NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1487.

Až do odevzdání pozůstalosti může býti zůstavitelův dluh vymáhán na dědici, i když přihlásil se k dědictví bezvýjimečně, jen ze jmění pozůstalostního a nikoliv též z jeho vlastního jmění.
(Rozh. ze dne 14. února 1922, R I 179/22.) Vymáhající věřitelka nastupovala pro dluh pozůstalostní exekucí na jmění dědiček, přihlásivších se k pozůstalosti bezvýjimečně. V době exekučního návrhu byla sice pozůstalost již projednána, nikoliv však ještě odevzdána. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Otázkou je, ručí-li dědic za dluhy pozůstalosti do odevzdání její jen jměním jejím či také svým vlastním. Jen jměním pozůstalosti, a to i tehdy, přihlásil-li se bezvýjimečně. Do odevzdání pozůstalosti může dluh zůstavitelův od dědice býti žádán a tudíž také vymáhán jen jako od zástupce pozůstalosti, tudíž také jen ze jmění pozůstalosti a nikoli z jeho jmění vlastního, které má mimo svou vlastnost dědickou. Tak dle dv. dekr. ze dne 19. ledna 1790, čís. 1094 sb. z. s., žaloby pro nároky proti pozůstalosti mohou proti němu řízeny býti jen jako proti dědici, tedy jako zástupci pozůstalosti, nikoli proti jeho vlastní osobě. Ale i rozsudek, tedy exekuční titul, zní pak proti němu jako dědici neboli proti pozůstalosti a nemůže proto do jeho vlastního jmění býti vykonán (§ 7, odstavec prvý a § 9 ex. ř.), stěžovatelka tedy neprávem takovou věc žádá. Marně se při tom dovolává § 547 obč. zák. Tento sice praví, že přihlášený dědic představuje zůstavitele, ale rozumí se samo sebou, že jen ohledně jmění pozůstalostního, nikoli i co do jmění jeho vlastního, s nímž zůstavitel neměl ničeho co činiti: tu představuje dědic sama sebe. Rovněž neprávem dovozuje stížnost opak z § 820 obč. zák.: ručí-li dle tohoto dědicové bezvýjimečně přihlášení i po odevzdání pozůstalosti věřitelům pozůstalosti solidárně, nelze z toho nijak vyvozovati, že jim ručí před odevzdáním také svým vlastním jměním, nýbrž jen, že i před odevzdáním ručí solidárně, ale to ovšem jen jměním pozůstalostním. To plyne jasně z porovnání s §§ 281 a 550 obč. zák., dle nichž výminečně přihlášení dědicové ručí solidárně jen do odevzdání pozůstalosti, pak ale jen do míry svého podílu. Ten smysl tedy má úsudek z opaku slov § 820 »i po odevzdání«, že se co do otázky solidárnosti u bezvýminečně přihlášených dědiců doba před odevzdáním a doba po odevzdání neliší. Pro otázku ručení vlastním jměním je rozhodna doba odevzdání. 15. kap. obč. zák. jedná o vzetí pozůstalosti v držbu a § 797 praví, že odevzdání jest přenechání v právní držbu, v dalších pak se liší mezi dědicem bezvýminečně a dědicem výminečně přihlášeným, při čemž se právě předpokládá, že pozůstalost už byla odevzdána; onen ručí neomezeně (§ 801), tento však jen do míry pozůstalosti (§ 802), t. j. svého podílu (§ 821). Teprve odevzdáním pozůstalosti pomíjí pozůstalost jako zvláštní právní podmět, jmění její se s jměním dědice směšuje, a teprv po tom může býti řeč o vlastním ručení dědice. V tomto případě pozůstalost ještě odevzdána nebyla a jak ze spisů vychází, vymáhající věřitelce jde o svršky, jež jsou osobním majetkem dědiček.

Citace:

č. 1487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 152-153.