Čís. 17466.

Manželka, jejíž manželství bylo rozvráceno jejím cizoložstvím a proto rozloučeno, nemůže se domáhati náhrady škody, vzniklé jí ztrátou zaopatření v manželství na muži, s nímž se cizoložství dopustila.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1939, Rv II 400/39.)
Žalobkyně se domáhá na tom, s níž se dopustila cizoložství, náhrady škody, vzniklé jí ztrátou zaopatření v manželství, které bylo prý rozvráceno a pak rozloučeno pro cizoložný poměr, který měla žalobkyně se žalovaným. Újmu tu hodnotí si žalobkyně částkou 100 K měsíčně a kapitalisuje ji na zažalovanou částku 12000 K. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Posouzení sporu po právní stránce odpovídá ustálené judikatuře nejvyššího soudu, a to jak pokud jde o náhradu škody z nedodržení slibu, tak pokud jde o náhradu újmy vzniklé žalobkyni rozvratem jejího manželství a následující rozlukou. Nejvyšší soud již opětovně dovodil, že se ani nevinný manžel nemůže domáhati náhrady majetkové škody na tom, kdo dopustiv se cizoložství s manželkou, rozvrátil manželství tak, že bylo nakonec rozloučeno. Tím méně ovšem lze v souzeném případě přiznati nárok žalobkyni, kde se domáhá náhrady takové škody jako manželka, která se sama dopustila cizoložství a zavdala tak sama příčinu k rozvratu manželství, o který vlastně opírá svůj nárok na náhradu škody.

Citace:

Čís. 17466. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 604-605.