NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Čís. 7920.

Přiznala-li správní rada Buštěhradské dráhy bezprostředně před vyhlášením zákona ze dne 8. června 1923, čís. 124 sb. z. a n. svému zaměstnanci mimořádný přídavek započítatelný do výslužného, avšak při tom projevila vůli, že toto opatření jest předložiti ku schválení ministerstvu železnic, nebyla státní železniční správa při svém uznání vázána opatřením správní rady Buštěhradské dráhy.
(Rozh. ze dne 29. března 1928, Rv I 1670/27.)
Žalobce, bývalý úředník Buštěhradské dráhy, domáhal se na československém státu zaplacení přídavku, jenž mu byl přiznán usnesením správní rady Buštěhradské dráhy ze dne 15. června 1923. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, uplatňujíc dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., opírá se o ustanovení § 5 obč. zák. a doličuje, že zákonem o nabytí Buštěhradské železnice státem ze dne 8. června 1923, čís. 124 sb. z. a n., jenž nabyl — Čís. 7920 — 499
účinnosti dnem 21. června 1923, nemohla býti dotčena žalobcova práva, kterých nabyl již před účinností tohoto zákona usnesením správní rady Buštěhradské železnice ze dne 15. června 1923, kterým byl mu přiznán do výslužného započítatelný přídavek 3 000 Kč ročně počínajíc 1. lednem 1923. Než prvý soud zjistil, že přídavek, o nějž ve sporu běží, byl zcela mimořádným, že se správní rada Buštěhradské železnice usnesla na něm až na sklonku své činnosti a že své usnesení předložila 4. července 1923 ministerstvu železnic k uznání, že však nebylo státní železniční správou schváleno. Prvý soud zjistil, že byl svědek H. zmocněn generálním ředitelem K-em, by vyrozuměl žalobce, že mu byl přiznán roční započítatelný přídavek 3 000 Kč a že generální ředitel K. výslovně upozornil, že toto mimořádné opatření bylo sice správní radou schváleno, že však bude ještě předloženo ministerstvu k uznání. Ze svědecké výpovědi K-a zjistil pak prvý soud, že při usnesení správní rady bylo přihlíženo k tomu, že těmto opatřením platovým může ministerstvo železnic odepříti schválení. Z toho plyne, že správní rada své usnesení o přídavku žalobcově učinila za předpokladu, že se mu dostane schválení státní železniční správou a že nemínila tento mimořádný přídavek přiznati žalobci i tenkráte, když nebude schválen. Tomu-li tak, nenabyl žalobce z usnesení správní rady ze dne 15. června 1923 bezpodmínečného práva na přídavek 3 000 Kč, když konečné rozhodnutí o něm bylo závislé na uznání tohoto opatření státní železniční správou, tedy na jejím souhlasu. V době, kdy o přídavku žalobcově bylo s konečnou platností rozhodováno státní železniční správou, byl již zákon ze dne 8. června 1923, čís. 124 sb. z. a n. účinným a právem nižší soudy přihlížely k jeho ustanovení. Žalobce dovolává se tudíž neprávem ustanovení § 5 obč. zák. k odůvodnění svého nároku. Že by žalobce měl nárok na tento přídavek podle nějakých dřívějších ustanovení zákonných nebo podle služebního řádu nebo jiných předpisů, netvrdil. Dovolává-li se žalobce toho, že takové mimořádné přídavky bývaly zvyklostí u Buštěhradské dráhy, přehlíží, že o každém jednotlivém případě rozhodovala správní rada a že nebyla nikterak k poskytnutí přídavku zavázána. A mylně též odkazuje ku zvyklostem podle zákona o obchodních pomocnících čís. 20/10, k nimž podle § 6 tohoto zákona lze hleděti, když služební poměr nebyl založen smlouvou; zde však žalobcovo služné bylo upraveno zvláštními platovými předpisy. Nelze ostatně ani přehlédnouti, že podle zjištění prvého soudu byl žalobce již ku 1. lednu 1923 mimořádně povýšen o dva platové stupně a že podle důvodové zprávy k vlád. návrhu zákona (viz 4136 posl. sněm. 1923) byl předpis § 4 do zákona čís. 124 z roku 1923 dán proto, by správní rada Buštěhradské železnice, jež byla koncem roku 1922 v nejtěžších finančních nesnázích, nezatížila poskytnutím mimořádných výhod svým zaměstnancům československý stát proti jeho vůli jako přejímatele a kupitele železnice, ježto se měl od 1. ledna 1923 státi jejím nástupcem. Jestliže však správní rada Buštěhradské železnice, znajíc svou svízelnou finanční situaci a výsledky dosavadního vyjednávání se státem o koupi železnice i výhradu československého státu při převzetí jeho zaměstanců, v době kdy již zákon byl sněmovnami přijat a bylo jeho vyhlášení očekáváno, přiznala žalobci ještě mimořádný přídavek 3 000 Kč do výslužného započítatelný, avšak při tom projevila vůli, že toto opatření jest předložiti ministerstvu k uznání, dala tím poznatelně na jevo, že jeho platnost činí závislou na schválení státní železniční správou, která však při svém uznání opatřením správní rady Buštěhradské dráhy nebyla nikterak vázána, nýbrž mohla volně o nich rozhodnouti. Ježto žalobce neprokázal, že nabyl bezpodmínečného práva na přídavek 3 000 Kč ještě před účinností zákona čís. 124 z roku 1923 a po jeho účinnosti nebyl přídavek státní železniční správou uznán pro ni závazným (§ 4 cit. zák.), posoudil odvolací soud po právní stránce věc bezvadně, potvrdiv rozsudek prvého soudu, žalobu zamítající.

Citace:

č. 7920. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 526-528.