NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 963.

Neosvětlení vozu, určeného k dopravě osob, jest příhodou v dopravě.
V tom, že někdo ze spolucestujících uložil si své zavazadlo na prostřed chodby pro chůzi, nelze spatřovati neodvratitelné jednání osoby třetí.
(Rozh. ze dne 8. března 1921, Rv I[opr.] 61/21.)
Žalobkyně vstoupila dne 11. srpna 1917 v noci, obtížena jsouc zavazadly, do železničního vozu a ubírala se postranní chodbičkou do oddělení vozu. Před ní kráčel jakýsi pán, jenž v chodbičce klopýtl a zachytiv se dále šel. Žalobkyně na témž místě klopýtla o zavazadlo, jež si tam uložil jiný spolucestující a pádem se poranila. Žalobu o náhradu škody proti dráze procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Dle cís. nařízení ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z r. 1852 § 22, pokud se týče čl. 25/5 předpisů o dopravní službě čís. 19 jest ovšem předepsáno, by vagony k dopravě osob byly za tmy osvětleny, jest však nálezem a posudkem znalce z oboru dopravy prokázáno, že za války, kdy, jak známo, nastaly poměry úplně abnormální, v dobách mírových, z kterých právě ono nařízení o osvětlování osobních vozu se datuje, vůbec co do důsledku nepředvídatelné, a že následkem stále se stupňujícího nedostatku osvětlovacích prostředků, zejména i pro účely železniční, musilo býti osvětlování vozů stále více obmezováno, až od něho musilo býti úplně upuštěno, tak že vagon, do něhož žalobkyně vstoupila, dle svědectví průvodčího vlaku, pro naprostý nedostatek svítiva byl neosvětlený. Neosvětlování to bylo všeobecně obecenstvu i necestujícímu známo a jak jest rovněž známo, hledělo si cestující obecenstvo, pokud samo ještě nějaké svítivo, svíčky neb lampičky, mělo, vypomoci osvětlováním se své strany, až i tyto prameny vyschly, tak že pak za doby noční obecenstvo v úplně neosvětlených vagonech cestovalo. Dlužno tedy s jedné strany doznati, že, poněvadž vagon, do něhož žalobkyně vstoupila, nebyl osvětlen, jest to odchylkou od předpisů osvětlovacích, v dobách normálních vydaných, a jest tím povaha příhody v dopravě po rozumu § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z. dána, jest však zároveň prokázáno shora zjištěnými okolnostmi, že neosvětlení vagonu se stalo pouze vyšší mocí (vis maior), a že následkem toho dráha od ručení za následky tohoto neosvětlení jest osvobozena. Stejně nemůže býti žalovaný učiněn zodpovědným za to, že nějaký cestující své zavazadlo vedle sebe do chodby postavil, neboť za jednání jeho dráha neručí a nějaké opomenutí dostatečné péče v dohledu nelze dráze přičítati, uváží-li se, že — jak svědeckou výpovědí průvodčího vlaku jest prokázáno —, týž krátký čas před úrazem žalobkyně při revisi jízdenek chodbou onou volně šel a v chodbě té nic neleželo, a tedy jednání této osoby třetí vzhledem k okolnostem bylo jednáním pro dráhu neodvratitelným. Žalobkyně, vstupujíc do vagonu musila samozřejmě pozorovati, že vstupuje do neosvětleného vozu, a bylo tedy její volbě ponecháno, aby svou jízdu na denní dobu odložila a někde si nocleh vyhledala, aneb, aby počítajíc s neosvětlením, cestu nastoupila. Žalobkyně volila tuto eventualitu, bylo tedy její povinností, by kráčela s potřebnou opatrností, zejména, když pozorovala klopýtnutí předcházejícího pána, a měla při polovičním jasnu nočním za hvězdnaté noci — jak svědectvím průvodčího vlaku prokázáno, — blíže na ono místo přihlédnouti, a tím klopýtnutí a pádu svému předejiti. Stihá tedy bezprostřední vina na upadnutí a poranění žalobkyni samu a onoho spolucestujícího, který zavazadlo způsobem závadným v chodbičce postavil. Odvolací soud uznal dle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jako dovolací důvod uplatňuje strana žalovaná nesprávné právní posouzení věci po stránce právní (§ 503 č. 4 c. ř. s.), jež spatřuje v tom, že odvolací soud nepřiklonil se k náhledu procesního soudu, že dány jsou omluvné důvody § 2 zák. ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z., totiž vis major, zavinění osoby třetí a zavinění poškozeného. Avšak žádný z těchto omluvných důvodů nelze uznati za opodstatněný. Vagon nebyl vůbec osvětlen a tedy také ne přiměřeně. Závazku přiměřeného osvětlování, který ostatně musil by platiti, i kdyby ani předepsán nebyl, již vzhledem k ručení dráhy za bezpečnost jízdy, nemůže se dráha žádným samovolným nařízením sprostiti. To ostatně uznává sama v rozkaze ze dne 14. prosince 1914, č. 1572/1-V, když nařizuje šetření se světlem a osvětlování chodbiček pouze visacími lucernami místo dosavadních plynových lamp. Že by se vůbec mělo přestati svítiti, v rozkaze tom se nepřikazuje a také bez porušení povinnosti dráhy, pečovati o bezpečnost cestujícího obecenstva, nařizovati nemohlo. Že by vůbec žádné světlo nebylo k dostání v době, o niž jde, tvrditi nelze, poněvadž různé, byť i méněcenné náhražky za posavadní svítící prostředky bylo lze po celou válku obdržeti. Dráha má pečovati o řádné osvětlení a nemůže se v tom směru spoléhati na hvězdnatou noc, za které přece nemohla vagonová chodba tak osvětlena býti, aby tam bez nesnází a bez nebezpečí bylo lze se pohybovati. Toho důkazem je právě nešťastné klopýtnutí žalobkyně a cestujícího, před ní kráčejícího. O nějaké nezdoné moci zde tedy řeči býti nemůže. Událost v dopravě spočívala v neosvětlení vozu k dopravě osob, čímž nastala odchylka od normálního provozování vozby. V tom, že cestující nějaký položil si své zavazadlo na prostřed chodby, k chůzi určené, nelze spatřovati neodvratitelné jednání osoby třetí; vždyť povinností průvodčího bylo, aby se o to staral, aby na chodbě zavazadla ukládána nebyla, zvláště když viděl, že nemá žádného osvětlení. Tato jeho povinnost je zřejmá také z ustanovení §§ 19 a 28 žel. dopr. ř. O vlastním zavinění žalované, která vstoupila do tmavého vozu a tedy tam hned žádného rozhledu vůbec míti nemohla, nelze již proto mluviti, poněvadž si nijak neobvykle nepočínala, po nějaké zakázané cestě nešla, nýbrž brala se přímo tudy, kudy jedině k sedadlu v kupé, na něž přece právo měla (§ 19 (4) žel. dopr. ř.) dostati se mohla.

Citace:

Č. 10257. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 255-258.