NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Čís. 3379.

Nájemce nemůže s poukazem na § 2 (3) zákona o ochraně nájemců ze dne 26. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. odstoupiti od nájmu před
uplynutím ujednané doby.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1924, Rv I 1333/23.)
Smlouvou ze dne 30. září 1921 dala žalující strana žalovanému
v podnájem byt za měsíčních 2 600 Kč na dobu od 10. září 1921 do 15.
října 1923. Dne 15. prosince 1922 dal žalovaný výpověď ku dni 1. ledna 1923 a z bytu se vystěhoval. Žalobě o zaplacení podnájemného za leden 1923 oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto
důvodů: Pokud se týče vývodů odvolání, že žalovaný byl oprávněn 14denní výpovědí smlouvu podnájemní, kterou uzavřel na dobu od 10. září 1921 do 15. října 1923, zrušiti, poněvadž dle §u 2 (3) zákona o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. se smlouvy, na určitou dobu uzavřené, po 3. květnu 1920 pokládají po dobu platnosti zákona toho za učiněné na neurčitou dobu s výpovědní lhůtou, zvláštními předpisy stanovenou neb v místě obvyklou, nelze náhledu odvolatelovu přisvědčiti. Ustanovení §u 2 (3) cit. zák. dáno bylo jen ve prospěch nájemníka před výpovědí pronajímatele po dobu, pokud ochrana nájemníků platí a pokud smluvená doba již uplynula. Toho tu
není a nejde o takové prodloužení smlouvy, kterým by výpověď mohla
se zrušiti. Pokud se týče nájemníka nebo podnájemníka platí § 1113 obč. zák., který změněn nebyl a nemůže v tomto případě podnájemník jednostranně smlouvu zrušiti výpovědí před uplynutím smluvené doby podnájemní. Není-li však výpověď platnou, je žalovaný povinen platiti po dobu smluvní nájemní činži.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací
soud mylně vyložil předpis §u 2 (3) zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 130 sb. z. a n., poněvadž podle tohoto předpisu podnájemní smlouvy,
učiněné na určitou dobu, po 3. květnu 1920 pokládají se po dobu platnosti zákona za učiněné na neurčitou dobu s výpovědní lhůtou, zvláštními předpisy stanovenou, nebo v místě obvyklou. Dovolateli nelze přisvědčiti. Ze zákona samého neplyne, že jím byl předpis §u 1113 obč. zák. výslovně zrušen docela, nýbrž plyne z něho jasně celým zákonem projevený úmysl zákonodárcův, na který při výkladu sporné smlouvy
musí býti z důvodu §u 6 obč. zák. hleděno, že má obmezeno býti pronajímatelovo právo, zrušiti nájemní smlouvu výpovědí, nebo ji považovali za zaniklou dle §u 1113 obč. zák. projitím času ke škodě nájemníkově. Závazku podnájemníkovu při podnájemní smlouvě, na určitou dobu učiněné, aby ji po smluvní dobu dodržel, se shora citovaný zákon nedotkl, ani jinak předpisu §u 1113 obč. zák. výslovně nezrušil, a
proto je správný právní názor odvolacího soudu, že předpis §u 1113 obč. zák. platí potud, pokud neodporuje znění a účelu zákona ze dne 26. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. Tomu svědčí slova, užitá v §u 2 (3) cit. zák. »pokládajíce« a »Na výpověď pronajímatelovu jest užiti ustanovení §u 1,« — jakož i znění odstavce (4) téhož §u. Zavázal-li se dovolatel smluvně podnájemní smlouvu na určitou dobu dodržeti, pak se jeho závazek ani nepříčí zákonu shora citovanému, ani nebyl zrušen tímto zákonem, odvolací soud právem jej považoval za nezaniklý a právem z něho odvodil ve svém rozsudku právní důsledky.

Citace:

č. 3379. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 55-56.