Authors:
= Váž. civ., 9 (1927), sv. 2
PDF
— Čís. 7381 —

Čís. 7381.


Byla-li žaloba zamítnuta, nemá žalobce nárok na náhradu nákladů zajišťovací exekuce, vzniklých až do jejího zrušení, třebas mu byly již přisouzeny. O útratách, jež byly vyvolány bezúspěšným návrhem dlužníka na zrušení zajišťovací exekuce, platí obdobně předpis § 48 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 4. října 1927, R I 831/27.)
K zajištění pohledávky 22 000 lir byla povolena žalobci zajišťovací exekuce pod čís. E VI 4134/26. Exekuční soud usnesením ze dne 28. prosince 1926 zamítl návrh povinné strany na částečné zrušení exekuce ohledně položky 7 a zrušil exekuci povolenou obchodním soudem ze dne 11. října 1926 ohledně položek 1, 2, 4, 6, 15, 21, 25 a 35 zájemního protokolu. Současně vyřkl exekuční soud, že povinná strana má nahraditi vymáhající straně na útratách Kč 513,60, poněvadž vymáhající věřitel se mohl domnívati, že není zde důvodu zrušení exekuce podle § 39 čís. 2 a § 251 čís. 1 ex. ř. Proti tomuto usnesení exekučního soudu ze dne 28. prosince 1926 podala vymáhající strana rekurs a rekursní soud usnesením ze dne 18. ledna 1927 stížnosti vymáhající strany vyhověl, stížnost dlužníkovu zamítl a odsoudil povinnou stranu k náhradě 354 Kč 96 h útrat stížnosti. Usnesení to stalo se právoplatným. Rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1927 byla žaloba o 22 000 lir zamítnuta. Exekuci k vydobytí útrat 868 Kč 56 h (z usnesení ze dne 28. prosince 1926 a 18. ledna 1927) soud prvé stolice povolil. Rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Exekuční návrh, jemuž bylo prvým soudem vyhověno, směřuje k vydobytí útrat, jichž zaplacení bylo povinnému uloženo usnesením exekučního soudu ze dne 28. prosince 1926 a usnesením rekursního soudu ze dne 18. ledna 1927. Rekursní soud zamítl návrh, maje za to, že tyto útratové pohledávky jsou toliko příslušenstvím pohledávky vymáhajícího věřitele 22 000 lir, která však byla vymáhajícímu věřiteli rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1927 oduznána, důsledkem čehož byla zrušena exekuce zajišťovací vedená na základě směnečného platebního příkazu, takže byl tím zároveň oduznán nárok na příslušenství této pohledávky. Názor rekursního soudu není správný. Jisto jest, že kdyby útraty, k jichž vydobytí směřuje exekuční návrh, byly útratami zajišťovací exekuce, neměl by vymáhající věřitel po pravoplatném zrušení exekučního titulu podle § 75 ex. ř. nárok na náhradu exekučních nákladů, vzniklých až do zrušení exekuce, třeba že mu byly již přisouzeny. Zde však jde o útraty ze samostatného řízení, jež bylo vyvoláno návrhem povinného, který nebyl uznán důvodným. Nejde o útraty exekuční, nýbrž o útraty tohoto zvláštního řízení, takže nejsou příslušenstvím oduznané — Čís. 7382 —
směnečné pohledávky a nesdílejí její osud. Nemůže proto dlužník poukazovati ani na poslední odstavec § 376 ex. ř., ježto nejde o útraty, jež vznikly provedením nebo výkonem exekuce k zajištění. Též v takovém případě platí obdobně to, co ustanovuje § 48 c. ř. s. o nákladech způsobených straně zaviněním odpůrcovým v případech, jež nastaly a byly vyřízeny za řízení sporného.
Citace:
č. 2959. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1149-1150.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).