NPD documents search: Sociální revue, 7 (1926) - Zákon o osmihodinné době pracovní

Platí vzhledem na novellu k §§ 500. a 502. c. s. ř. ustanovení § 55. věta 2. j. n. též pro otázku přípustnosti dovolání?

Uvažuje vrch. soud. rada v. v. Josef Boubela.
Rozhodnutím ze 14. prosince 1915 č. j. Rv III 210/15/1 uznal nejvyšší soud, že dovolání jest nepřípustným, nepřevyšuje-li zažalovaná částka ještě nenapravené, 1000 K přesahující pohledávky na kapitále, obnosu 1000 K. Šlo v dotyčném sporu o kupní cenu 1420 K za stroj, jejž kupitel pro vadnost dal dodavateli k disposici. Tento zažaloval u sborového soudu 1. splatnou lhůtu 200 K a rozšířil průběhem sporu žádání o další zatím k splatnosti dospěvší lhůty, celkem 440 K. Obě nižší stolice základem posudku znaleckého uznaly, že žalovaný dal právem stroj k disposici, nicméně jej však k zaplacení odsoudily, poněvadž prý žalovaný napotom námitek ze správy se vzdal, žádaje pouze doplnění stroje a odstranění jeho vad, tudíž jej podržel jako splnění smlouvy.
Dovolání žalovaného nejv. soud jako nepřípustné odmítnul a to z těchto důvodů:
»Dle §. 502. c. ř. s. jest proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nepřípustno dovolání, nepřevyšuje-li sporný předmět, o kterémž rozhodl soud odvolací, na penězích nebo peněžní hodnotě 1000 korun.
V přítomném případě nepřevyšuje sporný předmět, o kterémž rozhodl odvolací soud, obnosu 1000 K, neboť obnos, k němuž byl žalovaný odsouzen, obnáší bez úroků a útrat dohromady 440 K. Ustanovení §. 500. c. ř. s. o obdobném použití §§. 54. až 59. j. n. na vypočítání hodnoty sporného předmětu lze vyložiti vzhledem k souvislosti s 1. větou pouze v ten smysl, že toto ustanovení má míti místo pro případ, že hodnota sporného předmětu nezáleží výlučně v peněžitém obnosu a že tudíž předmět sporu, položený za základ rozhodnutí odvolacího soudu, musí býti podroben novému ocenění vzhledem k ustanovení §. 502. c. ř. s.
Zde však záleží předmět sporu výlučně v peněžité sumě, ocenění předmětu sporu nemá místa. Kdyby byl zákonodárce připustil dovolání také pro případ, ve kterémž sporný předmět, o němž rozhodl soud odvolací, v penězích nedosahuje 1000 K, avšak týká se pouze části ještě nezapravené, 1000 K převyšující pohledávky na kapitále, byl by to zákonodárce nařídil v §. 502. c. ř. s., v novém znění, kde stanoví výjimky z ustanovené jinak nepřípustnosti dovolání.
Bylo-li tudíž dovolání nepřípustno, bylo je nutno dle §. 507. c. ř. s. ihned odmítnouti.« —
Tímto rozhodnutím stanoví si nejvyšší soud pro přípustnost dovolání zásadu zcela novou, v zákoně nikde nevyjádřenou, ba jemu (§ 55. j. n.) naprosto se příčící, že totiž pro přípustnost tuto rozhodným jest pouze obnos II. stolicí přiřknuté neb odepřené částečné a nikoliv obnos skutečně ještě existující celistvé pohledávky. Slovy »neboť obnos, k němuž byl žalovaný odsouzen, obnáší...« stotožňuje nejvyšší soud patrně předmět sporu s částkou peněžní pohledávky, o níž soud odvolací rozhodoval. V tom spočívá logická chyba, neboř předmět sporu se nemusí krýti s obnosem přisouzeným neb odepřeným, tento může býti i toliko částí předmětu sporu, ař již žalobce jen část jakožto takovou zažaluje, ať soud kterékoliv stolice zažalovaný obnos rozsudkem zredukuje. Předmětem sporu o peníze však v obou případech zůstává existující celistvá pohledávka žalobcova, pokud si ji nezredukoval sám. Neboť jen on si předmět sporu stanoví a nikoliv soud (§§ 226., 235. c. ř. s.).
Novella k §. 500. c. ř. s. (jakožto 3. jeho odst.) zavedla sice v tom směru novotu, leč pouze výjimečnou, že totiž ve sporech, jichž předmětu netvoří pohledávka peněžitá, soud odvolací má hodnotu předmětu toho ve vyhotovení rozsudku stanoviti. Této výslovně jen pro spory abstraktní zavedené výjimky nelze dle všeobecně uznané vykládací zásady rozšiřovati na spory o peníze. Jest známo a nesporno, že až do vydání novelly té nejvyšší soud i pro sebe platnost ustanovení §. 55., věta 2., j. n. uznával. Dlužno proto zkoumati, zda novella tato jej oprávňuje, aby se od dosavadní praxe odchýlil.
Ve svých důvodech nejvyšší soud nepraví, že vzhledem na její žádání pouhých 200 K žaloba v tomto konkrétním případě neměla býti podána u sborového, nýbrž u okresního soudu, uznává tím tudíž předmětnou příslušnost obou dovolávaných nižších stolic pro žalobu tu a jen pro sebe stanoví výjimku. Tím staví se zřejmě na stanovisko, že § 55. j. n. platí pouze pro hodnotění předmětu sporu za účelem určení předmětné příslušnosti, kdežto pro posouzení přípustnosti dovolání, pokud záleží rovněž na hodnotě sporného předmětu, uvedeného ustanovení jur. normy analogicky použíti nelze, třebaže theorie i praxe souhlasně dosud uznávala, že všude, kde zákon mluví o předmětu sporu (§§ 29., 433. původní znění, 448. c. ř. s.), má ustanovení §§. 54.—59. j. n. na zřeteli, byť na ně nepoukazoval a třebaže zákon v §. 502., odst. 3. c. ř. s. stejně mluvil o »předmětu sporu« jako na místech jiných a třebaže pojem hodnoty předmětu sporu jinde nestanovil a dokonce už nenaznačil, že by pro soud nejvyšší platil odchylný výklad pojmu toho nebo neplatila direktiva pro hodnocení, daná jur. normou stolicím nižším. Odchylka taková musela by v zákoně výslovně býti vyřčena, tak jak to v novelle k §. 500. pro spory abstraktní stanoveno bylo soudu odvolacímu. Různé měřítko hodnoty sporu, zejména pak peněžního, v různých stolicích jest přec o sobě něco tak nepřirozeného, přímo absurdního, že výklad zákona, toto různé měřítko dovozující, mimovolně vyvolávati musí skepsi. Vpravdě důvody nejv. soudu o správnosti nepřesvědčují.
Týž čerpá je ze vztahu novelly k §. 500. a k §. 502. c. ř. s.
Vztah tento ovšem existuje, avšak právě z tohoto vztahu dovozovati lze, že v novelle k oběma těmto §§. veden byl zákonodárce tímže zřetelem, že tudíž co ohledně hodnoty předmětu sporu stanovil v novelle k §. 500. — totiž platnost §. 55. j. n. — zachovati chtěl i v novelle k §. 502. c. ř. s. a nikoliv naopak, jak míní nejvyšší soud. Proto, že v novelle k §. 502. vyloučil dovolání v peněžitých sporech do 1000 K a veden jsa touže ulehčující tendencí i pro spory nepeněžité, musel novellou k §. 500. upraviti způsob hodnocení takových sporů. To jest ten pravý a jediný vztah obou novell a mylným jest výklad, že zákonodárce proto, že v novelle k §. 502. pro spory peněžité způsob hodnocení sporu vynechal, chtěl hodnocení soudem pro ně taktéž zavěsti a vyhraditi je soudu nejvyššímu. Naopak z motivů k novelle k §. 500.: »Die Bewertung des Streitgegenstandes soll vollständig den Berufungsgerichten zufallen«, »In allen vofgenannten Fällen (scil. Streitigkeiten über Geldsummen) ist eine besondere Festsetzung des Wertes überhaupt überflüssig...« plyne zřejmo, že zákonodárce hodnocení předmětu sporu nejvyššímu soudu ponechati nechtěl a že ve sporech čistě peněžitých jakékoliv hodnocení jich předmětu vyloučil. Z toho tudíž, že zákonodárce v §. 500. odst. 3. c. ř. s. na §§. 54.—59. j. n. poukazuje a v §. 502., odst. 3. ib. nikoliv, nelze spatřovati nedůslednosti, tím méně pak dovozovati, pokud jde o revisi, nepřípustnost analogického použití těchto všeobecných zásad jurisdikční normy pro vypočítávání výše hodnoty sporu o peníze. I v §. 500. odst. 3. byl by poukaz na ony §§ j. n. zbytečným, kdyby zákonodárce nebyl chtěl z nich stanoviti výjimku ohledně §. 56., odst. 1. a 2. Pro spory o určitě obnosy peněžní by však poukaz na předpisy jurisdikční normy v §. 502. c. ř. s. byl naprosto zbytečným, poněvadž k nejvyššímu soudu spor, v němž by hodnota jeho nad 1000 K nebyla ještě najisto postavena bývala, mimo výjimku §. 502. odst. 3. c. ř. s., se dostati a proto soud nejvyšší se určováním hodnoty sporu vůbec zabývati nemůže.
Proto odvolání se nejvyššího soudu na novellu k §. 500. c. ř. s. a dedukce z ní přímo zarážejí.
Správno jest, co v důvodech se praví, že novella ta vztahuje se jen na spory abstraktní, tudíž pro tento spor konkrétní, kde jde o určitou sumu peněžitou, naprosto jest bezvýznamnou; leč právě proto logicky z ní pro spor peněžitý ani pro otázku přípustnosti revise ničeho ani obdobou, ani a contrario nelze dovozovati. Dokonce ale z toho, že novella ta pro spory abstraktní zachovala zásady §§. 54.—59. j. n., tudíž zejména 2. věty §. 55. výslovně v platnosti, nelze pochybovati o platnosti zásad těch pro 2. a 3. stolici při sporech o peníze. Vždyť novella k §. 502. c. ř. s. ničím nenaznačuje, že by ve sporech těchto zásada ta ve vyšších stolicích platnosti pozbývala. Zajisté by jináče zákonodárce nebyl opomenul, stolici odvolací právě tak, jak to učinil pro spory abstraktní, naříditi hodnocení sporu i pro spory o peníze. Bylo by to při §. 500. bývalo na místě a hovělo též tendenci, nejvyšší soud prací, tudíž i odmítáním nepřípustných revisí, co nejvíce šetřiti. Opomenutí úpravy téže otázky ohledně žalob o peníze, když novellou zavedla se tak dalekosáhlá novota ohledně žalob nepeněžních, bylo by přímo křiklavým pokleskem redakčním. Opomenutí toto nasvědčuje tudíž tomu, že ohledně pohledávek na penězích zákonodárce žádné podobné ulehčovací novoty, a to dokonce nejvyšším soudem samým, zavésti nechtěl. Proti zbytečnému obtěžování nejv. soudu nepřípustnými revisemi chránil jej dostatečně a jedině novellou k §. 507. (odst. 1.) c. ř. s., dle níž nepřípustné revise již procesním soudem I. stolice odmítati se mají, a proto zajisté nezamýšlel zaměstnávati tím též soud nejvyšší. Pro soud tento jest právo určování hodnoty sporu vyloučeno i ve sporech abstraktních, kdyby nedopatřením soud odvolací je byl opomenul, poněvadž novella k §. 500. c. ř. s. obmezuje právo resp. povinnost k tomu jen na soud odvolací. Proto by soud nejvyšší v případu takového opomenutí nemohl hodnocení vykonati sám, nýbrž musel by za tím účelem spisy vrátiti soudu odvolacímu. Měniti při pohledávkách peněžitých, tudíž co do výše naprosto určitých, hodnotu předmětu sporu pro účely jurisdikční nesmí však žádná soudní stolice (arg. § 56., odst. 1., odst. 2. téhož §. a §. 60., odst. 1. j. n. a contr.). Uznáváť to samo rozhodnutí nejv. soudu, pravíc, že když předmět sporu výlučně v peněžité sumě záleží,
6 ocenění předmětu sporu místa nemá. Byloť by přímo proti zdravému rozumu lidskému, kdyby ve sporech takových soud kterékoliv stolice hodnotu sporu určoval, poněvadž tato žalobcem již náležitě a soudem nezměnitelně určena jest. Číslice může býti ve všech stolicích jen jedna a tatáž.
Z toho tudíž, že § 500. odst. 3. c. ř. s. sporů s konkrétní, peněžitou hodnotou se netýče, a z ustanovení §. 502., odst. 3. c. ř. s., že mimořádná revise ve sporech peněžitých do 1000 K jest vyloučena, plyne logicky toliko, že ve sporech abstraktních může odvolací soud snížením hodnoty předmětu sporu na 1000 K nejvyšší soud rozhodování ušetřiti, nikoliv ale, že by si nejvyšší soud ve sporech o pohledávky peněžité tyto sám novému ocenění podrobovati musel, nýbrž z opomenutí poskytnutí určovacího práva soudu odvolacímu ve sporech čistě peněžitých plyne naopak, že ve sporech těchto jakékoliv oceňování stranou i soudem odpadá. Neboť, jak již výše podotknuto, tato 3. věta, novellou k §. 502. c. ř. s. připojená, mluví o »předmětu sporu, o němž odvolací soud rozhodoval« a nikoliv o obnosu, odvolacím soudem přisouzeném resp. odepřeném, pročež předmětem sporu peněžitého zůstává pro 2. i 3. stolici vždy jeden a týž obnos, pokud žalobce jej sám nezmírnil.
Přirozenou zásadu tuto applikovati dlužno i na spory o částku peněžité pohledávky. Výší této jest určena hodnota předmětu sporu a tím stanovena též netoliko předmětná příslušnost, nýbrž rozhodnuta též otázka přípustnosti revise. To, i kdyby nebylo zde ustanovení §. 55., věta 2. j. n., samo sebou rozumělo by se ve sporech, jichž předmětem jest effektivně platnost celistvé pohledávky, resp. platnost smlouvy, z níž pohledávka ta se odvozuje, tak ku př. v našem konkrétním případě platnost kupní smlouvy. Tu zůstává přece i pro stolici III. předmětem sporu především tato smlouva, neboť zažalovaná splátka na kupní cenu předpokládá platnost kupní smlouvy, o této platnosti musí soudové především rozhodnouti, aby mohli rozhodnouti o zažalované částce kupní ceny a tu, rozhodujíce o platnosti smlouvy, rozhodují implicite o celé kupní ceně. Zajisté, že v našem konkrétním případě přiřknutím částky kupní ceny rozhodly obě nižší stolice (a to v důvodech výslovně), že kupní smlouva po právu trvá, že tudíž žalovaný, jenž platnosti její z důvodu nesplnění neuznával, bude muset zaplatit i další lhůty, jakmile splatnými se stanou, tudíž úhrnem 1420 K. Bylať by zpozdilou hádka, zda rozsudek v tomto odbytém sporu praejudikuje event. pozdějším žalobám na další splatné lhůty, když ve sporu tomto již pravoplatně bylo uznáno, že žalovaný si stroj podržeti musí. Třebas byl tudíž žalovaný odsouzen prozatím jen k části 440 K, jest tím rozhodnuto již o celé kupní ceně 1420 K, a jest přes tuto, jurisdikci nejvyššího soudu i nyní podléhající sumu naprosto vyloučeno, aby se spor tento znova před ním octnul, jelikož zbytek kupní ceny obnosu 1000 kor. více nepřesahuje.
Dejme však tomu, že by žalobce žádání svého během sporu nebyl rozšířil, tak že by mu zbývalo ještě nezažalovaných 1220 K a že by teď celý tento zbytek najednou zažaloval. V tomto sporu by dovolání nesporně bylo přípustno a tu by se mohlo státi, že by v obou sporech vyšly naprosto odchylné rozsudky, ku př., že by vrchní soud zemský žalobě o 200 K vyhověl, nejv. soud žalobu o 1220 K však pro neplatnost smlouvy zamítnul. Poněvadž takových křiklavostí právní řád nesnese, nelze připustiti, aby o částech jedné a téže pohledávky rozhodovaly definitivně různé stolice, a tomu lze zabrániti jedině tím výkladem, že poslední stolicí pro jakoukoliv částku jest příslušnou stolice, kteráž po zákonu (§ 55. j. n.) ustanovena jest pro pohledávku celou. Po rozumu nejvyššího soudu záviselo by na pouhé náhodě, narostly-li splátky již před žalobou přes 1000 K a může-li dle toho věc přivedena býti před nejvyšší soud čili nic. Zůstaveno bylo by to prostě libovůli žalobcově, což by se pro bezpečnost právní zajisté neodporučovalo. Nelze namítnouti, že to možným jest, i když uznává se platnost předpisu §. 55. j. n. pro nejvyšší soud, poněvadž i tu může si žalobce upraviti žaloby tak, aby ani první požadavek ani zbytek 1000 K nepřesahoval. Neboť o platnosti smlouvy rozhodlo by se již při první žalobě, tudíž v případě takovém, kde žalovaný platnost smlouvy neuznává a proto dosud na kupní cenu ničeho nesplatil, zásadně již prvním rozsudkem o celé původní pohledávce a tudíž po stránce jurisdikční šetříc předpisu §. 55. j. n.
Při menších splátkách nelze však též imputovati žalobci, aby čekal s žalobou, až lhůty splatné dospějí výše přes 1000 K, neboť by to bylo zpravidla pro obě strany nepraktickým, ano přímo škodlivým. Proto nelze po nich žádati, aby si tímto způsobem možnost revise zachránily.
Nelze však naopak s hlediska spravedlnosti připustiti, aby žalobce jen proto žaloval částky své 1000 K přesahující pohledávky, aby žalovaného připravil o III. stolici. Toť by mohl za tím účelem, obnáší-li pohledávka jeho několik tisíc K, rozděliti ji na žaloby po 1000 K a tím uniknouti nejen nejvyššímu, nýbrž i vrchnímu zemskému soudu. Bylo by to přímým obcházením předpisu §. 55., věta 2. j. n. a proto jistě nepřípustným, nehledě ani k zásadě procesní ekonomie, na niž náš procesní řád tak velkou váhu klade.
Že zákonodárce mezi výjimky do 3. odst. §. 502. c. ř. s. nezařadil též případy § 55. věta 2. j. n., jest pochopitelno a dokonce nesvědčí to pro názor nejv. soudu. Neboť týkají se jednak výjimky ty pouze procesního rozhodnutí I. stolice (§ 519. č. 3. c. ř. s.), takže z nich ani obdobou ani a contrario pro rozhodnutí jurisdikční ničeho dovozovati nelze, jednak bylo by naprosto zbyteč-
6* ným bývalo, mezi tyto výjimky zařaditi též částky pohledávek 1000 K převyšujících, kdyžtě ohledně těchto částek zákonodárce již v §. 55. j. n. všeobecné, pro veškery stolice závazné ustanovení učinil, ustanovení tohoto pro stolici III. nezrušil, ono tudíž i pro ni nadále platí, a poněvadž mimo to ještě v §. 513. c. ř. s. novellou taktéž nedotčeném nařídil, že předpisy pro odvolání platící — a že § 55. j. n. pro odvolání platí, sám nejvyšší soud nepochybuje — použíti se mají též na revisi. Bylo by to přímo divným, kdyby pro odst. 3. §. 502. c. ř. s., jenž revisi připouští ve všech případech, kde odvolací soud, pro nějž předpis §. 55. věta 2. j. n. nepochybně platí, rozhoduje o předmětu sporu 1000 K přesahujícím, následovalo v odst. 4. ustanovení, že revise výjimečně (!) připouští se též v případech §. 55. věta 2. j. n.
Že § 502., odst. 3., nespokojuje se rčením, »nepřesahuje-li předmět sporu na penězích neb na peněžní hodnotě 1000 K«, nýbrž vsunul po slovech »předmět sporu« větu »o němž odvolací soud rozhodnul«, vysvětluje se prostě zásadou, že pro přípustnost revise není směrodatnou hodnota sporu v I., nýbrž v II. stolici. Jest totiž snadno možným, že se v II. stolici hodnota sporu redukuje o méně než 1000 K, ač v I. stolici šlo o obnos přes 1000 K. Nemínil však zákonodárce vsunutím věty této dokonce říci, že pro přípustnost revise rozhodnou jest část zažalované pohledávky a nikoliv její celek, neboť tento jest vždy a ve všech stolicích vlastním předmětem sporu a nikoliv zažalovaná část neb lhůta. Kdyby byl zákonodárce skutečně chtěl případy §. 55. věta 2. j. n. z revise vyloučiti, byl by to učinil výslovně a nikoliv onou větou »o němž rozhodnul soud odvolací«, kteráž, jak výše ukázáno, připouští a logicky přímo vyžaduje jiný, totiž uvedený přirozený výklad. Toto výslovné vyloučení bylo by bývalo tím nutnější, an zákonodárce v předchozím a k §. 502. odst. 3. vztažném §. 500., odst. 3. c. ř. s., zásadu §. 55. věta 2. j. n., výslovně v platnosti zachoval, ač vlastně pro novellu k §. 500. jen 1. věta §. 55. j. n., jednající všeobecně o nárocích, význam má, nikoliv jeho další, kapitálových pohledávek se týkající věty, poněvadž, jak opětně řečeno a v §. 500., odst. 3., výslovně stanoveno, pohledávek těchto pro účely jurisdikční co do hodnoty resp. výše ani soud odvolací určovati nemůže. —
O neblahém dosahu tohoto nového názoru nejv. soudu pro praxi netřeba se šířiti; jest z uvedeného skutkového podkladu tohoto konkrétního příkladu zajisté s dostatek zjevným. Udrží-li se názor tento v platnosti, bude revise vyloučena, i když by se z pohledávky milion K obnášející zažalovala pouze její tisící část. Bude důsledně vyloučena i při rozdílu vzájemných pohledávek, byť pohledávky žalobcovy šly do statisíců (§ 55., posl. věta j. n.), při důchodech a jiných se opětujících dávkách (§ 58., odst. 1. j. n.) atd. Vyloučena by byla zejména při sporech náhradních, kdy zažalováno a procesním soudem přiřknuto bylo přes 1000 K, soudem odvolacím však z jiného důvodu než §. 273. c. ř. s. jen 1000 K, přes to, že šlo by vlastně o rozsudek změňující. Toť by konečně i v případu rozsudku mezitimního (§ 393. c. ř. s.) nejv. soud stejným právem mohl dovolání odmítnouti, poněvadž odvolací soud pohledávky 1000 K převyšující ani nepřiřknul, ani neodepřel, ano o výši pohledávky dosud vůbec nebylo rozhodováno.
Bylo již novellou k §§. 500. a 502. c. ř. s. výslovně nejvyššímu soudu ulehčeno měrou až povážlivou; aby se však výjimečné ustanovení této novelly rozšiřovalo ještě tak nepřirozenou interpretací, jak to činí cit. rozhodnutí nejv. soudu, praxe připustiti by neměla. Od dob nepamětných udržuje se v kruzích právnických přesvědčení, že právní bezpečnost vyžaduje, aby ve sporech pořad až do III. stolice byl stranám co jen možno zachován. Oklešťování pořadu z důvodů úsporných neb ulehčovacích schvalovati nelze.

Citace:

Zákon o osmihodinné době pracovní. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 444-444.