Čís. 1828.
Příslušnost živnostenských soudů není opodstatněna, jde-li o nárok, jejž uplatňuje osoba, účastna vedení závodu. Jedná-li soud o námitce nepříslušnosti odděleně, rozhoduje na základě celého předneseného děje, nikoliv pouze na základě údajů žaloby.
(Rozh. ze dne 12. září 1922, R I 983/22.)
Žalovaný, majitel obuvnické firmy, uzavřel se žalobcem úmluvu, dle které žalobce jakožto mistr obuvnický povede závod, žalovanému náležející, po stránce výrobní, kdežto nákup, předej, účetnictví a pokladnu povede si žalovaný, opovězení výroby obuvi po továrnicku stane se na jméno žalobcovo. Ohledně výše žalobcova platu a jeho účastenství v podniku nebylo ničeho mezi stranami ujednáno, jen slíbil žalovaný žalobci, že bude žalobce společníkem jeho, bude-li závod prospívati, ale k takovémuto dalšímu ujednání již nedošlo. Podnik byl pak u živnostenského úřadu opovězen na jméno žalobce a pod jeho jménem byl také provozován, ale žalovaný si jej vedl sám a zejména přijímal veškeré platy a vyplácel vydání. Proti žalobě o doplatek mzdy, vrácení kauce a zaplacení náhrady za používání strojů, jež žalobce do závodu dal, namítl žalovaný nepříslušnost soudů, ježto jde o věc, spadající do pravomoci soudů živnostenských, a věcnou nepříslušnost dovolaného soudu, ježto věc náleží před soud obchodní. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Dle žalobcových údajů jest základem žalobního nároku námezdní poměr žalobce jakožto vedoucí síly v závodě, zabývajícím se tovární výrobou a prodejem obuvi a výhradně žalovanému náležejícím, třeba formálně vůči živnostenskému úřadu byl podnik ten hlášen na jméno žalobcovo. Poněvadž podnik takový podléhá zákonu živnostenskému (čl. 4. zákona ze dne 20. prosince 1859, čís. 227 ř. zák., § 1 živn. řádu pod čís. 36), jest tím splněna podmínka příslušnosti soudu živnostenského (§ 2 čís. 1 a § 41 zák. o obch. pom. ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. ve spojení s §§ 1, 4 a 5 zák. o živnostenských soudech ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. a § 2 min. nař. ze dne 1. července 1919, čís. 110 ř. zák.). Poněvadž tedy soud pokládá za zjištěnu pro tento spor příslušnost soudu živnostenského, která jest dle § 3 zákona o soudech živnostenských příslušností výlučnou, čímž z rozhodování o tomto sporu, kde jde o nárok zaměstnancův jednak na doplatek mzdy, jednak na vrácení kauce, jednak o zaplacení náhrady za používání strojů, které zaměstnanec sám do závodu, jehož technické vedení měl, zapůjčil, tedy rovněž o nárok, vzniklý mu dle jeho tvrzení v tomto služebním poměru, vyloučeny jsou veškeré řádné soudy, spatřuje soud v této skutečnosti nepřípustnost pořadu práva, k níž i bez námitky žalovaného bylo by bývalo nutno z moci úřední přihlížeti dle § 42 j. n., a byla proto uznána nepříslušnost soudu a dle citovaného § 42 j. n. vyslovena zmatečnost dosavadního řízení. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Prvý soud zamítnul žalobu pro nepříslušnost a dosavadní řízení prohlásil zmatečným, jsa toho názoru, že dána jest příslušnost soudu živnostenského, poněvadž jde o nárok zaměstnancův proti zaměstnavateli ze služebního poměru a podnik, v němž žalobce jako zaměstnanec byl činným, podléhá živnostenskému řádu. Názor tento však uhájiti se nedá. Správné jest, že podnik, o nějž jde, podléhá živnostenskému řádu, přes to však není předpokladů pro příslušnost soudu živnostenského. Prvý soud odůvodnil příslušnost tohoto soudu ustanovením § 2 čís. 1 a § 41 zákona ze dne 10. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., o obchodních pomocnících ve spojení s §§ 1, 4 a 5 zákona o živnostenských soudech ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. Ustanovení těch mohlo by však býti použito jen tehdy, kdyby šlo o nároky ze služebního poměru mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem. Takového poměru však v tomto případě není. Mezi stranami je nesporno, že podnik živnostenskému úřadu ohlášen byl na jméno žalobcovo a pod jménem tím byl také provozován. Žalovaný sám uvádí, že se se žalobcem dohodli, že povedou společně rukodílnou výrobu obuvi a svršků jako společníci, že žalobce vzal na se starost o odbornou stránku, hlavně o výrobu, žalovaný pak o obchodní stránku podniku, podíl žalobce na zisku činiti měl 50 %, žalovaného 40 %, kdežto, o ztrátu děliti se měli rovným dílem. Žalobce neuznává toto tvrzení, uváděje, že žalovaný mu pouze slíbil, že bude společníkem podniku, že však dosud slibu nesplnil a že proto zůstal u něho ve služebním poměru. To však odporuje ohlášce u živnostenského úřadu, dle níž hlášen podnik na jeho jméno. Dle ní byl tedy principálem podniku. Je-li tomu tak, nemohl býti zároveň v něm zaměstnancem, ježto v případě takovém mohl by nároky ze služebního poměru jen proti sobě jako principálu uplatňovati. Nebylo-li však zjištěno, že žalobce byl k žalovanému v takovém služebním poměru, jaký mají na mysli citovaná ustanovení zákona o soudech živnostenských a zákona o obchodních pomocnících, není předpokladu pro příslušnost soudu živnostenského. Soud prvý, uznav tuto příslušnost a prohlásiv následkem toho řízení zmatečným, jednal proti ustanovení zákona, pročež bylo napadené usnesení zrušiti. Žalovaný vznesl však také námitku věcné nepříslušnosti soudu z toho důvodu, že k rozhodování povolán jest soud obchodní. Soud sice o námitce této jednal, ale nerozhodnul o ní. Nemůže proto ani soud rekursní otázkou touto se zabývati a náleží soudu prvému, by i o této námitce, po případě, uzná-li za vhodné, ještě po jednání se stranami rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalovaný vznesl proti žalobě 1. námitku soudní nepříslušnosti, správně nepříslušnosti řádných soudů, maje za to, že spor tento náleží před soud živnostenský, a 2. námitku nepříslušnosti soudu obecného, maje za to, že příslušným jest soud obchodní. Soud prvé stolice jednal odděleně od hlavní věci o těchto obou námitkách podle § 261 c. ř. s., byl tedy povinen usnesením rozhodnouti o nich; rozhodl tím způsobem, že první námitce vyhověl, ač ovšem neuvedl tu výslovně ve svém usnesení ze dne 7. června 1922, a v důsledku toho podle § 42 j. n. žalobu odmítl a řízení prohlásil zmatečným. Soud rekursní vyhověl rekursu žalobcovu a změnil, jak zřejmo jest z odůvodnění usnesení soudu rekursního, usnesení prvého soudu v ten způsob, že podle § 261 c. ř. s. zamítl námitku žalovaného čís. 1: rozhodnutí toto nesprávné nazváno jest v usnesení rekursního soudu zrušením usnesení prvého soudu; to však ničeho na věci nemění. Dovolací rekurs je vzhledem na to formálně přípustný, ale změňující usnesení soudu rekursního vyhovuje věci i zákonu, což vychází z této úvahy: Dle § 1 zákona o živnostenských soudech ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák., tyto soudy jsou příslušny pro živnostenské spory mezi živnostenskými podnikateli a dělníky; dle § 4 náležejí před živnostenské soudy spory o mzdu; dle § 5 a), b) jsou dělníky mistři dělničtí, dílovedoucí, přední dělníci, jakož i všichni, v živnostenském závodě zaměstnaní pomocní dělníci. Dle § 73 živn. ř. jsou pomocnými dělníky všecky dělnické osoby, jež jsou pravidelně zaměstnány v podnicích živnostenských jako pomocníci nebo tovární dělníci. Dle § 2 odstavec prvý a § 41 zákona o obch. pomocnících platí zákonné předpisy o příslušnosti soudů živnostenských také pro služební poměr osob, jež převážně ustanoveny jsou ke konání vyšších služeb v živnosti podniků, na něž se vztahuje řád živnostenský. Žalobce však podle obsahu žaloby, předneseného jeho zástupcem při ústním jednání v první stolici a vzatého nižšími soudy za základ rozhodnutí, opírá svůj žalobní nárok o tvrzení, že žalovaný hledal mistra obuvnického, na jehož jméno by mohl opověděti výrobu obuvi a obchod obuví, načež dohodl se se žalobcem, že tento povede závod žalovaného po stránce výrobní, žalovaný pak povede nakup, prodej, účetnictví a pokladnu, dále, že nemluvili ničeho o platu a účasti v podniku, ale že žalovaný slíbil žalobci, že bude společníkem jeho podniku, když tento bude prosperovati, že však žalovaný 15. února zastavil další činnost závodu. Z toho plyne, že žalobce, domáhající se na žalovaném mimo vrácení kauce a mimo náhradu 3000 K za užívání strojů, jím do podniku přinesených, odměny za práce, v podniku konané, včetně novoročného, nezakládá tyto své nároky na poměru dělníka k zaměstnavateli podle § 1 zákona o živn. soudech, nýbrž na společném vedení závodu a na společné činnosti v něm. S tím souhlasí i tvrzení, přednesené zástupcem žalovaného v prvé stolici, že tento dohodl se se žalobcem, že povedou společně výrobu obuvi a svršků. Mínění, projevené žalovaným v dovolacím rekursu, že lze hleděti pouze na údaje žaloby, jak to nařízeno jest v druhém odstavci § 41 j. n., je mylné. Toto zákonné ustanovení vztahuje se pouze na zkoumání žaloby soudem prvé stolice v době, když došla k tomuto soudu a když tento soud má o ní rozhodnouti podle § 230 c. ř. s., zde však rozhodnutí dle § 230 c. ř. s. stalo se již 25. března 1922 ustanovením prvního roku, načež bylo o otázce příslušnosti soudní (přípustnosti pořadu práva) jednáno následkem námitky žalovaným v této příčině vznesené, a rozhodnutí soudu procesního prvé stolice stalo se na základě ústního jednání, dle § 261 c. ř. s. o této námitce provedeného, pročež musí výsledek celého tohoto jednání a nikoliv pouze obsah žaloby vzat býti za základ rozhodnutí. Nerozhodno jest ovšem, že závod byl ohlášen na žalobcovo jméno u živnostenského úřadu a že byl i provozován роd jménem žalobcovým, neboť se to nesrovnává se zjištěnými okolnostmi a obsahu smlouvy stran. Následkem toho soud rekursní mylně prohlašuje žalobce za principála podniku. Ale rovněž nezáleží na tom, že žalobce mluví o závodě jako o závodě žalovaného a že domáhá se na žalovaném odměny za svou činnost v závodě; to se prostě vysvětluje tím, že žalovaný zahájil iniciativu za účelem vedení závodu, že žalovaný vedl prodej i pokladnu, čímž měl jaksi hmotnou nadvládu nad závodem, a že 15. února 1922 zastavil další činnost závodu. Žalobce nebyl u žalovaného dělníkem, nýbrž spolu s ním byl účasten vedení závodu. Soud rekursní tedy právem prohlásil, že soud živnostenský není pro tento spor příslušným, v důsledku čehož právem vyhověl rekursu žalobcovu a změnil usnesení prvého soudu v ten způsob, že zamítl hořejší námitku čís. 1. Z toho plyne, že dovolací rekurs není důvodný, pročež nebylo mu vyhověno. Soudu prvé stolice ovšem, jak soud rekursní vyslovil, náleží nyní, aby rozhodl o námitce čís. 2.