NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 938.

Ochrana § 68 tr. zák. přísluší legionářům, kteří byli pověřeni okresní správou politickou, by zakročovali proti podloudnému obchodu potravinami.
V tom, že kdo neprávem tvrdil vůči tomu, kdo uschoval věc zapomenutou neznámo kým, že věc jest jeho, by tak docílil jejího vydání, dlužno spatřovati skutkovou podstatu podvodu, nikoliv krádeže.
(Rozh. ze dne 30. září 1922, Kr I 508/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. března 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle § 81 tr. zák. a přestupkem podvodu dle §§ 197 a 461 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost proti výroku, odsuzujícímu obžalovaného pro zločin dle § 81 tr. zák., že v rozsudku jmenovaní legionáři nebyli oprávněni předsevzíti dotyčný úkon, totiž předvésti obžalovaného na obecní úřad a na četnickou stanici, takže prý tu vlastně nešlo o úkon úřední. Leč nalézací soud zjišťuje, že dotyční legionáři obdrželi od okresní politické správy v S. příkaz, by zakročovali proti podloudnému obchodování potravinami, že byli opatřeni příslušnou legitimací a že v době činu byli ve výkonu této jim přikázané služby. Dále bere soud za prokázáno, že legionáři ti byli jako zvláštní zřízenci politického úřadu oprávněni předvésti obžalovaného na obecní úřad nebo četnickou stanici. Proti tomuto výroku namítá stížnost po formelní stránce» že prý proň nejsou v rozsudku uvedeny důvody (čís. 5 § 281 tr. ř.). Než nalézací soud odůvodňuje výrok ten svým přesvědčením soudcovským, čerpaným z průvodního materiálu, a odůvodňuje takto formálně svůj výrok, nehledíc k tomu, že řádné a věcné vykonávání přikázané služby oprávnění takové samozřejmě sebou nese a podmiňuje. Pro přiznání vlastnosti vrchnostenské osoby ve smyslu § 68 tr. zák. stačí, že legionáři zakročili proti obžalovanému na základě a u výkonu příkazu, uděleného jim okresní politickou správou, představujíce takto při své činnosti úřad, к tomu je zmocnivší, a jednajíce jako vykonavatelé jeho. Toto formelní jejich oprávnění, založené v úředním příkazu, je dle zákona pro ochranu dle §§ 68 a 81 tr. zák. jedině směrodatným. Pochybnosti co do materielní správnosti konkrétního výkonu neosvobozují od zodpovědnosti. Byl-li proto obžalovaný toho náhledu, že legionáři nejsou oprávněni, předvésti ho na městský úřad, měl možnost, stěžovali si zákonnou cestou proti jejich postupu, nikterak však nelze uznati přípustným, by úřednímu výkonu kladl odpor a svémocně řešil otázku, má-li se dotyčný výkon provésti tím či oním způsobem. Poněvadž legionářům příslušela ochrana zákona dle §§ 68 a 81 tr. zák. již vzhledem ku zjištěnému zvláštnímu úřednímu příkazu, udělenému jim okresní politickou správou, může odpadnouti řešení otázky, byli-li k úkonu oprávněni též ve své vlastnosti jako pouzí vojíni bez ohledu na onen zvláštní příkaz, a lze stranou ponechati, je-li náhled nalézacího soudu, k tomu přisvědčující, správným. Výrok nalézacího soudu ve směru § 81 tr. zák., proti němuž zmateční stížnost až na řečené námitky nečiní výtek a uznává takto sama správnost jeho v ostatních směrech, je jak v zákoně, tak i ve stavu věci odůvodněn a není tu proto podkladu pro dovolávání se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. Zmateční stížnost napadá rozsudek i proto, že prý nalézací soud odsoudil obžalovaného neprávem pro přestupek podvodu, ježto prý v dotyčném činu obžalovaného spatřovati lze pouze skutkovou povahu přestupku krádeže, který se však stal beztrestným účinnou lítostí obžalovaného, an obžalovaný vrátil baťoch vlastníku dříve, než soud neb jiná vrchnost o jeho provinění zvěděla. Stížnost je bezdůvodná. Zjištěno je, že dne 26. října 1920 nechal František P. na nádraží v Ž. ležeti bez dozoru svůj baťoch s různými poživatinami v ceně 136 K, že po odjetí vlaku vrátný J. se ptal osob, v nádražní restauraci přítomných, mezi nimiž byl i obžalovaný, zda někdo nezanechal svůj baťoch v čekárně, a že obžalovaný vědomě nepravdivě tvrdil vrátnému, že je to jeho baťoch, takže vrátný mu jej vydal a obžalovaný pak s ním odešel. Na to byl vrátivším se P-em a vrátným dopaden a baťoch vrátil. Vrátný J. udal, že po odjezdu vlaků prohlížel čekárnu a, naleznuv tam baťoch, uschoval jej v restauraci a pak se ptal po jeho majiteli. Z uvedeného je zřejmo, že vrátný J., vykonávaje své povolání, k němuž zejména náleží, by v čekárnách zanechané věci převzal prozatím v uschování, učinil tak i s baťochem a že byl proto v dotyčném mezidobí ve faktické držbě (detenci) této věci. Jako držitele přiměl obžalovaný vrátného lstivým předstíráním, že je vlastníkem baťochu, k tomu, by mu baťoch vydal. Bylo proto jeho jednání kvalifikováno právem jako podvod, spáchaný na vrátném, a nikoli jako krádež na vlastníku věci, jenž v době činu v jejím držení (detenci) nebyl a jež mu proto z jeho držení nemohla býti odňata, jak to zákon v § 171 tr. zák. předpokládá. Se stanoviska § 187 tr. zák. je lhostejno, zda lstivým jednáním pachatelovým byla neb měla býti poškozena osoba, v omyl uvedená, přímo či prostřednictvím jejím někdo jiný, a nesejde proto na tom, koho v tomto případě by bylo považovati za skutečně poškozeného. Stačí, že buď vrátný nebo vlastník věci měl škodu trpěti. Právní posouzení věci nalézacím soudem je proto bezvadné. Ostatně, i kdyby se kvalifikoval čin obžalovaného jako krádež, nemohlo by býti o beztrestnosti dle § 187 tr. zák. řeči, poněvadž, stihán byv, vrátil baťoch vlastníku jen proto, že mu nezbylo nic jiného, než jej vrátiti. Nebylo to proto dobrovolné rozhodnutí obžalovaného, jež ho k navrácení věci přimělo, nýbrž zasáhnutí poškozeného, které mu nečinilo možným jiné východisko.

Citace:

č. 938. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 424-426.