NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12678.

Jde-li o rozhodnutí, komu má býti nemanželské dítě, jehož matka zemřela, dáno do výživy a výchovy, zda nejbližší pokrevní příbuzné, babičce, v jejíž výživě a výchově dosud jest, či nemanželskému otci, jest babičku pokládati za účastnici nesporného řízení oprávněnou k rekursu.
(Rozh. ze dne 8. června 1933, R I 488/33.) Nemanželské dítě bylo po smrti matky ve výchově a výživě babičky. Návrh nemanželského otce, by mu bylo dítě dáno do výchovy a výživy, soud prvé stolice zamítl, rekursní soud návrhu vyhověl.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu babičky dítěte zrušil usnesení obou nižších soudů pro zmatečnost a uložil prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Napadené usnesení bylo doručeno jen poručníku dítěte Josefu H-ovi dne 14. dubna 1933 a právnímu zástupci navrhovatele JUDr. B-ovi dne 19. dubna 1933. Podání ze dne 30. dubna došlé k soudu první stolice dne 4. května 1933, jež jest podle jeho obsahu a návrhu pokládati za dovolací rekurs, učinila jen babička dítěte Marie Š-ová za souhlasu poručníka Josefa H-a, který však sám jako zákonný zástupce dovolací rekurs nepodal. Je tudíž především řešiti otázku, zda babička dítěte byla oprávněna k rekursu a, pakli ano, zda rekurs byl podán včas. Podle § 37 zákona ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n. jest oprávněn k rekursu v nesporném řízení jen účastník tohoto řízení; podle § 6 cit. zák. jest účastníkem ten, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen nebo kdo uplatňuje právní zájem, by soud učinil nějaké rozhodnutí. V případě tomto jde o rozhodnutí soudu podle obdoby § 169 obč. zák., komu nemanželské dítě, jehož matka zemřela, má býti dáno do výživy a výchovy, zda babičce Marii Š-ové, či nemanželskému otci Janu K-ovi. Jak ze spisů poručenských jde na jevo, je stěžovatelka nejbližší pokrevní příbuznou soudního chráněnce nezl. Jana H-a, jehož měla od narození až asi do 12. roku ve výživě a výchově a jenž se, pobyv pak asi 2 roky u svého nemanželského otce, vrátil opět k babičce, v jejíž výživě a výchově dosud jest a učí se řemeslu klempířskému. Jest tudíž babičce jako nejbližší příbuzné (§ 217 obč. zák.), a jako dosavadní vychovatelce přiznati právní zájem na rozhodnutí poručenského soudu v příčině umístění jejího vnuka co do výživy a výchovy, a jest ji pokládati za účastníka nesporného řízení podle § 6 zák. o nesp. říz. a tudíž také za oprávněnou podati dovolací rekurs podle § 37 zákona o nesp. říz. Poněvadž pak ani usnesení prvního soudu ani usnesení rekursního soudu jí nebylo doručeno, nepočala rekursní lhůta v § 36 zákona o nesp. řízení stanovená pro ni vůbec běžeti, a rekurs její došlý k soudu dne 4. května 1933 byl tudíž podán včas, takže ustanovení § 36 (4) zák. o nesp. říz. nepřichází tu vůbec v úvahu. Ve věci samé shledal nejvyšší soud, že stěžovatelka jako účastník řízení nebyla o žádosti nemanželského otce Jana K-a, by mu nezl. Jan H. byl dán do výživy a výchovy, vůbec slyšena, čímž byla porušena zásada o nutnosti slyšeti účastníky v nesporném řízení před rozhodnutím (§ 23 zák. o nesp. říz.), takže je tu důvod zmatečnosti podle § 41 — g) zák. o nesp. říz., jehož jest dbáti z úřadu (§ 41 (4) téhož zák.).

Citace:

Čís. 12678.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 771-772.