádu. Prvý předpis, připouštějící přibrání jediného znalce, vztahuje se jenom na odhady příslušenství nemovitostí v pravidelných případech, druhý předpis však přímo vylučuje při nemovitostech takové ceny, jakou má odhadovaná cihelna, aby byl odhad proveden jediným znalcem, a nařizuje při pozemcích průmyslově obhospodařovaných přibrání několika znalců různých oborů. Postup prvního soudu odpovídá úplně §§ 9 a 30 reálního odhadního řádu.
Rozhodnutí nejvyš. soudu z 22. dubna 1926
č. j. R I 109/26.
Dr. Grešl.