— Čís. 6392 —
1505

Čís. 6392.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Dal-li zaměstnavatel obchodnímu pomocníku výpověď, nepouživ propouštěcího důvody, ač mu byl v době výpovědi znám, nemůže se napotom tohoto důvodu dovolávati, když zaměstnanec odepřel přijati výpověď.
(Rozh. ze dne 20. října. 1926, Rv I 235/26.)
Žalobce byl cestujícím žalované firmy na provisi. Smlouva ze dne 18. prosince 1922, jež upravovala vzájemný poměr stran, mohla býti oboustranně vypovězena vždy 15. dne počínajícího čtvrtletí na 3 měsíce. Žalovaná vypověděla tuto smlouvu písemně dne 23. listopadu 1923 k nastávajícímu čtvrtletí tak, že, nedojde-li k dohodě, skončí smluvní poměr dne 15. února 1924, a udala za důvod výpovědi, že dosavadní způsob žalobcova zastoupení jí nevyhovuje. V dopise ze dne 28. listopadu 1923 byl výpovědní důvod blíže rozveden v ten rozum, že žalobce v poslední době, ač byla nejživější sezóna předvánoční, nebyl pro žalovanou téměř vůbec činným a že nesplnil podmínky nejmenšího obratu (20 000 Kč za měsíc). Když se žalobce proti výpovědi ohradil, nepřijav jí, oznámila mu žalovaná dne 13. prosince 1923 písemně, že považuje smlouvu s ním za zrušenou a že mu odnímá zastoupení. Za důvod zrušení smlouvy ze dne 18. prosince 1923 uvedla žalovaná porušení smlouvy způsobem dvojím: jednak tím, že žalobce přijal bez jejího vědomí zastoupení jiné firmy, jednak tím, že nedocílil objednávek na 20 000 Kč měsíčně, jak to ve smlouvě přislíbil. Žalovaná doznala, že již v říjnu 1923 měla vědomost o tom, že žalobce zastupuje jinou firmu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované zaplacení — Čís. 6392 —
1506
12 000 Kč, čítaje si průměrný měsíční příjem na 3 000 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: Žalovaná, zrušivši smlouvu ze dne 18. prosince 1923, propustila žalobce ze svých služeb a je proto na ní, by podala důkaz, že měla: k propuštění právo. Žalovaná propustila odvolatele ze dvou příčin: 1. proto, že nedocílil zakázek za 20 000 Kč měsíčně, 2. proto, že zastupoval bez jejího vědomí jinou firmu. Než žádný z těchto dvou důvodů neopravňoval žalovanou k tomu, by smlouvu se žalobcem ihned zrušila. Pokud jde především o právní povahu smlouvy stran, nepodávají skutečnosti, jichž se strany ve sporu dovolávají, zcela bezpečného základu pro názor, že šlo o smlouvu služební ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Poněvadž však strany samy vycházejí z toho, že mezi nimi o takovouto smlouvu služební šlo, nemá soud příčiny, by se od tohoto souhlasného stanoviska stran uchyloval, jmenovitě, když některé skutečnosti, na příklad vyplácení zálohy 2 000 Kč měsíčně na účet provise a dovolená a skutečnost, že žalobce cestoval jen pro žalovanou a že dle smlouvy nesměl bez jejího vědomí jiné firmy zastupovati, mluví proto, že odvolatel byl zaměstnancem žalované, konajícím služby kupecké, jak to má na mysli § 1 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Dlužno proto smluvní poměr stran posuzovati s hlediska tohoto zákona. Ad 1. Měla-li žalovaná za to, že žalobce nedocílil pro ni slíbených zákazek za 20 000 Kč měsíčně, měla sice právo smlouvu vypověděti, nebyla však oprávněna, bez výpovědi ho ze služeb propustiti. Nebyla k tomu oprávněna podle smlouvy, poněvadž jí smlouva takovéhoto práva nedávala, nebyla však k tomu oprávněna ani podle zákona, poněvadž skutečnost, že žalobce slíbeného obratu za měsíc nedocílil, není důvodem k propuštění ani podle § 27 čís. 1 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. (ztráta důvěry zaměstnavatelovy) ani podle § 27 čís. 2 téhož zákona (naprostá nezpůsobilost zaměstnancova). Ad 2. Žalované sluší dáti za pravdu v tom, že, přijal-li žalobce bez jejího vědomí zastoupení jiných firem, měla právo bez výpovědi ho propustiti, bez ohledu na to, zda šlo o zastupování firmy konkurenční, či firmy jiné, neboť závazek, který žalobce smlouvou ze dne 18. prosince 1922 na se vzal, že bez vědomí žalované žádného zastoupení nepřijme, zní zcela všeobecně a nelze jej omezovati, jak to znalecký posudek činí, jen na zastupování firem konkurenčních. Porušení tohoto závazku jest však způsobilé, by připravilo žalobce o důvěru žalované a založilo důvod k propuštění po rozumu ustanovení § 27 čís. 1 zák. ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Než z toho nemůže žalovaná těžiti, poněvadž, vypověděvši dne 23. listopadu 1923 smlouvu se žalobcem, tuto okolnost, ač jí v době výpovědi byla známa, jako důvod k výpovědi neuplatňovala, čímž dala způsobem zcela jasným a nepochybným na jevo, že jí jako důvodu pro zrušení smlouvy využiti nechce (čl. 279 obch. zák.). Dala-li však žalovaná na jevo, že z okolnosti, že žalobce zastupuje i firmu jinou, nechce činiti důsledky, které z ní po zákonu činiti mohla, nemůže z okolnosti té čerpati důvod pro propuštění teprve dodatečně, když žalobce výpověď přijati odepřel. Přes to však, že žalobce má podle § 29 zák. ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. nárok na náhradu provise za čas od 15. prosince 1923 do 15. dubna 1924, nemůže mu odvolací soud tuto náhradu dnes již přiznati. Nemůže tak učiniti proto, poněvadž výše náhrady je sporná a soud nemá pro určení této náhrady ve spisech potřebného zjištění skutkového. Proto omezil se soud na to, že přiznal žalobci zásadně nárok na náhradu mezitimním rozsudkem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované.
Důvody:
Po právní stránce nelze dovolání přiznati oprávněnosti. Dovolatelka snaží se odůvodniti v rámci tohoto dovolacího důvodu, že žalobce, porušiv vzájemnou smlouvu, zavdal důležité příčiny k předčasnému propuštění po rozumu ustanovení §u 27 čís. 1 a 2 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., a že proto odvolací soud neposoudil věc po stránce právní správně. Než odvolací soud nedospěl k svému rozhodnutí na základě toho, že žalobce nezavdal příčiny, nýbrž z úvahy, že dovolatelka, vypověděvši dne 23. listopadu 1923 smlouvu s dovolatelem, známou jí v té době okolnost, že žalobce zastupuje firmu jinou, jako důvod k výpovědi neuplatňovala, čímž dala způsobem nepochybným na jevo, že jí jako důvod pro zrušení smlouvy využiti nechce a že, davši na jevo, že z okolnosti, že žalobce zastupuje firmu jinou, nechce činiti důsledky, které z ní po zákonu činiti mohla, nemůže z okolnosti té čerpati důvod pro propuštění teprve dodatečně, když žalobce výpověď přijati odepřel. Toto právní posouzení odvolacího soudu jest správné a jest dodati, že měla dovolatelka, jež dle vlastního přednesu a dle seznání Stanislava N-y již věděla v době výpovědi o uplatňovaných propouštěcích důvodech, tyto důvody k okamžitému zrušení služebního poměru uplatniti, považovala-li je za oprávněné. Tím, že se dovolatelka rozhodla pro výpověď, ano ve výpovědi nevylučovala ani dalšího jednání se žalobcem a žalobce nepropustila, ze služebního poměru, jest za to míti, že se vzdala práva k okamžitému propuštění a nemohla tedy již užíti toho práva dodatečně, když žalobce výpověď odepřel. Je-li tomu tak, nebylo vůbec třeba obírati se otázkou, zda uplatňované propouštěcí důvody byly po rozumu §u 27 zák. o obch. pom. důležité a zda, vůbec opravňovaly k okamžitému propuštění. Nebyla pak také dovolatelka oprávněna, ustanoviti výpovědní lhůtu libovolně na 15. února 1924, nýbrž byla vázána na smlouvu a mohla rozvázati služební poměr teprve k 15. dubnu 1924. Jest proto žalobcův nárok, pokud domáhá se zaplacení za dobu předčasného zrušení smlouvy důvodem svým ustanovením §u 29 zák. o obch. pom. zcela opodstatněn.

Citace:

č. 6392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 469-471.