Čís. 1324.

Zákon o maření exekuce (ze dne 25. května 1883, čís 78 ř. zák.).
Exekuce »hrozí« každému, kdo ví, že jest mu platiti v určitou dobu nebo v případě určité události, a zamýšlí nezaplatiti, jsa si vědom, že věřitel bude své nároky uplatňovati a vymáhati pomocí úřadů.
(Rozh. ze dne 29. října 1923, Kr I 742/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 21. dubna 1922, jímž stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 1 zákona ze dne 25. května 1883 čís. 78 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., dovozujíc, že dítě nemá nároku na výživné, pokud se nenarodilo, a že nároky dítěte, o které jde, ani dnes ještě nejsou soudem zjištěny. Než vývody jsou pochybeny. Zákon ze dne 25. května 1883 čís. 78 ř. zák. nerozvádí pojmu hrozící exekuce ani poukazem na tu neb onu z událostí, v poměru věřitele a dlužníka co do vzniku pohledávky a jejího uplatňování významných, ani jinakým označením předpokladů, za nichž jest za to míti, že exekuce hrozí. Dlužno proto pojem ten odvoditi z účelu zákona. Zárukou, že věřitel dojde splnění svých nároků i v případě liknavosti dlužníkovy, jest jmění dlužníkovo v širším hospodářském slova smyslu. Na této záruce nemá býti věřitel zkrácen zlomyslností dlužníka, který, jsa odhodlán vymknouti se z přesného plnění svých závazků a očekávaje proto, že proti jeho liknavosti věřitel se dovolá pomoci úřadů, najmě prostředků exekučních, hledí činy rázu, v zákoně naznačeného, zameziti, by věřitel nedošel uspokojení svých nároků způsobem takovým a měrou takovou, jakým (jakou) mohly býti vymáhány, kdyby tu nebylo oněch činů zlomyslných. Ochrany proti takové zlovůli není zapotřebí toliko věřiteli, který, seznav již nedostatek dobré vůle dlužníkovy a liknavost jeho, exekuci již zavedl. Touž, ba stupňovanou měrou jest ochrany věřiteli zapotřebí po dobu, kdy věřitel ještě nezavedl exekuce, po dobu, kdy věřitel nemá ještě exekučního titulu po ruce, a i po dobu, kdy z té neb oné příčiny nelze věřiteli ještě nárok uplatňovati žalobou. Můžeť dlužník různými vytáčkami a rejdy udržeti a utvrditi věřitele v důvěře, že splní sám včas, čím jest povinen; můžeť různými námitkami a opravnými prostředky protahovati právoplatné rozhodnutí rozepře, již zahájené, a může různým klamem a mámeni, předstíráním dobré vůle nebo namlouváním překážek zdržeti věřitele, by nepodal žaloby nebo nepřikročil k exekuci. Po celou tuto dobu nedostalo by se věřiteli nutné ochrany proti zlomyslnosti dlužníkově, směřující k úplnému nebo částečnému zmaření uspokojení věřitelova, nepokládá-li se za dlužníka, jemuž hrozí exekuce po rozumu zmíněného zákona. Tato hrozí každému, kdo ví, že jest mu platiti v určitou dobu nebo v případě určité události, a zamýšlí, nezaplatiti, jsa sobě vědom, že věřitel pro jeho liknavost přikročí k tomu, by své nároky uplatňoval a vymáhal pomocí úřadů. Takovým dlužníkem byl v době, o kterou jde, t. j. v době, kdy prodal svou usedlost, stěžovatel, jenž ani nepopírá, že jest nemanželským otcem dítěte, které porodila dne 27. března 1921 Lina H-ová. Dle §§ 166, 167 obč. zák. byl stěžovatel povinen, by jednak poskytoval dítěti výživu, jednak nahradil matce útraty slehnutí, náklady její výživy po dobu 6 neděl po porodu a případné další výlohy, vzešlé porodem. Závazky ty vznikly již zplozením dítěte, třebaže závazek vyživování dítěte byl podmíněn tím, že se dítě narodí živé, a postupně dalším životem dítěte. Stěžovatel věděl při nejmenším už koncem ledna 1921 ze sdělení právního zástupce Liny H-ové, že se proti němu uplatňují ony nároky a že v případě zdráhání se proti němu zakročí soudně. Rozhodl se již tehdy, že svých závazků nesplní; to se podává ze zjištění nalézacího soudu, že není pravdivým, co udal stěžovatel o pohnutkách prodeje usedlosti, ale že ujednal kupní smlouvu, by se vymknul ze svých povinností vůči Lině H-ové a dítěti, pokud se týče, že jednal v úmyslu, že Lině H-ové, správně jí a jejímu dítěti, už ničeho, t. j. zřejmě mimo složených již 500 Kč, nedá. Není proto právně pochybeným právní stanovisko napadeného rozsudku, že stěžovateli v době, kdy se vzdal své usedlosti, hrozila exekuce pro nároky H-ové a očekávaného dítěte. Nezáleží na tom, že v době ujednání kupní smlouvy dítě ještě nebylo narozeno. Dle §u 22 obč. zák. mají též děti nenarozené nárok na ochranu zákona od doby svého početí a pokládají se za zrozené, pokud jde o práva jejich a ne o práva osoby třetí. Podle §u 168 obč zák. nařídí soud k návrhu matky za jistých předpokladů, jíž před narozením dítěte, by nemanželský otec složil u soudu částku, vypadající na výživu dítěte po první 3 měsíce. Nezáleží dále na tom, zda složených již 500 Kč a zbývající — po prodeji usedlosti — jmění stěžovatelovo (pohledávka 3279 K 72 h) kryjou zplna nároky Liny H-ové a zda zbyla by po jejím uspokojení ještě část pohledávky na uspokojení případných nároků nenarozeného ještě dítěte. Rozhodným jest, že dle zjištění nalézacího soudu peníz okrouhle 3 000 Kč při dnešních poměrech a při dnešním znehodnocení peněz nemůže stačiti pro výživné a ostatní nároky dítěte a matky, a že ani obžalovaný nemohl o tom ani okamžik býti v pochybnostech. Nezáleží konečně na tom, že dosud tu není výroku soudního, určujícího nároky dítěte. Rozhodným je, že tyto nároky, třebas soudem neupravené, tu byly a stěžovatel o nich věděl. Odvozuje-li však stížnost z nedostatku soudní úpravy nároků dítěte, že není jisto, že stěžovatel není svolný, uspokojiti tyto nároky bez exekuce, brojí tím nepřípustným způsobem proti zjištění nalézacího soudu, že se stěžovatel vzdal kupní smlouvou, o niž jde, prostředků, jež případnou exekucí mohly býti zasaženy, v úmyslu, by ušel svým povinnostem, čímž je zjištěno, že stěžovatel byl odhodlán, že ničeho nezaplatí. Mimochodem budiž podotčeno, že stěžovatel sám výslovně doznal, že po prodeji usedlosti sdělil zástupci matky dítěte, že nemůže nic dáti, jelikož je bez jmění, čímž rozhodným způsobem projevil, že nezaplatí ani v případě exekuce, ani bez exekuce.

Citace:

č. 1324. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 443-445.