Čís. 1237.

Útraty trestního řízení dle §u 381, odstavec čtvrtý, tr. ř. jsou splatnými, jakmile rozsudek nabyl právní moci a nelze pro ně stanoviti zvláštní lhůtu splatnosti.
Třebas článkem 1. čís. 13 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1920 byl zrušen celý § 395 tr. ř., jest trestní soudce i nadále povolán, stanoviti povinnost k náhradě útrat zastupování a obhajoby a určiti jich výši.
(Rozh. ze dne 21. června 1923, Kr I 120/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku krajského jako porotního soudu v Mostě ze dne 4. května 1921, a do usnesení vrchního zemského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1922 — takto právem: 1. Rozsudkem krajského jakožto porotního soudu v Mostě ze dne 4. května 1921, pokud jím bylo vysloveno, že obžalovaný Bedřich W. jest povinen nahraditi soukromému obžalobci Vilému T-ovi náklady právního zastoupení »do 14 dnů pod exekucí,« porušen byl zákon v ustanovení §u 389 tr. ř. 2. Usnesením vrchního zemského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1922, jímž nevyhověl stížnosti soukromého obžalobce Viléma T-а do usnesení krajského soudu v Mostě ze dne 28. června 1921, stanovícího útraty na 2292 Kč 35 h, porušen byl zákon v ustanovení §§ 390, 393 tr. ř.
Důvody:
Rozsudkem krajského jakožto porotního soudu v Mostě ze dne 4. května 1921 uznán byl Bedřich W. na soukromou obžalobu Viléma T-а vinným přečinem proti bezpečnosti cti dle §§ 491, 493 tr. zák. a byl za to odsouzen k peněžité pokutě a podle §u 389 tr. ř. k náhradě nákladů řízení trestního; zároveň bylo vysloveno, že jest povinen »soukromému obžalobci podle §u 393 tr. ř. nahraditi do 14 dní pod exekucí náklady právního zastoupení k rukoum Dra Oskara В-a, advokáta v M., jak ustanoveny budou. Tyto náklady právního zastoupení byly usnesením krajského soudu v Mostu ze dne 28. června 1921 upraveny na 2292 Kč 35 h. Zmateční stížnost Bedřicha W-a zavrhl nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. června 1922 a uznal, že stěžovatel nahraditi má dle §u 390 odstavec druhý tr. ř. soukromému obžalobci Vilému T-ovi útraty řízení zrušovacího, jichž stanovení se ponechává soudu prvé stolice. Zároveň vyhověl, nejvyšší soud jako soud zrušovací v zasedání neveřejném odvolání soukromého obžalobce proti témuž rozsudku co do výměry trestu v ten rozum, že obžalovaný Bedřich W. odsouzen byl podle druhé sazby §u 493 tr. zák. za použití ustanovení §u 260 lit. b) tr. zák. do vězení na 10 (deset) dnů, zostřeného a doplněného dvěma posty, kterýžto trest dle §u 261 tr. zák. přeměněn byl v peněžitou pokutu 1000 Kč; dále uznán obžalovaný povinným, aby nahradil soukromému obžalobci podle druhého odstavce §u 390 tr. ř. útraty vzešlé mu odvoláním, jichž stanovení ponecháno soudu první stolice. Konečně bylo vysloveno, že o stížnosti soukromého obžalobce co do výše útrat zastupováním vzešlých v prvé stolici rozhodne vrchní zemský soud. Na základě příkazu nejvyšším soudem krajskému soudu v Mostě daného a právě citovaného předložil týž stížnost soukromého obžalobce co do výše útrat zastupováním v prvé stolici vzešlých vrchnímu soudu zemskému v Praze k rozhodnutí, jenž rozhodl o ni usnesením ze dne 3. listopadu 1922, místa jí nedav s tím odůvodněním, že zákonem ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. z roku 1920 byl zrušen § 395 tr. ř. v celém rozsahu a že trestní soudce není proto na dále povolán, by určoval výši útrat zastupování neb obhajoby. Ve vylíčeném rozhodování shledáno dvojí porušení zákona. Především v rozsudku krajského jako porotního soudu v Mostě, kterým uloženo bylo obžalovanému, by do 14 dnů pod exekucí soukromému obžalobci nahradil náklady právního zastoupení, jak ustanoveny budou. Takovou a vůbec nějakou lhůtu stanoviti nelze, poněvadž jde o útraty řízení dle §u 381 odstavec čtvrtý tr. ř., jichž splatnost nastává dle §u 389 tr. ř. ihned nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku a netřeba pro útraty ty teprve tvořiti titul exekuční. Za druhé porušen byl zákon rozhodnutím vrchního zemského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1922, kterým zamítnuta byla stížnost soukromého obžalobce co do výše útrat, poněvadž prý trestní soud po zrušení §u 395 tr. ř. není na dále povolán, aby určoval výši útrat zastupování nebo obhajoby. Jest ovšem pravda, že článkem 1. čís. 13 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. z r. 1920 byl zrušen celý § 395 tr. ř., tedy i odstavec čtvrtý tohoto paragrafu, který jednal o útratách, jichž náhrada uložena dle §u 393 odstavec třetí tr. ř. obviněnému, soukromému obžalobci, soukromému účastníku anebo tomu, kdož učinil vědomě křivé udání. Přes to však jest trestní soudce i na dále povolán, stanoviti povinnost k náhradě útrat zastupování a obhajoby a určiti jich výši. V tomto smyslu vyslovil se také plenární senát nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 29. května 1923, čís. pres. 221/23, uveřejněné pod čís. 1223 této sbírky, na jehož důvody se poukazuje.

Citace:

č. 1237. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 314-315.