Čís. 3147.

Ke skutkové podstatě zločinu ucházení se o křivé svědectví, »které má býti vydáno na soudě« není třeba, by osoba, u níž se pachatel o křivé svědectví ucházel, byla v ten čas k soudu jako svědek již obeslána (volána) neb aspoň navržena, aniž, by se sama (u soudu nebo bezpečnostního úřadu) k vydání svědectví v cizí věci nabídla, aniž, by věc, v níž mělo býti svědectví vydáno, byla již u soudu zahájena. Stáčí abstraktní možnost jejího výslechu.
Nezáleží na tom, zda byl trestný vliv na svědka vykonáván před jeho obesláním či po něm; okolnost ta je nerozhodna nejen pro návod podle § 5 tr. zák., nýbrž i pro skutkovou podstatu zločinu podle § 199 a) tr. zák., který je tu po případě, i když ucházení se zůstalo bez výsledku.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1928, Zm I 111/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 3. ledna 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 199 písm. a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Neodůvodněnou jest věcná námitka uplatňovaná proti rozsudku podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. v tom směru, že jednání obžalovaného nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 199 a) tr. zák. proto, že prý nelze mluviti o ucházení se o křivé svědectví, jež mělo býti vydáno na soudě, dokud D-ová nebyla v trestní věci proti Karlu F-ovi jako svědkyně ani navržena ani volána a se sama k vydání svědectví nenabízela ani u soudu, ani u četnictva nebo jiného úřadu. Zmateční stížnost jest na omylu. Ke skutkové podstatě zločinu ucházení se o křivé svědectví, »které má býti vydáno na soudě« není třeba, jakž plyne již ze slov zákona, by osoba, u níž se pachatel o křivé svědectví ucházel, byla v ten čas k soudu jako svědek již obeslána (volána) neb aspoň navržena, aniž, by sama ať již u soudu nebo bezpečnostního úřadu k vydání svědectví v cizí věci se nabídla, ba ani, by věc, v níž mělo býti svědectví vydáno, byla již u soudu zahájena. Stačí abstraktní možnost jejího výslechu, poněvadž skutková podstata zahrnuje všecky případy, v nichž pachatel má úmysl zkaliti pramen soudcovského přesvědčení vědoma nepravdivou svědeckou výpovědi, a tento úmysl lze předpokládati všude tam, kde v době ucházení se o křivé svědectví jest pravděpodobno neb i jen možno, že osoba ke křivému svědectví sváděná by mohla býti jako svědek slyšena. Tomu tu nepochybně tak bylo, poněvadž obžalovaný, jemuž záleželo na odsouzení Karla F-y, měl možnost, navrhnouti Marii D-ovou ml. za svědkyni v trestním řízení, které bylo zavedeno proti Karlu F-ovi pro zločin podle § 125 tr. zák. v tomtéž měsíci, kdy M. D-ovou ke křivému svědectví přemlouval a to právě z jeho podnětu a k trestnímu udání jeho manželky. Věděl tudíž, že jde o trestní věc, jež bude soudně projednávána, a, to věda, ucházel se o křivé svědectví a vykonával předem trestný vliv na očekávané řízení, jehož úkolem jest zjistiti pravdu materielní. Dlužno uvážiti, že trestní sankce § 199 a) tr. zák. chrání nestranné soudcovské nalézání práva a že je jeho úkolem, zabrániti každému pokusu, by se pravda zvrhla v nepravdu. Kdo je s to přispěti v očekávaném soudním řízení ku zjištění pravdy svým seznáním, nesmí býti předem připravován k vědomě nepravdivé výpovědi, tím méně smí býti nepravdivě naváděn svědek, jemuž o okolnosti, kterou má dosvědčiti, není z vlastního názoru nic známo. Kdo se o to pokouší, jest trestným bez ohledu na to, zda byla již vydána svědecká obsílka neb aspoň něco ve příčině obeslání bylo zařízeno, čili nic, a dopustí se dokonaného zločinu, i když jeho ucházení se zůstalo bez výsledku. Stejně jako by bylo lhostejným při návodu podle § 5 tr. zák., zda byl trestný vliv na svědka vykonán před jeho obesláním či po něm, jest tato okolnost nerozhodná i pro skutkovou podstatu dokonaného zločinu podle § 199 a) tr. zák. Okolnosti uplatněné v posledním odstavci zmateční stížnosti, jimiž obžalovaný vysvětluje smysl svého výroku proneseného k D-ové ml. před svědky »Takhle padesát zlatých brát, to bys stavěla«, z něhož nalézací soud usuzuje na věrohodnost seznání svědkyně D-ové, jakož i na to, že obžalovaný jí dal 100 Kč jako odměnu za službu, kterou na ní žádal, jsou novoty, jež nebyly předmětem jednání při hlavním přelíčení a k nimž zrušovací soud nesmí přihlížeti (§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 3147. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 287-289.