NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2305.

Přípustnost pořadu práva, domáhá-li se třetí osoba na okresní nemocenské pokladně náhrady léčebních nákladů, jež byla za ni na pojištěnce vynaložila (§ 1042 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 20. února 1923, R II 31/23.)
Žalující chemická továrna opatřila pro prvou pomoc při onemocněních a úrazech zaměstnanců svého závodu nutné léčebné a therapeutické pomůcky a domáhala se žalobou náhrady takto vynaloženého nákladu na okresní nemocenské pokladně, opírajíc žalobní nárok o ustanovení §u 1042 obč. zák. a § 6 čís. 1 zákona ze dne 22. prosince 1920, čís. 689 sb. z. a n. Žalovaná pokladna vznesla námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Soud vycházel ze stanoviska, že jde o nároky pojištěnců žalujícího závodu proti žalované nemocenské pokladně, jež jsou rázu veřejnoprávního. Vsunula-li se do tohoto poměru pojištěnců k nemocenské pokladně třetí osoba, v tomto případě žalující strana, jež odvozuje svůj nárok nyní z §u 1042 obč. zák., nemění se tím pranic na veřejnoprávní povaze závazku. Zasáhnutím třetí osoby, v tomto případě tím, že zaplatila žalobkyně pohledávku pojištěnců proti nemocenské pokladně z veřejnoprávního důvodu, nemůže závazek veřejnoprávní býti přeměněn na soukromoprávní již proto, protože tím by byl zmařen účel zákona a stranám by bylo dáno na vůli, by oklikou domáhali se veřejnoprávních nároků pořadem práva soukromého. Rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Předpis §u 1042 obč. zák., o který se žaloba opírá, stanoví zcela všeobecně, že kdo za jiného učiní náklad, který by tento podle zákona byl musil sám učiniti, má právní nárok na náhradu. a nerozeznává při tom, zda se zákonná povinnost, náklad učiniti, zakládá na právu veřejném, či soukromém. Proto náleží rozhodování o žalobách opírajících se o § 1042 obč. zák. řádným soudům bez ohledu na to, zda jedná se o prvotní povinnost soukromoprávní či veřejnoprávní, a jest ku rozhodování o podané žalobě příslušným dovolávaný soud, třebas nároky dělníků, jež žalující strana dle svého tvrzení místo žalované nemocenské pokladny uspokojila, byly z vyřizování pořadem práva soukromého vyloučeny. Nárok žalující firmy na náhradu výloh za nemocenskou pokladnu jest sice do jisté míry odvislým od nároku jejích zaměstnanců proti nemocenské pokladně, není však s nimi totožným a nelze proto souhlasiti s odůvodněním prvého soudu, že připuštěním pořadu práva soukromého by nárok veřejnoprávní byl proti úmyslu zákona proměněn v nárok soukromoprávní. Nárok žalující firmy jest při vší prejudiciálnosti nároku jejích zaměstnanců nárokem ryze soukromoprávním, upraveným předpisem §u 1042 obč. zák., a lze jej dle §u 1 j. n. uplatňovati jen před řádnými soudy. Nelze zde užíti obdoby případu, kde nárok veřejnoprávní přejde postupem na jinou osobu, nýbrž naopak obdoby s případem, kde zmocněnec požaduje na zmocniteli náhradu výloh, které za zmocnitele dle předpisů práva veřejného učinil. Stejně jako zmocněnec by se této náhrady jen u řádných soudů domáhati mohl, může i podaná žaloba jen pořadem práva býti vyřízena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti.
Důvody:
Stěžovatel poukazuje se především na zcela správné odůvodnění napadeného usnesení. Na vývody dovolací stížnosti se podotýká, že jest správným, že nárok pojištěnce proti nemocenské pokladně jest povahy veřejnoprávní, že spory ohledně postižních nároku mezi nemocenskou pokladnou a jinými ústavy nemocenskými projednati jest u příslušného správního úřadu, a že postupem veřejnoprávního nároku nelze pozměniti veřejnoprávní jeho povahu, což plyne již ze zásadního ustanovení §u 1394 obč. zák., dle něhož jsou práva postupitele a postupníka totožná, leč v tomto případě se ani o taková práva ani o postup nejedná, nýbrž o náhradní nárok dle §u 1042 obč. zák., jenž jest nárokem soukromoprávním a proto přikázán k právomoci řádných soudů i tehdy, když zákonný závazek k nákladu jest rázu veřejnoprávního, jak všeobecně jest uznáváno.

Citace:

Čís. 2305. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 308-309.