NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 474.

Útraty zajištění důkazu lze jen tehda vymáhati zvláštní žalobou, byl-li napotom hlavní nárok mezi stranami beze sporu vyřízen. Jinak jsou útratami rozepře o hlavní nárok a platí o nich ustanovení § 41 a násl. c. ř. s.
(Rozh. ze dne 30. března 1920, Rv II 42/20.)
Žalovaný, jsa žalobcovým podnájemníkem, znesvářil byt. Když pak žalobce se z bytu stěhoval, byl vyzván pronajímatelem, by předal byt v řádném stavu. Žalobce vymohl si proto — chtěje si zajistiti náhradní nárok proti žalovanému, povolení, by zjištěny byly škody, jež žalovaný v bytě způsobil. Důkaz místním ohledáním a znalci byl pak skutečně proveden, čímž vzešly žalobci značné útraty. Nový nájemník, jenž nastěhoval se místo žalobce, uvolil se, že dá částečně na svůj náklad byt do pořádku. Žalobce domáhal se pak na žalovaném, by mu nahradil útraty, jež vzešly provedením zmíněného zjišťovacího důkazu. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl v podstatě z toho důvodu, že jest přípustná samostatná žaloba vzhledem k tomu, že nový nájemník sám byt opraví, čímž stalo se nejistým, zda bude na žalobci požadována náhrada. Odvolací soud zamítl žalobu pro tentokráte. Důvody: Nelze sice souhlasiti s odvolatelem, že útraty, spojené se zajištěním důkazů, nemohou býti nikdy vymáhány samostatnou žalobou.
Takového ustanovení soudní řád neobsahuje. Správným jest však jeho názor, že útraty takové souvisejí s hlavní pohledávkou a že nemohou býti samostatně zažalovány, pokud není rozhodnuto o věci hlavní. Provedeným řízením není však prokázáno, že by se byl pronajímatel zřekl vymáhati náhradní nárok proti žalobci. Jest tudíž ještě možno, že bude žalobce domáhati se na žalovaném náhrady škody, ježto však zažalovaná útratová pohledávka sdílí osud hlavní pohledávky, není samostatná žaloba na náhradu útrat přípustnou a jest mylným názor prvého soudce, jenž žalobu tu připouští, ač nejisto, zda bude na žalobci náhrada požadována.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opřenému jedině o dovolací důvod čís. 4 §u 503 nelze přiznati oprávněnosti. Předmětem sporu jsou náklady, vynaložené žalující stranou na provedení důkazu znaleckého, který si oproti žalovanému zajistila dle § 384 c. ř. s. ještě před rozepří, již provésti zamýšlela, aby průvodní prostředek ten nebyl jí ztracen nebo znesnadněn. O útratách těch ustanovuje § 388, odstavec třetí, c. ř. s., že zapraví je strana, důkaz navrhující, bez újmy nároku na náhradu, jí snad příslušejícího. Jelikož z ustanovení §u 389, odstavec prvý, c. ř. s. plyne, že důkazu, pro zjištění provedeného, použíti může každá strana v rozepři hlavní, zřejmo z toho, že povinnost k náhradě útrat takového provádění důkazu posuzovati dlužno vedle ustanovení §u 41 c. ř. s., že tedy útraty ty tvoří součástku procesních útrat hlavní rozepře a navrhovatel důkazu má na ně nárok jen potud, pokud v rozepři zvítězí a se uzná, že náklady by byly k účelnému vymáhání práva nebo bránění se potřebné. Správně proto uznal odvolací soud, že náklady zmíněné nemohou vymáhati se zvláštní žalobou, leč by právní nárok, k jehož prokázání nebo vyvrácení důkaz byl prováděn, mezi stranami jinakým způsobem než sporem byl vypořádán. V takovém případě nezbývá ovšem, nemá-li zásada vytčená v §u 388, odstavec třetí, c. ř. s. vyzníti na prázdno, než rozluštiti otázku náhrady útrat zajištěného důkazu samostatně. Žalobce uváděl v žalobě, že majitel domu po provedeném zajištění důkazu našel nového nájemníka, který opravu na svůj náklad provésti se uvolil bez náhradního nároku, takže majiteli domu škoda, z jednání žalovaného vzniknuvší, byla tím jinak nahražena a že proto od žalobce dle prohlášení svého ničeho již nepožaduje, v důsledku čehož ani on (žalobce) svůj nárok náhradní proti žalovanému jako podnájemníku uplatňovati nemůže. Jelikož však odvolací soud zjistil, že majitel domu náhradního nároku se nezřekl, naopak zavázal se novému nájemníku na opravu obytných místností přispěti tou částkou, jakou mu žalobce vzniklou škodu nahradí, a žalobcovo prohlášení, shora uvedené, neobsahovalo bezvýminečné zřeknutí se nároku proti žalovanému, nebylo lze v čase rozhodování přítomného sporu první stolicí pokládati hlavní nárok, pro který důkaz byl zajišťován, za vypořádaný mezi spornými stranami a proto právem uznal odvolací soud, že na ten čas útraty provádění zajištěného důkazu samostatně požadovati nelze. Na okolnost, že se žalobce nyní v dovolacím spise hlavního nároku, pro který si důkaz pojišťoval, oproti žalovanému zříká, nelze vedle §u 504 c. ř. s. vzíti zřetele, neboť není to zřeknutí se nároku předmět sporu tvořícího, nýbrž nová skutková okolnost, kterou slušelo mu tvrditi již před soudcem prvním, aby opodstatnil oprávnění k samostatnému vymáhání zažalovaných útrat, kteréž však v řízení opravném jeví se již nepřípustnou novotou.

Citace:

č. 474. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 234-235.