NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15133.

K §§ 1005 a 1357 obč. zák.
Závazek rukojmího a plátce vyžaduje ke své platnosti písemné formy; byl-li závazek ten učiněn zástupcem, jest třeba, aby i zmocnění k podstoupení závazku stalo se písemně. Bez zachování této formy vzniká pro rukojmího a plátce jen závazek naturální, jenž může býti žalobou vymáhán jen tehdy, byl-li rukojmím a plátcem písemně schválen, a to jen v rozsahu, v jakém došlo k písemnému schválení.
(Rozh. ze dne 17. dubna 1936, Rv I 957/34.)
Žalobce přednesl, že ke dluhu Josefa K-a přistoupil jako rukojmí a plátce co do částky 10000 Kč žalovaný a to tím způsobem, že k příslušnému jednání zmocnil Václava V-u, který v jeho zastoupení podepsal příslušné prohlášení a zavázal se na tuto převzatou částku 10000 Kč spláceti bez ohledu na splátky hlavního dlužníka a druhých plátců a ručitelů splátky po 150 Kč měsíčně pod ztrátou lhůt. Poněvadž tato pro jeho prodlení v placení skutečně nastala, domáhá se žalobce pohledávky ve zbytku 8950 Kč. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby do výše 1950 Kč, jinak žalobu zamítl.
Důvody:
V souzené věci jde o závazek žalovaného jako rukojmího a plátce. Jak bylo dolíčeno již v rozhodnutí čís. 2307 Sb. n. s., vyžaduje i závazek rukojmího a plátce ku své platnosti písemné formy. Byl-li závazek rukojmího a plátce učiněn zástupcem, jest třeba, aby i zmocnění k podstoupení zavázku bylo dáno písemně. To plyne z této úvahy: Podle § 1005 obč. zák. může sice býti zmocňovací závazek sjednán ústně nebo písemně. Je-li však pro právní jednání, jež má býti uzavřeno zmocněncem, předepsána určitá forma, rozhoduje účel, proč byla tato forma předepsána, o tom, zda vyžaduje i plná moc téže formy. Je-li určitá forma předepsána zákonem za tím účelem, aby byla zjištěna vážnost vůle stran anebo aby nutnost předepsané formy přiměla stranu k důkladnému rozvážení jednání, jest třeba téže formy i při zmocnění k takovému právnímu jednání. Podle třetí dílčí novely (§ 97) vyžaduje se k platnosti rukojemské smlouvy, aby prohlášení, kterým se rukojmí zavazuje, bylo dáno písemně. Jak plyne z motivů zákona (srov. Materialie k III. dílčí novele str. 270), byla odepřena platnost bezforemnímu zaručení se proto, aby byly zamezeny těžké následky nerozvážného zavazovacího prohlášení. Byl proto účel zavedení písemné formy pro závazek rukojmího (rukojmího a plátce) takového rázu, že odůvodňuje požadavek písemné formy i pro zmocnění k uzavření smlouvy rukojemské (k podjetí závazku jako rukojmí a plátce). V souzené věci zjistil odvolací soud, že žalovaný zmocnil pouze ústně Václava V., aby za něho sjednal rukojemský závazek oproti žalobci s obmezením ručení do výše 10000 Kč v měsíčních splátkách 150 Kč. Zavázal-li Václav V. písemným prohlášením ze dne 19. prosince 1931 žalovaného jako rukojmího a plátce, aniž byl k tomu žalovaným písemně zmocněn, byl závazek tento neplatným pro nedostatek formy. Řečeným prohlášením Václava V. byla však založena obligace naturální, jak patrno z § 1432 obč. zák., podle něhož nelze požadovati zpět to, co bylo dáno k zapravení dluhu, neplatného jen pro nedostatek formy. Aby tento naturální závazek žalovaného se stal žalovatelným, bylo třeba písemného schválení se strany žalovaného. Dopisem ze dne 3. března 1932, jejž zaslal žalovaný právnímu zástupci žalobcovu, uznal žalovaný svůj závazek proti žalobci do výše 10000 Kč v měsíčních splátkách po 150 Kč. Tím stvrdil žalovaný svůj naturální závazek tak, že formální vada byla zhojena způsobem vyhovujícím zákonu, a jeho závazek, jsoucí do té doby pouhým nežalovatelným: závazkem, stal se závazkem žalovatelným (srov. rozh. čís. 2629 Sb. n. s.). Přivolení žalovaného k záruce bylo tedy projeveno vážně, určitě a srozumitelně (§ 869 obč. zák.), ovšem jen do výše 10000 Kč, a to v měsíčních splátkách po 150 Kč. Naproti tomu však neprojevil žalovaný písemný souhlas s tím, že Václav V. ujednal za něho i ztrátu lhůt pro případ nedodržení splátek. Podle zásady vyslovené v § 1353 obč. zák. nemůže býti rukojemství rozšiřováno dále, než se rukojmí výslovně prohlásil. V dopise ze dne 3. března 1932 uvedl žalovaný výslovně, že na jiné závazky (kromě ručení za svého zetě K. s 10000 Kč v měsíčních splátkách po 150 Kč) nepřistoupil. Nebylo tedy písemným, prohlášením žalovaného kryto ujednání ztráty lhůt Václava V. v prohlášení ze dne 19. prosince 1931. Nenastala proto nedodržením lhůt splatnost celé zaručené částky 10000 Kč a jest tudíž žalobce oprávněn domáhati se na žalovaném jen zaplacení měsíčních splátek, pokud dospěly do vnesení rozsudku prvého soudu (§ 406 c. ř. s.). Jen v tomto rozsahu je uznáno podle žaloby. Z toho, co shora uvedeno, plyne, že vlastním zavazovacím důvodem, opravňujícím k žalobě, bylo prohlášení žalovaného v dopise ze dne 3. března 1932, v kterémžto dopise není ani zmínky o tom, že by splácení dluhu žalobci v měsíčních splátkách po 150 Kč bylo vázáno na nějakou další podmínku.

Citace:

Čís. 15133. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 460-462.