Č. 3926.

Veřejní zaměstnanci. — školství (Slovensko): Vdova po býv. profesoru býv. uh. státní školy střední na Slovensku, který byl po převratu podle § 2 zák. č. 64/1918 propuštěn, nemá proti čsl. státu nároků zaopatřovacích ani podle zákona č. 269/20 ani podle nař. č. 298/1921 ani podle nař. č. 247/1922.
(Nález ze dne 20. září 1924 č. 16045).
Prejudikatura: Boh. 2537 adm.
Věc: Etelka F. v L. (adv. Dr. Rich. Fanta z Prahy) proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Manžel st-lčin Rudolf F., jenž byl profesorem býv. uherské státní reálky v L., byl při převzetí tohoto ústavu čsl. státem dne 16. března 1919 s celým profesorským sborem dnem 30. června 1919 školským referátem ministra pro Slov. propuštěn ze služby. K žádosti z 3. února 1920 byla profesoru F. výnosem ministra plnomocníka z 18. února 1920 poukázána s účinkem od 1. července 1919 do odvolání na účet likvidace s maďarským státem výpomoc 60% služebních požitků, jež mu náležely dne 30. června 1919. Výnosem z 10. listopadu 1920 ustanovil školský referát v B. s platností od 7. října 1920 profesora F. výpomocným učitelem na čsl. státní reálce v L. na školní rok 1920/21 s roční remunerací 1200 Kč. Profesor F. zemřel 31. ledna 1921.
Školský referát v Br. poukázal výnosem z 5. dubna 1921 st-lce k její žádosti vdovskou pensi, příspěvek na 3 nezaopatřené dítky, úmrtní kvartál a válečnou podporu od 1. ledna 1921 a vrátil současně s poukazem k tomu jako bezpředmětnou žádost o reaktivování resp. pensionování, kterou podal profesor F. dne 18. října 1920. Gen. fin. ředitelství v Br. zastavilo však výnosem z 13. května 1922 ode dne 31. května 1922 další výplatu pense st-lčiny a uvedlo za důvod toho, že zjistilo dodatečně, že manžel st-lčin byl při převzetí reálky v L. čsl. státem propuštěn a že tudíž st-lka nemá nároku na pensi.
Když st-lka žádala podáním z 8. prosince 1922 o znovupoukázání pense, vyslovilo gfř nař. rozhodnutím z 27. března 1923, že st-lka nemá vůbec nároku na zaopatřovací požitky k tíži čsl. státu, poněvadž její manžel byl ze služby propuštěn.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou.
Stížnost namítá, že někdejší propuštění zemřelého manžela st-lčina bylo nezákonné, poněvadž úřad je vyslovivší nebyl k tomu oprávněn ani na základě zák. č. 64 z r. 1918 ani na základě jiného zák., a poněvadž nemohl manžela st-lčina propustiti ani na základě zák. č. 269 z r. 1920, pokud do vyhlášení tohoto zák. nerozhodl o žádostech, jež podal manžel st-lčin o reaktivování nebo pensionování.
Stížnost přehlíží, že manžel st-lčin byl propuštěn ze služby již dne 16. března 1919 a že také již tehdy o svém propuštění zvěděl. To patrno jest nejen ze spisů správních, nýbrž i ze samé stížnosti, která tvrdí, že manžel st-lčin žádal již dne 30. března 1920 o své reaktivování. Byl by musil tedy ev. nezákonnost svého propuštění uplatniti stížností v zákonné lhůtě (§ 14 zák. o ss) k nss-u podanou. Že by tak byl učinil, stížnost netvrdí a ze spisů správních vysvítá pravý opak. Nepodal-li však profesor F. včas stížnost do svého propuštění, nemůže st-lka nyní vytýkati, že propuštění jejího manžela bylo nezákonné již proto, že podala stížnost svou teprve 13. června 1923, tedy dávno po uplynutí lhůty §em 14 zák. o ss stanovené.
Byl-li však profesor F. ze služby propuštěn, a je—li výrok o tom nyní již nezměnitelný, zbývá jen otázka, mohl-li žal. úřad poukazem na propuštění právem odůvodniti zamítnutí nároku st-lčina na zaopatřovací požitky. Po té stránce dlužno uvésti:
Není sporu o tom, že manžel st-lčin byl profesorem na býv. uh. stát. reálce v L. Byl tedy ve služebním poměru k býv. uherskému státu a měl následkem toho on sám a v případě jeho úmrtí členové jeho rodiny jen proti uherskému státu nárok na požitky ze služ. poměru vyplývající. Proti čsl. státu byl by mohl a s ním ovšem i jeho rodina nároku takového nabýti jen, kdyby byl vstoupil v trvalý služební poměr k čsl. státu, t. j. kdyby byl býval definitivně převzat do čsl. služeb státních
To žal. úřad svým výrokem zřejmě popřel, neboť odvolal-li se na to, že manžel st-lčin byl ze služby propuštěn, pak tomu nelze vzhledem k tomu, že byl profesor F. propuštěn u příležitosti, kdy čsl. stát přejímal do své správy ústav, na kterém byl dosud jako profesor ustanoven, rozuměti jinak, než že úřad chtěl vysloviti a také skutečně vyslovil, že manžel st-lčin nebyl přijat do služeb čsl. státu.
Stížnost připouští, že manžel st-lčin nebyl do služeb čsl. státu definitivně přijat, ale odvolává se jednak na zák. č. 269 z r. 1920 jednak na vlád. nař. č. 298 z r. 1921 ač. 247/22.
Než pokud jde o uvedený zákon, vyslovil nss již v nál. Boh. 2537 adm., že nároku na zaopatřovací požitky proti čsl. státu v základě zák. č. 269 z r. 1920 nemohou se učitelské osoby uvedené v § 10 zák. toho dovolávati, dokud nebude vydáno nařízení tam slíbené. Na tomto svém názoru nss trvá. Co platí o učitelských osobách samých, platí ovšem také o jejich příslušnících, pokud jde o jejich ev. zaopatřovací požitky.
Nařízení v § 10 zák. č. 269 z roku 1920 slíbené bylo sice vydáno pod čís. 226 Sb. z r. 1923, leč nss nemůže se vůbec zabývati otázkou, zda by snad st-lce ve smyslu tohoto nařízení příslušel nárok na pensi proti Čsl. státu, poněvadž otázku tu žal. úřad neřešil a ovšem ani řešiti nemohl, když v době, kdy rozhodoval, nařízení to nebylo ještě vydáno.
Pokud však jde o uvedená vl. nařízení, jest z § 2, odst. 3 vlád. nař. z 25. srpna 1921 č. 298 Sb. patrno, že nař. to vztahuje se k učitelským osobám označeným v § 10 zák. č. 269 z r. 1920 ,(resp. k jejich pozůstalým) jen, pokud zemřely v činné službě nebo byly dány na odpočinek před rozhodnutím o ustanovení do úřadu dle uvedeného zák., nejpozději však do 30. dubna 1920. O tom, že při manželu st-lčině není splněn tento předpoklad, nemůže býti pochybnosti, když není o tom sporu, že manžel st-lčin zemřel až 31. ledna 1921, nebyv ani v činné službě ani nebyv dán na odpočinek.
St-lka se však nemůže dovolávati ani nař. z 8. srpna 1922 č. 247 Sb., poněvadž nař. to podle svého § 12 upravuje zaopatřovací požitky pozůstalých po státních učitelích do služeb republiky nepřevzatých, pokud zemřeli v činné službě a poněvadž tato podmínka, jak uvedeno, u manžela st-lčina splněna není.
Jest tedy stížnost neodůvodněná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3926. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 412-414.