NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2488.

K spoluvině na rozvodu netřeba, by na té i oné straně byl důvod k rozvodu. Stačí, že manžel, mající důvod k rozvodu, svým chováním zavdal příčinu k poklesku, tvořícímu důvod rozvodu.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv I 1581/22.)
K žalobě manželky bylo manželství rozvedeno od stolu a lože soudy
všech tří stolic z viny obou manželů. Nejvyšší soud
uvedl v
důvodech:
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací
soud srovnale se soudem prvé stolice uznal, že i žalobkyně je vinna na
rozvodu, poněvadž se nechovala vždy tak, jak se sluší na počestnou
ženu. Žalobkyně nemohouc brojiti, jak sama poznamenává, proti zjištěním odvolacího soudu, připouští konečně, že i z její strany se staly
urážky odvolacím soudem zjištěné, tvrdí však, že urážky ty a její chování nelze považovati za takové, by žalovaný mohl na jich základě žádati proti ní na rozvod z její viny, poněvadž každá urážka a každé chování neslušné nemohou tvořiti samy o sobě důvod pro rozvod z viny některé strany, která druhou uráží a vůči které manželskou čest zneucťuje
neslušným chováním. Míní tedy žalobkyně, že by byl musil žalovaný dokázati jí některý z rozvodových důvodů, v §u 109 obč. zák. uvedených. Tento právní názor je omylný a nelze s ním souhlasiti. Pro otázku
spoluviny na rozvodu stačí důkaz, že žalobkyně důvod rozvodu (§ 109 obč. zák.). který má proti žalovanému, spoluzavinila, zavdavši svým
chováním k jeho pokleskům příčinu, takže, kdyby se byla chovala sama
napřed bezvadně, k poklesku by bylo nedošlo. To jednak povaha věcí
sama sebou přináší, ale také se to srovnává s §em 6 nařízení ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. předpokládajícím, že může býti rozvodový důvod jenom na jedné straně, ale mohou jím býti obě strany vinny.
Podle zjištění odvolacího soudu jsou obě strany prchlivé povahy, tedy
obě snadno se dají svésti k unáhlenostem a výstřednostem, jichž třeba
potom litují, když se dostaví po uklidnění rozjařené mysli obyčejná rozvaha. To vychází zřetelně na jevo ze všech skutku odvolacím soudem
u obou stran zjištěných, z nichž zvláště to je pro posouzeni věci velmi
příznačné, že když žalovaný odcházel a podával žalobkyni ruku, tato
mu ruky nepodala, nýbrž mu na jeho ruku plivla, že hádky a výstupy
začínaly obě strany, jednou žalobkyně, jindy žalovaný, že si nadávali
navzájem, svědek Emanuel K. dokonce slyšel většinou napřed nadávati
žalobkyni, dle svědkyně Barbory B-ové vícekráte začínala hádky žalobkyně, která také udeřila žalovaného jedenkráte do hlavy hráběmi.
Nelze pochybovati, že žalobkyně takovým chováním, sama jsouc prchlivé povahy, u neméně prchlivého žalovaného manžela vyvolávala byť
neomluvitelné, přece jen vysvětlitelné výbuchy málo ukázněné povahy,
končící zlým nakládáním a poraněními.

Citace:

Rozhodnutí č. 2488. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 615-616.