NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 1638.

Sudiště dle § 99 j. n. může se dovolávati jen osoba, bydlící v tuzemsku, ať ostatně jest tuzemcem či cizozemcem.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1922, R I 475/22.)
Žalobce, tuzemec bydlící v cizině, byl úředníkem filiálky žalované vídeňské banky v Londýně a domáhal se na žalované platu u obchodního soudu v Praze, opřev místní příslušnost o ustanovení § 99 j. n., ježto má žalovaná v Praze protokolovaný závod. Námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice nevyhověl. Důvody: Jest nesporno, že jak žalobce, tak i žalovaná strana mají bydliště, pokud se týče sídlo v cizozemsku, totiž jednak v Londýně a jednak ve Vídni a že žalovaná banka má svůj odbočný závod v Praze. Tím dány jsou veškeré předpoklady pro místní příslušnost dovolaného soudu ve smyslu § 99 j. n., okolnost, že i žalobce má své sídlo v cizozemsku, jest nerozhodnou, poněvadž citovaný § 99 j. n. o bydlišti žalobcově se nezmiňuje, a jest proto lhostejno, zda žalobce má bydliště v tuzemsku či v cizozemsku. Rekursní soud vyhověl námitce místní nepříslušnosti a odmítl žalobu. Důvody: Sudiště jmění pojato bylo do zákona proto, by zájmy tuzemských oprávněných oproti dlužníkům, v cizině bydlícím, chráněny byly a by v tuzemsku bydlícím oprávněným vymáhání jejich práva proti povinovaným, v cizině bydlícím, ulehčeno bylo tak, aby tuzemský žalobce nebyl nucen před cizozemským soudem svého práva se domáhati. Z toho následuje, že úmysl a vůle zákona jest, by ustanovení § 99 j. n. neplatila v těch případech, kde obě strany bydlí v cizozemsku, neboť tato okolnost vylučovala by dosažení účelu sledovaného § 99 j. n., usnadniti vymáhání práva v tuzemsku bydlícímu věřiteli proti dlužníku v cizině bydlícímu. Tak tomu jest v tomto případě. Žalobce i žalovaná bydlí v cizině a tato skutečnost vylučuje, dle toho co předesláno, by žalobce příslušnost dovolaného soudu opíral o ustanovení § 99 j. n., v jehož doslovu náhled žalobcův ohledně příslušnosti dovolaného soudu opory nemá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dle § 99 j. n. lze na osoby, které nemají bydliště v tuzemsku, podati žaloby pro majetkové nároky v území, kde tento zákon platí, u každého soudu, v jehož obvodě jest majetek těchto osob nebo předmět, žalobou vymáhaný. Toto všeobecné znění § 99 j. n. mohlo by ovšem sváděti k názoru, hájenému částečně v literatuře (srv. Neumannův komentář, 3. vyd., svazek I. str. 266 a díla uvedená tamže v poznámce 2), že může se dovolávati sudiště jmění nejen žalobce, bydlící v tuzemsku, nýbrž i žalobce, který má své bydliště v cizozemsku, kdyžtě zákon v té příčině nerozlišuje. Výstižně avšak a ve shodě s dosavadní judikaturou rekursní soud vyložil a z motivů zákona vyvodil, že nerozhoduje pouhý doslov zákona, nýbrž že dlužno hleděti též k zákonodárcovu úmyslu (§ 6 obč. zák.) а k účelu, jehož mělo býti dosaženo stanovením sudiště jmění dle § 99 j. n. Účelem tím bylo, jak správně vytkl soud rekursní, chrániti zájmy tuzemských oprávněných proti dlužníkům, bydlícím v cizozemsku, a umožniti tuzemským věřitelům snažší vymáhání jejich práv proti povinným, majícím bydliště v cizině, tak aby tuzemský žalobce nebyl nucen domáhati se svého práva před soudem cizozemským. Při tom nezáleží ovšem na tom, je-li žalobce zdejším státním příslušníkem či občanem cizího státu, poněvadž má býti chráněn každý věřitel, který má v tuzemsku své bydliště (§ 33 obč. zák.). V tom smyslu jest rozuměti též vývodům těch spisovatelů, kteří vykládají, že u sudiště jmění může býti žalován cizinec jak žalobcem tuzemským, tak i žalobcem cizozemským (Pantůček: Organisace a příslušnost soudní str. 305; Horten, Jurisdiktionsnorm str. 167: »Der Kläger muss nicht Inländer sein«; Fürst, Jurisdiktionsnorm str. 210: »Der Gerichtsstand gilt sowohl für klagende Inländer, als auch für klagende Ausländer«; Wilmovsky-Levy, Zivilprozessordnung für das Deutsche Reich § 24 (23): »...gilt zu Gunsten nich bloss klagender Inländer, sondern auch klagender Ausländer«.) Názor, že může u tuzemského sudiště jmění žalovati osobu, bydlící v cizozemsku, též žalobce, který má taktéž své bydliště v cizozemsku, vedl by k nemožným důsledkům, vytčeným v rekursu žalované. Tato poukázala právem k tomu, že v tom případě byl by každý soud, v jehož obvodě by měl žalovaný, bydlící v cizozemsku, nějaký majetek, přístupným všem cizincům z celého světa bez ohledu na jejich bydliště a na místo, kde vznikl sporný nárok a kde má závazek býti splněn, což zajisté nebylo zákonem zamýšleno, vedlo by k četným nepřístojnostem a nesrovnalostem jak po stránce formální, tak i věcné, a mohlo by míti v zápětí i různé zápletky mezinárodní. S toho právního hlediska nelze ovšem za rozhodnou pokládati okolnost, že žalobce jest československým státním příslušníkem. Nemá své bydliště v tuzemsku a proto nemůže se proti žalované, jejíž sídlo jest rovněž mimo oblast československé republiky, dovolávati sudiště jmění dle § 99 j. n., zvláště když schází veškerý vztah sporných stran k tuzemsku. Vývody dovolacího rekursu nejsou tudíž s to, by vyvrátily důvody, přičiněné k usnesení soudu rekursního, nejvyšší soud nemá příčiny, by se odchýlil od dosavadní judikatury, a proto nebylo vyhověno dovolacímu rekursu.

Citace:

č. 1638. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 428-429.