NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 14982.

Pachtýř zabraného statku, jemuž byla dána výpověď z hospodaření Státním pozemkovým úřadem, je povinen platiti pachtovné až do skutečného převzetí statku; výpověď z hospodaření o sobě neruší poměr pachtovní.
(Rozh. ze dne 21. února 1936, Rv I 2037/35.)
Žalující stát (Státní pozemkový úřad) přednesl, že žalovaní dluhují pachtovné v zažalované výši 35282 Kč za dobu od 1. května 1933 do 30. dubna 1934 a za květen 1934. Žalovaným byla dána výpověď z hospodaření, nikoliv však výpověď na vyklizení a nebyli žalovaní zproštěni — Čís. 14982 —
povinnosti placení pachtovného, jež trvá dále. Proti žalobě namítli žalovaní, že proti nim jest vedena dle usnesení okresního soudu ve Š. z 20. června 1932 exekuce vnucenou správou. Vnucený správce jest povinen platiti pachtovné z výtěžku vnucené správy, a nikoliv žalovaní, o čemž žalující Státní pozemkový úřad věděl, neboť vnuceného správce dal při výpovědi z hospodaření na velkostatku vyrozuměti. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu co do částky 17007 Kč. Důvody: Žalovaným byla dána Státním pozemkovým úřadem výslovně ve smyslu § 13 zák. ze dne 16. dubna 1919 čís. 215 Sb. z. a n. a §§ 12—25 zák. ze dne 8. dubna 1920 čís. 329 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 čís. 220 Sb. z. a n. výpověď z hospodaření na nemovitostech zabraného velkostatku na dobu 6 měsíců ode dne doručení výpovědi (22. května 1933) v celém rozsahu, jak vypovídaným příslušela z důvodu pachtovní smlouvy a to užívání pozemků a budov a bylo žalovaným přikázáno, aby vypověděné nemovitosti se vším příslušenstvím v uvedené lhůtě pod exekucí vyklidili a odevzdali Státnímu pozemkovému úřadu. Touto výpovědí, která směřovala k úplnému odstranění žalovaných ze zabraných nemovitostí, dal Státní pozemkový úřad bez jakékoliv pochybnosti najevo, že nechce pokračovati v pachtovním poměru se žalovanými. To plyne také z ustanovení § 14 čís. 4 náhradového zákona ze dne 8. dubna 1920 čís. 329 Sb. z. a n., dle něhož není výpovědi zapotřebí, rozhodl-li se Státní pozemkový úřad převzíti spolu s určitými nemovitostmi také závazky a práva ze smluv pachtovních. Byla-li tedy žalovaným dána výpověď z hospodaření, znamená to, že se Státní pozemkový úřad rozhodl nepřevzíti práva a závazky z pachtovní smlouvy, kterou žalovaní s dřívějšími vlastníky uzavřeli. Touto výpovědí použil Státní pozemkový úřad oprávnění daného jemu zákonem záborovým a náhradovým, zrušiti právní poměr, ve kterém byli žalovaní k zmíněnému velkostatku, s platností od 22. listopadu 1933 a není proto správné tvrzení žalobce, že dvory Š. a Z. jsou propachtovány žalovaným, že československý stát převzal smlouvu pachtovní ohledně těchto dvorů a že tato smlouva dosud trvá. Uvádí-li napadený rozsudek, že žalovaní ani netvrdili, že byl zrušen pachtovní poměr, přehlíží, že žalovaní v první stolici výslovně namítali výpověď z hospodaření ku dni 22. listopadu 1933, že tato výpověď nabyla moci práva a že nikdo s nimi nejednal o tom, za jakých podmínek a jak dlouho mají spravovati dříve najaté nemovitosti po zrušení pachtovního poměru. Toto zrušení jest ostatně právním důsledkem výpovědi dané z hospodaření, takže ani nemusilo býti výslovně žalovanými namítáno. Pokud jde o otázku, zdali žalovaní také po 22. listopadu 1933 sporné nemovitosti dále užívali a užitek z ní brali, netřeba se jí obírati, poněvadž žalobní nárok není v tomto směru podložen skutkovým přednesem a není odvozen z toho, že, ačkoliv pachtovní poměr pominul, žalovaní pokračují v pachtovním užívání, nýbrž spočívá jedině na tvrzení, že československý stát převzal pacht a že žalovaní dluhují ujednané pachtovné z pachtovního poměru, který nebyl vypovězen, a proto dosud trvá. Žaloba domáhající se nikoliv náhrady za to, že žalovaní pachtovního předmětu dále užívají, nýbrž výslovně placení pachtovného z pachtovní smlouvy, jest, — Čís. 14982 —
pokud jde o dobu po 22. listopadu 1933, bezdůvodná a byla proto v tomto rozsahu zamítnuta. Poněvadž pachtovní poměr byl výpovědí z hospodaření zrušen teprve dnem 22. listopadu 1933, jest žalobní nárok na placení pachtovného do té doby pachtovní smlouvou odůvodněn. Vnucená správa není na závadu pasivní legitimaci žalovaných. Ustanovení §§ 120 a 336 ex. ř. mají význam jen pro vnitřní vedení správy, jak správce má naložiti s jejími výtěžky, netýkají se však závazku pachtýře vůči propachtovateli k placení pachtovného, který plyne z pachtovní smlouvy dle § 1090 obč. zák. Do této smlouvy vnucený správce nevstupuje, nýbrž vykonává jen úkony, k nimž jest dle § 109 ex. ř. oprávněn. Zdali vnucený správce docílí nějakých výtěžků ze správy a v jakém rozsahu, nemůže míti vlivu na nárok propachtujícího na zaplacení pachtovného vůči pachtýři. Tento nárok jest také nezávislý na ručení vymáhajícího věřitele za náklady vnucené správy. Následkem toho vnucená správa pachtovních práv žalovaných není překážkou, aby žalobce na nich nepožadoval zaplacení pachtovného.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalovaní uplatňují, že nejsou pasivně legitimováni v tomto sporu, poněvadž na jejich pachtovní práva, plynoucí z pachtovního poměru, z něhož žalující strana žaluje na zaplacení pachtovného, vede se exekuce vnucenou správou k vydobytí pohledávky A. banky v Praze, a že tedy žalován býti mohl toliko vnucený správce. Tento názor je mylný. Podle §§ 109 a 334 odst. 2 ex. ř. jest vnucený správce na místě dlužníka oprávněn vybírati všechny užitky a příjmy plynoucí z práv, na něž se exekuce vede, a konati všechna právní jednání a vznášeti všechny žaloby, kterých je třeba, aby vnucená správa byla provedena. V praxi se obecně uznává, že vnucený správce je také pasivně legitimován ve všech záležitostech, týkajících se vedení vnucené správy a hospodaření z ní plynoucího. Povinný jest za vnucené správy nezpůsobilým ke sporům toliko v záležitostech, které se týkají vnucené správy, ježto ta se provádí podle §§ 99 a 130 ex. ř. s vyloučením dlužníka (rozh. 3451 Sb. n. s., Neumann, Lichtblau Kom. z r. 1928 k § 109 ex. ř. str. 417—418). Avšak v souzeném případě nejde o záležitost, týkající se vedení vnucené správy, neboť žalující strana domáhá se, aby žalovaní na základě pachtovní smlouvy uzavřené s nimi před zavedením vnucené správy byli uznáni povinnými zaplatiti jí pachtovné nejen z užitků vnucené správy, nýbrž z celého svého jmění, tedy také z jmění, jehož se vnucená správa netýká a s nímž vnucený správce disponovati a tudíž je ani ve sporu zastupovati nemůže. Opak nelze dovozovati z té okolnosti, že podle § 336 ex. ř. má vnucený správce zapravovati pachtovné přímo ze správních výtěžků, a nestačí-li, že jest vymáhající věřitel podle § 40 c. ř. s. a § 78 ex. ř. povinen hraditi tyto výdaje. Propachtovatel může sice také touto cestou dosáhnouti zaplacení pachtovného, ale nemůže mu býti bráněno, aby se domáhal exekučního titulu přímo na dlužnících, účinného na celé jejich jmění a na veškeré jejich příjmy přítomné i budoucí. Odvolací soud zamítl žalobu stran pachtovného za dobu od 23. listopadu 1933 do 30. dubna 1934 v částce 17007 Kč, vycházeje z názoru, že šestiměsíční výpovědí, kterou dal Státní pozemkový úřad žalovaným ve smyslu § 13 zákona čís. 215/19 a §§ 12 až 25 zákona čís. 329/20 ve znění zákona čís. 20/22 Sb. z. a n. a která byla okresním soudem ve Š. doručena žalovaným dne 22. května 1923, zrušil se pachtovní poměr žalovaných k Československému státu dnem 22. listopadu 1933 a že proto žaloba, domáhající se výslovně placení pachtovného, a nikoli náhrady za další užívání pachtovaného předmětu, je bezdůvodná, pokud jde o dobu po 22. listopadu 1933. Tento právní názor je mylný. Z obsahu uvedené výpovědi je nade vši pochybnost patrno, že jde o výpověď z hospodaření po rozumu citovaných míst zákonných a nikoli o výpověď z pachtovního poměru podle §§ 561 a násl. c. ř. s. Na tom nic nemůže změniti nesprávný dodatek okresního soudu, že přikazuje odpůrci vypovídající strany, aby této výpovědi včas vyhověl pod exekucí nebo proti ní podal námitky, neboť rozhodující jest toliko jasný obsah výpovědi a v ní uvedená místa zákonná (rozh. 1811 Sb. n. s.). Takovou výpovědí nepomíjí pachtovní poměr k zabrané nemovitosti, nýbrž teprve skutečným převzetím nemovitosti Státním pozemkovým úřadem, které se může státi buď dobrovolným odevzdáním se strany hospodařícího držitele, nebo exekučním odebráním pozemku držiteli tomu, jak bylo podrobně vyloženo v rozhodnutí čís. 6613 Sb. n. s. Že Státní pozemkový úřad v době od 23. listopadu 1933 do 30. dubna 1934 od žalovaných jakožto pachtýřů propachtované pozemky převzal, nebylo tvrzeno a bylo proto v té příčině obnoviti rozsudek prvé stolice, a nebylo třeba zabývati se ještě dovolacím důvodem vadnosti řízení.

Citace:

č. 14982. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 238-241.