Čís. 4320.

Ustanovení dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s., vztahuje se i na předražek.
(Rozh. ze dne 30. října 1924, Rv II 564/24.)
Žalobce domáhal se na žalovaném úplaty, již prý mu slíbil za to, že upustí od předražku. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolatel právem v tom, že dle názoru prvního soudce ustanovení dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, sb. z. s. čís. 277, zde prý neplatí. Dle tohoto dvorského dekretu, jenž zůstal v platnosti, jsou neplatné smlouvy, jimiž kdo slibuje, že při veřejné dražbě, u kteréhokoliv úřadu provedené, nepodá. Předražek jest však částí dražebního řízení. To vyplývá ze způsobu vzniku předražku dle §u 195 až 197 exekučního řádu. Předražek již byl zaveden v §u 10 až 16 zákona ze dne 10. června 1887, číslo 74 ř. zák., a sice v ten způsob, že přijmutím předražku dřívější dražba se stala neplatnou a že musila býti vypsána nová dražba. Z toho jest zřejmě vidno, že předražek dle zmíněného zákona byl částí dražebního řízení. Právní zařízení předražku bylo pak s některými změnami převzato do nového exekučního řádu. Nedojde-li nyní dle §u 199 ex. ř. po přijmutí předražku k nové dražbě, nýbrž uděluje-li se předražiteli, soudem přijatému, příklep, jest nicméně předražek pokládati za část dražebního řízení, jehož ukončení udělení příklepu znamená. Že pro předražek též platí ustanovení zmíněného dvorského dekretu, vyplývá dále z jeho účelu. Má sice zabraňovati úmluvám, jež by mohly míti nepříznivý vliv na výsledek dražby a sice tím, že se způsobuje škoda hypotekárním věřitelům aneb povinnému mrháním vydražené usedlosti. Takovéto poškození má v zápětí jak úmluva, nepodávati při dražbě, tak úmluva, zamýšlený předražek opomenouti. Že se připuštěním předražku má zabraňovati mrhání vydražené usedlosti, jest zdůrazněno v důvodové zprávě k zákonu ze dne 10. června 1887 (viz Steinbach »Das Gesetz vom 10. Juni 1887« Manzové nákl. str. č. 67) a k exekučnímu řádu (Materialien svazek I. str. č. 542). Odvolací soud však též sdílí názor, že takováto úmluva poškozující hypotekární věřitele, po případě povinného se příčí dobrým mravům a že tedy již dle §u 879 obč. zák. jest ničí, třebas by tu nebylo použíti ustanovení shora zmíněného dvorského dekretu (viz rozhodnutí ze dne 25. listopadu 1913, Glaser-Unger čís. 6658).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud užil předpisu dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s., podle něhož jsou zapovězeny upušťovací smlouvy, t. j. smlouvy, jimiž někdo slibuje, že se nesúčastní nějaké nějakým úřadem konané dražby veřejné, nebo že bude podávati jenom do určité výše, nebo podle smluvené míry, nebo že nebude podávati vůbec. Tím je chráněna při veřejných dražbách zákonem požadovaná volnost soutěže koupěchtivých, a proto nelze přisvědčiti právnímu názoru dovolatelčinu, že se citovaný předpis nevztahuje i na takové smlouvy ve příčině předražku. Po této stránce sdílí dovolací soud správné, obsažné, věci i zákonu vyhovující důvody odvolacího soudu, k nimž poukazuje dovolatelku, neboť i u předražku, jenž tvoří součást zpeněžovacího řízení dražebního, vystupuje do popředí zákonem požadovaná volnost soutěže koupěchtivých, tedy to, co je právě svrchu řečeným dekretem dvorským chráněno. Poněvadž odvolací zjištění vylučují pochybnosti, že sporná smlouva směřovala k tomu, aby volná soutěž při předražku byla znemožněna, právem považoval odvolací soud smlouvu tu podle §u 879 obč. zák. za nedovolenou a zakázanou, tedy ničí.

Citace:

č. 4320. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 541-542.