NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3711.

Pozemková reforma: I. * Z konečného rozhodnutí správního úřadu vydaného o stížnosti zaměstnance na zabraném majetku pozemkovém dle § 22 zák. o hospodaření z 12. února 1920 č. 118 Sb. jest přípustná stížnost k nss-u. — II. * Ochrany dle § 22 cit. zák. nepožívá zaměstnanec na zabraném majetku, který učinil oznámení o závadách hospodaření na majetku tom, aniž byl k tomu vybídnut dozorčí osobou.
(Nález ze dne 7. června 1924 č. 10413).
Věc: B. K. v B. (adv. Dr. Ant. Pijáček z Prahy) proti zemské správě politické v Brně (za zúč. stranu adv. Dr. Hynek Bulín z Brna) o propuštění ze služby na zabraném majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l oznámil osp-é v J., že přípisem gener. zmocněnce C-ových velkostatků na Moravě byl vyrozuměn, že se dle § 29, odst. 1 zák. z 13. ledna 1914 č. 9 ř. z. propouští ze služby E. C, poněvadž ztratil jeho důvěru, učiniv společně se svým tchánem les. radou v. v. G. H. a tajemníkem B. Ch. u stpú-u v Praze udání, že se na zabraném panství C-ském špatně hospodaří, a nabídnuv se sděliti obvodové úřadovně v Brně bližší podrobnosti.
Zároveň žádal st-l, aby propuštění jeho ze služby bylo zrušeno, poněvadž svým oznámením plnil jen povinnost, již mu ukládá § 7 zák. o hospodaření na zabraném majetku, a tvrdil, že se na panství skutečně nehospodaří řádně, poněvadž do nových knih účetních nebyla pojata tržba za hospodářské produkty ze žně r. 1920, a že za tím účelem, aby se nedalo více zjistiti, zda se zápis v knihách nových srovnává s knihami starými, byly naturální a konferenční knihy zašantročeny. Dále prý se podle závěrečné bilance z r. 1922 zmenšilo jmění st-lovo o 4 000 000 Kč.
Osp výměrem ze 4. srpna 1923 zamítla tuto stížnost jako bezdůvodnou, poněvadž stpú nenařídil pro zabraný velkostatek B. ani trvalý dozor, ani vnucenou správu.
Dle § 7, odst. 2 zák. o hospodaření na zabraném majetku jest povinností všech zaměstnanců zabraného statku hlásití na vybídnutí dozorčí osobě všechny závady, jež mohou hodnotu zabraného majetku podstatně snížiti nebo dosažení průměrné a povahou pozemků odůvodněné sklizně ohroziti. St-l však bez všelikého vybídnutí, tudíž dobrovolně a zajisté po předchozí dobré úvaze dostavil se ke stpú-u a učinil z neznámých důvodů na svého službodárce oznámení, o němž nutně musil býti přesvědčen, že přivodí velkostatku různé nepříjemnosti. Učinil tudíž více, než byl podle § 7 zák. o hospodaření na zabraném majetku oprávněn, a méně, než k čemu byl vůči svému zaměstnavateli povinen.
V důsledku toho nemůže mu býti přiznána ochrana dle § 22 cit. zák.
Z tohoto rozhodnutí podal st-l odvolání k zsp-é, jež výnosem z 27. srpna 1923 odvolání to zamítla a uvedla v důvodech svého rozhodnutí toto:
»V odvolání uplatňují se tyto námitky:
I. že šetření, o jehož výsledky se v odpor vzatý výměr opírá, jest nedostatečné, protože nebylo zjištěno, zda nedošlo na velkostatku v B. k závadám v hospodaření;
II. že odvolatel, učiniv své udání u stpú-u, plnil tím povinnost, jakou zákon od každého zaměstnance na velkostatku iako samozřejmou předpokládá;
III. že pro služební výpověď nebyly splněny podmínky zák. z 13. ledna 1914 č. 9 ř. z. o služebních poměrech statkových úředníků.
Zsp nevyhovuje tomuto odvolání z následujících důvodů: ad I. Bylo zcela na místě, že okr. úřad pol. nevyšetřil, zda oznámení, pro které byl svrchu jmenovaný propuštěn, bylo věcně odůvodněné. Neboť k svému rozhodnutí osp tohoto vyšetření nepotřebovala, vyslovivši popíraným rozhodnutím pouze, že odvolateli nelze přiznati ochrany dle § 22 zák. č. 118/1920, protože svým udáním u poz. úřadu neplnil povinnosti uložené mu cit. zákonem. Z úřední povinnosti pak osp důvodnost příslušného udání zjišťovati nemohla, protože politickým úřadům nepřísluší dozírati na řádné hospodaření na majetku zabraném, ale dosud nepřevzatém.
ad II. Dle § 22 cit. zák. nesmí býti zaměstnanec ze služby na zabraném maietku propuštěn z důvodu, že plnil povinnosti, jež ukládá tento zákon. Povinnosti, jež tento zákon zaměstnancům k docílení dozoru na řádné hospodaření na majetku zabraném ukládá, záležejí dle § 7 cit. zák. v umožnění a účinné podpoře služebních výkonů dozorčích osob a v hlášení určitých závad v hospodaření dozorčí osobě na vybídnutí.
Učinil-li odvolatel o své újmě svrchu zmíněné oznámení u stpú-u, neplnil tím povinnost, uloženou mu ustanovením § 7, ani jiným ustanovením cit. zákona, a následkem toho nespadá toto jeho jednání vůbec do rámce cit. zákona. Nelze se tudíž v daném případě ochrany zmíněného zák. vůbec dovolávati, ježto přísluší tato ochrana jen těm, kdož byli zaměstnavatelem ve svém služebním poměru zkráceni z důvodu, že plnili povinnosti, jež ukládá zmíněný zák., nikoli též tomu, kdo přivodil výpověď jednáním, jež pod ustanovení zmíněného zák. vůbec nespadá.
Uvádí-li se v tom ohledu v odvolání, že vymezením povinností zaměstnancových ustanovením § 7 cit. zák. nebylo zakázáno zaměstnanci, aby spolu dbal o zachování zákona, je to správné. Avšak každé jednání v tomto smyslu podniknuté není ustanovením § 22 cit. zák. chráněno. Pouze při zkrácení zaměstnancovu ve služebním poměru následkem plnění takových povinností, které cit. zákon ukládá, nesmí dle výslovného znění cit. zák. ustanovení dojíti k jeho propuštění. Oznamování závad v hospodaření vůbec však zákon zaměstnancům neukládá.
ad III. Otázkou, zda služební výpověď odvolatelova byla přípustnou dle zákona o služebních poměrech statkových úředníků, nepřísluší se zabývati politickým úřadům, ježto jde o otázku soukromoprávní, politickým úřadům zvláště nevyhraženou«.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
§em 6, odst. 2 zák. záb. slíbeno bylo vydati ustanovení o tom, jaké povinnosti mají vzhledem k záboru velkého pozemkového majetku osoby na tomto statku zaměstnané, a jaké ochrany požívají při výkonu těchto svých povinností.
Provedení tohoto ustanovení stalo se zákonem z 12. února 1920 č. 118 Sb., jenž ve svém § 7, odst. 1 všeobecně ustanovuje, že zaměstnanci na zabraném majetku jsou povinni umožniti služební výkony dozorčích osob, je účinně podporovati a všechny dotazy jejich přesně, úplně a podle nejlepšího vědomí správně zodpověděti.
Stran sdělování závad vyskytnuvších se na zabraném majetku obsahuje 2. odst. tohoto předpisu ustanovení specielní, ukládaje všem zaměstnancům, aby hlásili na vybídnutí dozorčí osobě závady, jež mohou hodnotu majetku zabraného podstatně zmenšiti nebo dosažení průměrné a povahou pozemků odůvodněné sklizně ohroziti.
K účelu plnění těchto povinností poskytuje zákon v § 22 zaměstnancům ochranu v tom směru, že zaměstnanec, jenž plnil povinnosti, jež ukládá tento zákon, nemá z toho důvodu býti ze služby na zabraném majetku přeložen anebo propuštěn, ani ze zajištěného postupu nebo zvýšení svých požitků vyloučen. Proti nedbání tohoto předpisu se strany zaměstnavatele mohou se zaměstnanci dovolati pomoci úřadů politických.
Dle toho jest vlastník zabraného majetku v případě propuštění zaměstnanců na tomto majetku vázán zejména potud, že nesmí je propustiti z důvodu, že plnili své povinnosti dle cit. zákona.
V daném případě není sporu o tom, že st-l, jenž jest zaměstnancem na zabraném majetku, z vlastního podnětu učinil stpú-u oznámení o určitých okolnostech, o nichž se domnívá, že jsou v odporu s řádným hospodařením na tomto statku, a rovněž není sporu o tom, že z tohoto důvodu byl ze služby propuštěn. Sporným jest však, zda uvedená činnost st-lova byla plněním povinností uložených zaměstnancům na zabraném majetku dle zákona o hospodaření na tomto majetku, pro kterou zaměstnanci ze služby propuštěni býti nesmějí.
Žal. úřad zadpověděl otázku negativně, vycházeje z názoru, že zaměstnanci nejsou povinni z vlastního podnětu oznamovati úřadu závady, vyskytnuvší se v hospodaření na zabraném majetku, ježto dle výslovného znění zákona stíhá povinnost ta zaměstnance teprve tehdy, byly-li k tomu dozorčí osobou vybídnuti.
Soud uznal tento náhled správným. Jak již svrchu uvedeno, upraveno jest povinné hlášení závad v hospodaření na zabraném majetku předpisem § 7, odst. 2., který jako norma specielní jediné přichází v úvahu. Dle tohoto ustanovení nastává právní povinnost zaměstnance k hlášení závad osobě dozorčí teprve tehdy, 1) když zaměstnanec k tomu byl vybídnut, a 2) jen ohledně těch závad, jež mohou hodnotu majetku podstatně zmenšiti nebo dosažení průměrné a povahou pozemků odůvodněné sklizně ohroziti.
Úřad nezkoumal, zda v daném případě skutečně hlášeny byly st-lem závady druhu sub 2) uvedeného, a zda závady ty také existují, a odmítl stížnost již proto, že nebyl splněn předpoklad první.
Dle názoru soudu učinil tak právem. Neboť dle cit. zák. není povinností zaměstnanců na zabraném majetku, aby hlásili úřadu bez vybídnutízávady na statku tom vzniklé, a není-li takové povinnosti, není také ochrany její dle § 22 cit. zák. Odst. 2. §22, který ustanovuje, že stejná ochrana přísluší těm zaměstnancům, kteří jednali v duchu tohoto zákona, dříve než počal působiti, a jehož se stížnost dovolává, na tento případ použíti nelze, ježto jednání, jehož předmětem jest tato stížnost, stalo se v době, kdy zákon již počal působiti.
Za tohoto stavu věci není vadou, že úřad nevyšetřoval existenci předpokladu sub 2) uvedeného, neboť již nedostatek existence předpokladu prvého stačil úřadu k zamítnutí stížnosti.
Bylo proto stížnost k nss podanou zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3711. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 30-33.