Čís. 5178.

Sprostředkovatelská smlouva.
Byly-li ujednány sprostředkovatelské obchody pod podmínkou, jež se však napotom nesplnila, přísluší sprostředkovateli nárok na odměnu pouze tehdy, nedošlo-li k uzavření obchodů pouze následkem obmyslného chování se přikazovatelova, směřujícího právě k tomu, by zmařen byl nárok sprostředkovatelův na odměnu.
(Rozh. ze dne 8. července 1925, Rv II 247/25.)
Žalující firma vymínila si zaplacení 2% sprostředkovatelské provise, jež měla býti splatna při splnění smlouvy. Ač smlouva nebyla splněna, domáhala se žalobkyně zaplacení provise. Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Nebyly sice při smlouvě, o kterou tu jde a která jest nespornou, ujednány usance Hamburské, podle kterých prý provise splatnou jest sprostředkovaním obchodu, jak jest výpovědí svědka Bedřicha G-а prokázáno, dle které smlouva se stala pouze písemně a obsažena jest v předložené korespondenci. Avšak dle udání žalující firmy jedná se zde o to, že provozuje obchodní sprostředkovatelství dle článku 272 odstavec čtvrtý obch. zák. a jest tedy nárok na odměnu (provisi) dle obdoby čl. 82 obch. zák. odvislým jen od sprostředkování, nikoliv splnění obchodu. Přísluší tedy sprostředkovateli provise, jakmile byl obchod uzavřen a, byl-li podmíněným, jakmile se stal nepodmíněným. Avšak úmluva o provisi může ujednáním býti závislou učiněna od splnění obchodu. Tento případ zde nastal, neboť přípisem žalobkyně ze dne 8. května 1924 učinila tato nabídku na sprostředkování obchodu a stanovila si ohledně placení zboží, že konosementy budou dotyčné anglické firmě presentovány, načež se žalované obnos po srážce provise zašle. Poněvadž konosementy jsou papíry, jichž odevzdáním odevzdává se zboží samo — čl. 302 obch. zák. — vychází z toho, že provise byla splatnou při splnění smlouvy. Ježto však smlouva, jak jest nesporno, splněna nebyla, není tu nároku na provisi. Nesmí ovšem splnění smlouvy zmařeno býti tím, kdo dal příkaz ku sprostředkování. Avšak tomu jest rozuměti jen tak, že zmaření nesmí býti obmyslné, směřující k tomu, by nárok na provisi odpadl, nikoli tedy jinaké, třeba zaviněné, zmaření obchodu samého (srv. Staub-Pisko II. vydání I. svazek str. 291). Než takové jednání žalované není tvrzeno. Poněvadž žalovaná dle předložených dopisů prohlásila, že provisi zaplatí, až obdrží náhradu škody od svého smluvníka, firmy L., byla žaloba pouze pro tentokráte zamítnuta. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Soud odvolací sdílí názor prvé stolice, že, byla-li smlouva o provisi učiněná závislou od podmínky, že sprostředkovaný obchod bude splněn, má sprostředkovatel nárok na výplatu provise jen tehdy, když přikazovatel splnění obchodu obmyslně zmařil. Marně brojí odvolatelka proti tomuto názoru, zastávanému i Staubem-Piskem, vývodem, že prý názor odporuje všeobecné právní zásadě, že každý odpovídá za škodu, kterouž jinému přivodí svým zaviněním (§ 1295 obč. zák.). Odvolatelka přehlíží, že prvým předpokladem nároku na náhradu škody jest čin protiprávní (§ 1294 obč. zák.), kterýž v tomto případě mohl by nastati jen porušením povinnosti ze smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou. Byla-li smlouva, jak prvá stolice správně zjistila, vázána podmínkou odkládací, nemohlo dojiti ku porušení smluvní povinnosti kulposním zmařením podmínky stranou žalovanou, nýbrž jedině zmařením obmyslným, v kterémžto případě by však nárok na náhradu mohl býti odvozen jenom z právní zásady, vytčené v druhém odstavci §u 1295 obč. zák. (III. nov. § 154). Důsledkem toho prvá stolice právem shledala bezvýznamným tvrzení žalobkyně, že žalovaná zavinila nemožnost splnění smlouvy tím, že své dodavatelské firmě L. neposkytla slíbeného bankovního akreditivu, a nepřivodila tudíž vytýkané neúplnosti řízení neprovedením důkazu o tomto tvrzení. Rovněž neposoudila prvá stolice nesprávně věc po stránce právní ani výkladem dopisu ze dne 8. května 1924. Soud odvolací sdílí plně tento výklad a jest tudíž taktéž názoru, že jeho obsahem byl nárok žalobkyně na provisi učiněn závislým na perfekci obchodu. Ostatně i v případě, že by se obsah dopisu mohl považovati za nedosti výrazný, bylo by ho přece vyložiti v tomtéž smyslu žalované straně příznivém a to dle zásady právní vytčené v čl. 278 obch. zák. a §u 915 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Poněvadž v zásadě obě nižší stolice nárok žalobkyně důsledkem čl. 82 obch. zák. uznávají a to právem, záleží jedině na tom, byla-li v konkrétním případě ujednána odchylka od onoho pravidla, stanovícího splatnost provise hotovostí ujednaných obchodů. Obě nižší stolice shledaly na základě dopisu ze dne 8. května 1924, že úmyslem stran bylo zaplatiti ujednanou provisi teprve po skutečném dodání zboží, tedy až po realisaci ujednaných obchodů, a s tímto názorem nižších soudů jest jen souhlasiti. Že šlo skutečně o podmínku splatnosti provise, a nikoliv o pouhé poshovění placení, plyne jasně z věty, jež zní v prvopise onoho dopisu: »Für die Regulierung und Erfüllung des Vertrages wird englischerseits, wie üblich, eine Brokergarantie in Form des Delcredere gestellt, wofür die Gebühren in obigen 5% bereits enthalten sind.« Poněvadž jest provise anglických brokerů vedle 2% provise žalobkyně předmětem nároku zažalovaného, nebyla by ona značnější výše jinak dobře ospravedlnitelnou, než právě hladkou realisaci oněch obchodů. Je-li však tomu tak, byl by nárok žalobkyně udržitelný jen tenkráte, kdyby bylo k nesplnění oněch ujednaných obchodů došlo dolosním chováním se žalované firmy prodavatelské, směřující právě k tomu, by zmařen byl nárok sprostředkovatelů na odměnu. Dovolací soud nemá příčiny, odchýliti se v tom směru od obecného mínění (Staub-Pisko I. sv., 2. vyd. str. 291), přijatého oběma nižšími soudy a stačí již jen poukázati k tomu, že dolosní chování v první stolici žalobkyní tvrzeno nebylo. Pokus o to v stolici třetí dlužno jako nepřípustný dle §u 504 c. ř. s. odmítnouti. Arciť jest se ještě zabývati tvrzením dovolatelky, že žalovaná uznala její nárok dopisy ze dne 29. července a 15. září 1924. Nehledíc k tomu, že žalobkyně v odvolacím řízení toto tvrzení neopětovala a pominutí jeho v důvodech rozsudku prvé stolice předmětem odvolacích důvodů výslovně neučinila, jest toliko podotknouti s hlediska právního posouzení věci, že z dopisů těch bezpodmínečné uznání onoho nároku vyčisti nelze. Jak v dopise ze dne 29. července tak zejména i v dopise ze dne 15. září 1924 činí žalovaná zřejmý rozdíl mezi nároky žalobkyně a nároky vlastními a projevuje toliko ochotu uplatniti je současně proti firmě L. V druhém tom dopise slibuje pak žalovaná žalobkyni, že jí zašle obnos na ni připadající, jakmile ho soudně na firmě L. vymůže. Poněvadž tato možnost objektivně dosud vyloučena není, nelze v prozatímním zamítnutí žaloby shledati nesprávné právní posouzení věci.

Citace:

čís. 17505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 698-699.