NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2481.

Bylo-li vyrovnání potvrzeno dříve, než skončeno bylo v prvé stolici
ústní jednání o zažalované pohledávce, jest přisouditi zažalovanou pohledávku pouze penízem, odpovídajícím vyrovnací kvotě.
Nedodržení závazku dlužníkem ve vyrovnání převzatých nemůže býti
samo o sobě důvodem, by vyrovnání bylo prohlášeno neplatným.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv I 1135/22.)
Žaloba o zaplacení pohledávky byla zadána na soudě dne 10. září
1921. Dne 7. února 1922 došlo mezi žalovanou a jejími věřiteli k soudnímu vyrovnání, dle něhož měli věřitelé obdržeti pouze 5% pohledávek.
Zažalovaná pohledávka byla v řízení vyrovnávacím uznána za pravou.
Vyrovnání bylo příslušným soudem dne 4. dubna 1922 právoplatně potvrzeno. Rozsudkem ze dne 16. května 1922 přiznal procesní soud
prvé stolice žalobkyni pouze 5% zažalované pohledávky, maje za
to, že dle §u 53 vyr. řádu není dlužník povinen více platiti. Odvolací
soud přiznal žalobkyni celou pohledávku, ježto vyrovnávací řízení,
zavedené po podáni žaloby, nemůže míti vlivu na zažalovanou pohledávku.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání žalované firmy jest oprávněno potud, pokud s hlediska
§u 503 čís. 4 c. ř. s. poukazuje na výsledek řízení vyrovnávacího. Podle
spisu došlo 7. února 1922 mezi žalovanou firmou a jejími věřiteli k soudnímu vyrovnání, dle něhož věřitelé mají obdržeti pouze 5% svých pohledávek, kteréžto vyrovnání bylo 4. dubna 1922 příslušným soudem právoplatně potvrzeno; toto vyrovnání vztahuje se také na zažalovanou
pohledávku firmy M., jejíž zástupce uvedl v první stolici při ústním přelíčení 6. května 1922, že celá zažalovaná pohledávka byla ve vyrovnávacím řízení uznána za pravou. Poněvadž vyrovnání bylo soudně potvrzeno dříve, než tento spor byl v první stolici skončen, a poněvadž
soudní potvrzeni nabylo moci právní, dlužno vzhledem na §§ 272, 390,
530 čís. 7 a 531 c. ř. s., jakož i na § 35 ex. ř. vzíti při rozhodnutí tohoto
sporu zřetel na obsah vyrovnání, totiž na okolnost, že podle vyrovnání
mají věřitelé žalované firmy obdržeti jen 5% pohledávek. Podle §u 53
vyr. řádu nastalo soudním potvrzením vyrovnání, tedy 4. dubna 1922,
sproštěni žalované firmy ze závazku jejího vůči žalující firmě až do výše
95%; zažalovaná pohledávka tedy dnem 4. dubna 1922 pominula až do
této výše a zůstala v platnosti jen ve výši 5%, totiž jen částkou 110 Kč
25 h, přisouzenou žalující firmě rozsudkem procesního soudu prvé stolice. Soud odvolací ovšem správně uvedl, že zažalovaná pohledávka
byla již 24. září 1921, kdy první rok v tomto sporu byl konán, splatna a žalovatelna, a že zahájením řízení vyrovnávacího nebylo na tom nic změněno; ale odvolací soud nevzal zřetele na zánik 95% zažalované a splatné pohledávky firmy M., nastavší později dle §u 53 vyr. ř. potvrzeným vyrovnáním. Mínění soudu odvolacího, vyslovené na konci rozhodovacích důvodů jeho rozsudku, že v eventuálním řízení exekučním bude vzíti zřetel na potvrzené vyrovnání, může míti úspěch jen tenkráte, když v nálezu rozsudečném (§ 417 čís. 3 c. ř. s.), jenž podle
§u 411 c. ř. s. účasten jest právní moci, nikoli pouze v rozhodovacích
důvodech rozsudku, jest obsažen zákonný důsledek potvrzeného vyrovnání, totiž povinnost žalované firmy, zaplatiti jen 5% a nikoli celých
100% zažalované pohledávky pod exekucí; kdyby rozsudek soudu odvolacího, přisuzující žalující firmě celou pohledávku, nabyl moci právní,
byl by dle §u 1 čís. 1 a §u 7 ex. ř. exekučním titulem k dobytí celé zažalované pohledávky a žalovaná firma nemohla by užiti ustanovení §u 35
ex. ř., poněvadž tento předpokládá, že skutková okolnost, způsobivší úplný nebo částečný zánik pohledávky, nastala teprve po vzejití exekučního titulu. Soud odvolací tudíž neprávem vyhověl odvolání žalující firmy, neboť zamítavá část rozsudku prvého soudu vyhovuje věci i zákonu. Na tom ničeho nemění druhý odstavec §u 54, ani ustanovení §§ 57
a 58 vyr. ř., neboť v §u 53 vyr. ř. jest částečné pominutí pohledávek věřitelů vysloveno zcela nepodmíněně a beze vší výhrady; §§ 54, 57 a 58
ustanovují jen částečné neb úplné pozdější oživnutí zaniklých pohledávkových kvot v případech tam uvedených a z procesních spisů první stolice nevysvítá, že by byl nastal některý z případů těchto, totiž zahájení
konkursu dle §u 54, odsouzení dlužníka pro podvodný úpadek podle
§u 57, aneb jiné podvodné jednání dlužníkovo nebo nepřípustné přiznání
zvláštních výhod jednotlivým věřitelům dle §u 58 vyr. řádu. Výhrada
vlastnického práva žalující firmy ke zboží, žalované firmě prodanému,
je v tomto sporu nerozhodna, poněvadž nejde o právo vlastnické, nýbrž
o pohledávku trhové ceny. Tvrzení žalující firmy v dovolací odpovědi,
že žalovaná firma nesplnila vyrovnání, jest jednak nepřípustnou novotou
dle druhého odstavce §u 504 c. ř. s., jednak jest i nerozhodné, neboť nedodržení závazku, dlužníkem ve vyrovnání převzatých, nemůže samo
o sobě býti důvodem pro vyslovení neplatnosti nebo neúčinnosti vyrovnání, nýbrž věřitelé mají v případě nesplnění vyrovnání toliko právo,
vésti exekuci k dobytí vyrovnací kvoty svých pohledávek. (Viz § 53 vyr.
ř. а z pamětního spisu ministerstva spravedlnosti k uvedení konkursního,
vyrovnacího a odpurčího řádu poslední dva odstavce k §u 161 konk. ř.
ve spojení s odstavci k §§ 53, 54, 57 a 58 vyr. ř.)

Citace:

Rozhodnutí č. 2481. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 604-605.