NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4354.

Státní občanství. — Učitelstvo: Pensionovaný učitel (učitelka) veřejné školy národní (v Čechách) pozbývá ztrátou československého státního občanství nároku na pensi.
(Nález ze dne 26. října 1925 č. 1416.)
Věc: Amalie A. v P. (adv. Dr. Jos. Eckstein z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a financí (min. rada Kam. Buzek) o pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka byla jako učitelka měšťanské školy v P. výnosem zšr-y v Praze z 9. července 1904 přeložena ke své žádosti ze zdravotních důvodů na dočasný odpočinek na základě § 59 zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z. s roční pensi 900 K; zároveň bylo jí sděleno, že proti jejímu provdání za ponechání pense není zákonné překážky. Na to provdala se 1. května 1905 za úředníka státních drah v P. v Čechách, Adolfa A.
Podle podání st-lky ze 6. května a 1. června 1921 byl její manžel po převratu sproštěn svého místa přednosty stanice v P. a když pak nějaký čas byl mimo službu a pak konal službu u ředitelství státních drah v Plzni, přestoupil do železničních služeb rakouských a dostal se do Pasová. St-lka požívala pensi dále. Výnosem rakouského spolkového min. vnitra a vyučování z 2. března 1921 byl nárok manžela st-lky na rak. státní občanství ohlášený jménem jeho, jeho choti a dcery podle či. 80. mírové smlouvy St. Germainské uznán a vysloveno, že jmenovaným přísluší rakouské státní občanství.
Uvedeným podáním zažádala st-lka vzhledem k tomu, že změna státního občanství jejího byla poměry vynucena, aby jí pense byla dále vyplácena a dodala podáním z května 1922, že její muž má nadále domovskou příslušnost v P., poněvadž předpis zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. se týká jen státních úředníků.
Koncem roku 1922 byla výplata pense st-lčiny zastavena.
Nař. rozhodnutím povolil žal. úřad v dohodě s min. zahr. věcí a fin. do odvolání, aby čsl. zástupce ve Vídni poskytoval st-lce ve smyslu výn. min. fin. ze 14. května 1920 č. 39610/1453 ai 1920 zálohu na pensi v rakouských korunách bez ažia, při čemž směrodatnými budou pensijní požitky příslušející st-lce bez výhod, plynoucích ze zákonův čsl.
O tom byla st-lka vyrozuměna teprve výměrem zšr-y z 23. června 1923.
Dále podotčeno toto:
»Podle tohoto výn. min. příslušejí Vám tyto požitky: pense ročních 900 K, podpora ročních 315 K, drahotní přídavek ročních 936 K, nákupní přídavek měsíčně 126 K, ovšem jen v rak. korunách bez ažia s účinností od 1. dubna 1921, poněvadž od 3. března 1921 jste příslušnicí republiky rak. dle výnosu min. vnitra a vyuč. z 2. března 1921 č. 86704/20«. Zároveň bylo jí sděleno, že, poněvadž následkem chyby v manipulaci úřední pensijní požitky v korunách čsl. jí byly ponechány až do konce prosince 1922, vznikl tím přeplatek 10260 Kč 11 h, k jehož úhradě jest nutno použíti uvedené zálohy v korunách rak., takže se tato záloha nevyplácí; poněvadž záloha ta k úhradě zmíněného přeplatku v dohledné době nevede, byla st-lka vybídnuta, aby sdělila, jakým způsobem chce vrátiti přeplatek onen.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Především nutno poukázati na to, že stížnost se mýlí, když uvádí, že »min. škol. st-lce nař. výnosem pensi ustanovilo« a když má za to, že nař. rozhodnutím bylo uznáno, že jí pense přísluší resp., že »není pochybnosti o tom, že jí pense přísluší.« Naopak jde ze znění nař. rozhodnutí, že žal. úřad výslovně jen povolil výplatu »zálohy na pensi«.
Když tedy úřad žádost st-lky, která dříve pense požívala, za další vyplácení pense vyřídil tímto způsobem, nutno z toho souditi, že žal. úřad st-lce nárok na další pobírání pense nepřiznal, resp. že jí nárok takový oduznal.
Není sporu o tom, že st-lka před převratem, jsouc provdána za — tehdy — rakouského státního občana, tudíž podle tehdejších poměrů za tuzemce a majíc proto též tehdejší tuzemské (rakouské) státní občanství, pense jako pensionovaná učitelka veř. školy národní v Čechách z česk. pensijního fondu učitelského požívala.
Podle § 48 t. zv. říšského zák. o školách národních, a to jak ve znění zák. z 2. května 1883 č. 53 ř. z., tak ve znění zák. z 10. dubna 1919 č. 205 Sb. jest »služba na školách veřejných úřadem veřejným, jehož dosáhnouti může ... každý státní občan ... «.
Z toho jde, že jak dosažení úřadu učitelského na tuzemské veřejné škole národní, tak setrvávání v úřadě tomto jest vázáno na požadavek tuzemského státního občanství. Poněvadž pak dále nárok osoby učitelské na veř. škole národní na pensi ve smyslu § 56 říš. zák. o školách národních a §§ 50 a násl. česk. zem. zák. o právních svazcích učitelstva z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. ve znění zák. ze 27. ledna 1903 č. 16 z. z. (viz též § 26 a násl. t. zv. zák. paritního z 23. května 1919 č. 274 Sb.) jest toliko důsledkem postavení těchto osob učitelských ve veř. úřadě učitelském, a poněvadž i pensionovaný učitel nepřestává býti »učitelem«, tedy má ztráta povšechné způsobilosti k nabytí místa učitelského za následek též ztrátu nároků na pensi a ztrátu pense samotné, pokud ovšem zákon sám nestanoví jinak, zejména tím, že ztrátu toho nebo onoho požadavku způsobilosti prohlašuje právě přímo za důvod vzniku nároku na zaopatřovací požitky (jako na příklad v příčině ztráty způsobilosti zdravotní). Dle toho má též ztráta tuzemského státního občanství za důsledek zánik nároků pensijních.
Žal. úřad, třebas to výslovně neprohlásil, přece zřejmě vychází z toho názoru, že st-lka tuzemského státního občanství pozbyla. Žal. úřad ovšem není příslušným, aby ex professo a způsobem právní moci schopným rozhodoval o otázce státního občanství st-lčina; měl-li však v mezích své kompetence rozhodovati o domnělém nároku st-lkou uplatňovaném, na ponechání pense z prostředků tuzemských, musil si nejprve otázku jejího státního občanství zodpověděti prejudicielně; závěr, ke kterému pak žal. úřad v tomto směru dospěl, tvoří, — poněvadž jde o otázku prejudicielní — pro rozhodování nss-u toliko součást skutkové podstaty, tvořící podklad nař. rozhodnutí; závěr tento může tudíž nss-em býti přezkoumán toliko s hlediska II. odst. § 6 zák. o ss.
V tomto směru pak jest uvážiti toto:
Podle shora uvedeného výnosu příslušného úřadu nynější republiky rakouské bylo manželu st-lčinu a st-lce samotné přiznáno rakouské státní občanství (t. j. státní občanství v nynější republice rakouské) a to na základě opce vykonané ve smyslu čl. 80 mírové smlouvy St. Germainské.
Podle § 4, odst. 3 ústavní listiny republiky čsl. z 29. února 1920 č. 121 Sb. » příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Čsl. republiky«; to ovšem neznamená již, že by každé nabytí cizí státní příslušnosti podle cizích zákonů nastalé musilo býti jako takové a za důvod ztráty čsl. státního občanství uznáno též státem čsl.; podle § 7 lit. a) dekretu dvorské kanceláře z 2. dubna 1832 č. 6347, provinciální sbírky zákonů pro Čechy z r. 1832 č. 102, přijetí cizího státního občanství bez zvláštního povolení pokládá se za projev úmyslu vystěhování a má podle § 10 lit. a) téhož dekretu za následek ztrátu tuzemského státního občanství a zákonné důsledky z toho plynoucí; konečně zůstávají podle § 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. »dosavadní ustanovení ... o pozbývání státního občanství, pokud tímto zákonem se nemění, nadále v platnosti« a podle § 16 téhož zákona »sleduje manželka svého muže ... ve všech případech, na něž zákon tento se vztahuje ...«.
Za tohoto právního a skutkového stavu nelze uznati, že by závěr žal. úřadu toho obsahu, že st-lka pozbyla čsl. státního občanství resp., že čsl. státní občankou není, byl v rozporu se spisy nebo spočíval na neúplném zjištění skutkovém, takže proto i nss ve smyslu § 6, odst. 1 cit. zák. o ss na tento závěr jest vázán.
Tím ovšem není — jak už shora podotčeno — způsobem autoritativním a právní moci schopným v otázce, zda st-lka dosud je nebo
není čsl. státní příslušnicí, rozhodnuto, a jest st-lce ponecháno, aby
sobě vymohla v tomto směru autoritativní výrok příslušného čsl.
úřadu.
Pro přítomný spor však nutno podle toho, co tu vyloženo, vycházeti z toho, že st-lka čsl. státního občanství nemá.
Je-li tomu tak, pak podle shora vyloženého právního stavu pozbyla vůči čsl. státu resp. fondům v tomto státě se nalézajícím nároku na další pobírání pense bývalé učitelky veřejné školy národní v Čechách, a nebylo porušeno její subjektivní právo, jestliže jí pense čsl. resp., v čsl. měně byla odepřena; tím méně je právo její porušeno tím, jestliže jí žal. úřad nař. rozhodnutím ve formě zálohy — tedy jako opatření prozatímní — nejsa k tomu ze zákona povinen — přiznal nějaké byť i nepatrné požitky z prostředků tuzemských.
Bezdůvodně vytýká tudíž stížnost, že pense nemá povahu darování, nýbrž jest odměnou za konané služby, plněním s druhé strany; neboť případný nárok na pensi může ovšem býti uznán jenom v mezích příslušných zákonných předpisů a není takového nároku tam, kde zákon jej neuznává.
Stejně jest tu zcela lhostejno, z jakých důvodů vnitřních se st-lčin manžel odebral do veřejných služeb republiky rakouské a optoval pro tamnější státní občanství, a zda st-lka nabyla rak. státního občanství způsobem originálním nebo derivativním resp. zda se čsl. státního občanství vzdala nebo nevzdala, poněvadž tu rozhodovati může jenom stav právní podle zákona nastalý a nikoliv motivy, kterými strana byla vedena. Konečně netřeba se také blíže zabývati tvrzením stížnosti, že výnos min. fin. ze 14. května 1920 č. 39610/1454-20, o který se nař. rozhodnutí opírá, není vůbec normou a že se na st-lku nevztahuje; neboť i kdyby st-lka v těchto směrech měla pravdu, mohlo by z toho plynouti jedině snad to, že nemá právního nároku ani na to, co jí nař. výrokem bylo přiznáno, neplynulo by z toho však nikterak, že má nárok na pensi v čsl. měně a z prostředků čsl. státu nebo některého fondu v čsl. státě se nalézajícího.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4354. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 276-279.