NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

— Čís. 7341 —
Čís. 7341.

Úmluva odporující § 47 vyr. ř. jest nicotnou a nutno k této nicotnosti přihlédnouti z úřadu, i když byla namítána po uplynutí lhůty k směnečným námitkám.
Nedovolenou výhodou podle § 47 vyr. ř. jsou vůbec objektivní přednosti poskytnuté jednotlivým věřitelům na úkor druhých, při čemž se nevyhledává, by takovouto výhodou poskytnutou některému věřiteli byla způsobena přímá újma ostatním věřitelům, stačí, že výhodou touto jest porušena zásada stejného nakládáni se všemi věřiteli za vyrovnacího řízení. Předpokládá se však, že jde o výhodu, jíž se některému věřiteli dostalo z podnětu vyrovnacího řízení buď již započatého nebo teprve zamýšleného nebo v nějaké třeba jen vzdálené souvislosti s ním.
(Rozh. ze dne 21. září 1927, Rv I 1110/27.) — Čís. 7341 —
Směnečný platební příkaz proti Vilému Š-ovi procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaného zrušil. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vzhledem k právnímu názoru odvolacího soudu, na němž jest vybudován celý napadený rozsudek a jímž jest již předem také určen rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu, nutno řešiti jen otázku, zda lze vůbec přihlížeti k námitce žalovaného, že jeho podpis na žalobní směnce jest z důvodu § 47 vyr. ř. neplatný, poněvadž také úmluva o směnečné záruce žalovaného za dluh Karla N-a u žalující firmy byla neplatnou, ježto se jí měly poskytnouti žalobkyni zvláštní výhody proti ostatním věřitelům, i když námitku tu neuplatnil v písemných námitkách, nýbrž až při ústním jednání, a, v případě kladném, zda jest námitka odůvodněna. Podle § 179 c. ř. s. mohou: strany až do konce ústního jednání v prvé stolici přednésti nová, k předmětu tohoto jednání se vztahující tvrzení skutková a nové prostředky průvodní. Tato zásada neplatí však v řízení směnečném, kde vzhledem ku zvláštnímu rázu tohoto řízení musí žalovaní podle §§ 557, 550 druhý odstavec, 552 druhý odstavec а 559 c. ř. s. veškeré své námitky proti směnečnému platebnímu příkazu vznésti v neprodlužitelné lhůtě třídenní. Jest sice dovoleno, by žalovaný námitky takto včas vznesené později blíže dolíčil nebo rozvedl a za tím účelem učinil ve sporu nový přednes skutkový a důkazní, avšak nové námitky jsou vyloučeny, leč že by se týkaly okolností, ke kterým jest soudu přihlížeti z povinnosti úřední i bez námitek stran, na př. nicotnosti právního jednání podle § 879 obč. zák. Nicotnou jest však také úmluva odporující zákazu § 47 vyr. ř. a nutno k této nicotnosti přihlédnouti z úřadu, i když byla namítána po uplynutí lhůty k podání směnečných námitek. Jde tedy již jen o to, zda opatření směnečné záruky žalovaného dlužníkem Karlem N-em pro pohledávku žalující firmy, tak jak bylo zjištěno, lze pokládati za nedovolenou výhodu ve smyslu § 47 vyr. ř. Odvolací soud vystihl již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 9. října 1926 podstatu nedovolených výhod, jak je má na zřeteli § 47 vyr. ř. (a jak ji také vyložil nejvyšší soud již v četných rozhodnutích, zejména v zásadním rozhodnutí uveřejněném pod čís. 3358 sb. n. s.), zdůrazniv zejména, že takovými zvláštními výhodami jsou vůbec objektivní přednosti poskytnuté jednotlivým věřitelům na úkor druhých, při čemž výrazem »na úkor« není míněno, jak se dovolatelka domnívá, že by takovouto výhodou poskytnutou některému věřiteli musila býti způsobena přímá újma věřitelům ostatním, nýbrž sluší obrat onen vykládati tak, že výhodou touto jest porušena zásada rovného nakládání se všemi věřiteli za vyrovnacího řízení, takže již poskytnutím výhody některému z nich jsou zkráceni ostatní. Nutno však míti na zřeteli, že jen takové výhody jsou nedovolenými a spadají pod § 47 vyr. ř., jichž se některému věřiteli dostalo z podnětu vyrovnacího řízení buď již započatého nebo teprve zamýšleného — Čís. 7342 —
nebo v nějaké třeba jen vzdálené souvislosti s ním. Bude tedy v určitém případě vždy předem uvažovati, zda je tu tato podmínka. Soudem prvé stolice bylo zjištěno, že cestující žalující firmy Karel K. v květnu nebo červnu 1925 přišel ke Karlu N-ovi a tázal se ho, co s ním je, že má asi 14 žalob a exekuci v běhu, co chce dělat, že N. na to odvětil, že je to pravda, že pro okamžik nemá prostředků, že však bude platiti ze slíbeného mu úvěru. Dále zjistil prvý soud, že před podpisem směnky ukazoval N. K-ovi veškeré účty jiných firem a o všem ho informoval, že si K. vypisoval z účtu jednotlivé částky a sám je sčítal. Odvolací soud převzal zjištění procesního soudu. Uváží-li se, že žalobkyně sama přiznala, že K. jí podával zprávy o finančním stavu N-ově, kdykoliv se vrátil z M., že záruční směnka byla žalobkyni dle jejího udání vydána 13. července 1925, a že N. podal návrh na zahájení vyrovnacího řízení již 27. července 1925, jest plně odůvodněn závěr odvolacího soudu, že majetkový stav Karla N-a byl v době podpisu směnky krajně nepříznivým a že o tom věděla i žalobkyně. Jestliže si tedy za těchto okolností dala pohledávku za Karlem N-ern zajistiti směnkou žalovaného, nelze dospěti к jinému závěru, než že počítala u N-a se všemi možnostmi, zejména však se zahájením vyrovnacího řízení o jeho jmění jako prostředku pro úpravu jeho rozháraných majetkových poměrů nejbližšího a pro N-a nejvýhodnějšího, kde i ona vzhledem ku své značné pohledávce měla vlastně slovo rozhodující, což nemohlo býti neznámo i N-ovi, a že se tedy pro tento případ hleděla náležitě zabezpečiti (§ 48 vyr. ř.). Kdyby jí bylo šlo jen o snadnější a rychlejší vymáhání pohledávky, byla by se spokojila se směnkou podepsanou jen dlužníkem Karlem N-em. Zda N. sám věděl o své insolvenci, jest nerozhodno. Rovněž nepadá na váhu, že poskytl N. jistou výhodu také obchodníku D-ovi. Odvolací soud posoudil tudíž věc správně po právní stránce.

Citace:

č. 5027. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 899-900.