NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 15789.

Zásada, že odložený rekurs lze podati samostatně, nelze-li již vydati další rozhodnutí, jež by by bylo lze bráti v odpor, platí i v řízení nesporném.
V nesporném (pozůstalostním) řízení mají třetí osoby, jež mají v držbě předměty, jež jsou pro věc nesporného řízení nebo osobu na ní zúčastněnou v určitém vztahu (byly v držbě zůstavitelově), ediční povinnost za účelem provedení důkazu (ohledání).
(Rozh. ze dne 3. února 1937, R II 469/36.)
Pozůstalostní soud uložil za účelem odhadu a soupisu Marku B-ovi, zůstavitelčínu synovi, který však dědické přihlášky nepodal, po případě jeho právnímu zástupci Dr. Emilu G-ovi, aby neprodleně předložil notáři jako soudnímu komisaři šperky pocházející z pozůstalosti po zemřelé Sali B-ové. Rekursní soud toto rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud uložil prvému, soudu nové jednání a rozhodnutí.
Civilní rozhodnutí XIX. 7 Důvody:
Především jest zkoumati, zda dovolací rekurs jest přípustný. Jde o usnesení, jež bylo vydáno při provádění důkazu soudním ohledáním. Podle § 34 zákona ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n. o zásadních ustanoveních řízení nesporného jest, pokud jde o důkazy, v nesporném řízení obdobně užíti ustanovení zákona o řízení sporném. Podle § 370 c. ř. s. není proti usnesením a opatřením při provádění ohledání samostatného opravného prostředku. Pro takový případ ustanovuje § 35, odst. 2, zákona č. 100/1931 Sb. z. a n., že na usnesení, proti kterému není přípustný rekurs samostatný, mohou si účastníci stěžovati v rekursu, který podají proti nejbližšímu usnesení, jež lze samostatně bráti v odpor. Ustanovení to jest stejného obsahu jako § 515 c. ř. s. Leč i rekurs podle § 515 c. ř. s. odložený může býti podán také samostatně, nelze-li vydati již další rozhodnutí, jež by bylo lze bráti v odpor, protože jest hlavní věc skončena (srv. repertorium bývalého vídeňského nejvyššího soudu č. 215; rozh. č. 14187 Sb. n. s.). Tato zásada platí podle své povahy i pro řízení nesporné. V projednávané věci nelze očekávati, že by v otázce, kterou řeší napadené usnesení, došlo ještě k dalšímu rozhodnutí. Poněvadž mají stěžovatelé právní zájem, aby soud učinil rozhodnutí, že nejsou k předložení šperků povinni, a pokládají se za zkráceny (§§ 6 a 37 zákona č. 100/1931), jest jejich dovolací rekurs přípustný a jsou k němu oprávněni. Ve věci samé jest uvážiti toto: Rekursní soud zjistil, že šperky byly v době úmrtí zůstavitelky v jejím držení. V dovolacím rekursu nebylo toto zjištění napadeno, naopak dovolací stěžovatelé výslovně prohlašují, že netvrdí, že věci ty do pozůstalosti nepatří. Neprávem proto namítají dovolací stěžovatelé nezákonnost spočívající v tom, že se prý napadené usnesení příčí ustanovení § 104 nesp. pat. Neboť podle jasného a nepochybného znění § 104, odst 1, nesp. pat. mají věci podle udání cizí, v jejichž držení byl zůstavitel, býti zařáděny do soupisu. V projednávaném případě jde však i o něco jiného, totiž o to, zda stěžovatelé jsou povinni předložiti skvosty ty notáři jako soudnímu komisaři k odhadu a provedení soupisu. Otázka ta není sice rozřešena v nesporném patentu č. 208/1854 ř. z., jest však upravena shora uvedeným ustanovením § 34 č. 100/1931 Sb. z. a n. Podle § 369 c. ř. s. není ovšem osoba třetí, v jejímž držení jsou předměty ohledání, povinna předložiti je soudu (§ 308 c. ř. s., který není citován v § 369 c. ř. s., úsudkem z opaku). Leč podle § 34 zákona č. 100/1931 Sb. z a n. jest ustanovení zákona o řízení sporném, pokud jde o důkazy, užíti v nesporném řízení toliko obdobně. Se zásadou vyhledávací, jež podle § 23 tohoto zákona ovládá pozůstalostní řízení, se nesrovnává uvedené omezení ediční povinností třetích osob ve smyslu § 369 c. ř. s. a jest proto k uskutečnění dotčené zásady v pozůstalostním řízení připustiti i povinnost třetích osob k předložení předmětů ohledání soudu, předpokládajíc ovšem, že předmět, o nějž jde, je pro věc nesporného řízení nebo osobu na ní zúčastněnou v určitém vztahu (Hora, Soudní řízení nesporné, str. 91 a 95, Ott, Rechtsfürsorgeverfahren, str. 195, Rintelen, str. 28). Že tu jest řečený vztah šperků v tomto řízení pozůstalostním, jest zřejmé z toho, že podle shora uvedeného zjištění byly šperky v době úmrtí Sali B-ové v její držbě. Otázkou, zda skvosty, o něž jde, jsou v držení stěžovatelů, kteří držbu tu popírají, nižší soudy se nezabývaly. Uložily-li tedy bez vyšetření otázky držby stěžovatelům, aby šperky předložili soudnímu komisaři k odhadu a provedení soupisu, jde o nezákonnost.

Citace:

Čís. 15789.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 129-131.