Čís. 1598.

Účinek nabytí zástavního práva nastává dnem, kdy žádost byla podána na soud knihovní, a od té doby jest též počítatí 60denní lhůtu § 12 konk. řádu.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1922, R I 378/22.)
Žádost, by vtěleno bylo exekuční zástavní právo, došla na soud dne 30. září 1921, zástavní právo vloženo bylo dne 27. října 1921, načež dne 4. prosince 1921 vyhlášen byl úpadek na jmění vlastníka zavazené nemovitosti. Soud prvé stolice prohlásil exekuční zástavní právo za zaniklé, maje za to, že ho bylo nabyto ve lhůtě 60 dnů před vyhlášením úpadku, ježto zástavního práva na nemovitosti nabývá se teprve tím okamžikem, kdy byl zápis v pozemkové knize proveden. Rekursní soud prohlásil, že zástavní právo nezaniklo. Důvody: Názor prvého soudu není správný. Získání zástavního práva děje se dle § 451 obč. zák. (§§ 88 a 325 ex. ř.) tím, že věřitel dá svou pohledávku dle ustanovení knihovního zákona (§§ 13 a 18) vtěliti. Práva zástavního se tudíž nabývá okamžikem, ve kterém exekuční žádost na soud dojde, a řídí se dle tohoto dne pořadí pro ni (§ 29 knih. zák.). Kdyby byl názor prvého soudce správným, bylo by toto určení pořadí bez významu, ježto doba výkonu není nikdy napřed určitelná a zapsání výkonu pro později došlé zástavní právo před dříve došlou, avšak později provedenou knihovní žádostí získalo by pořadí na úkor této.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správným je názor, vyplývající z § 4 knih. zák., že knihovního práva nabývá se teprve zápisem do knihy pozemkové. Účinek nabytí toho nastává však nikoli dnem skutečného zápisu, nýbrž již dnem, kdy žádost byla podána na soud knihovní. Zásadu tu vyslovil knihovní zákon v § 132, a jest ji vztahovati i na případy, kdy první soud žádosti o zápis vyhověl. Dalším dokladem správnosti názoru toho je § 103 knih. zák., předpisující, by v zápisu vyznačen byl i den, kterého došla žádost knihovního soudu. Podle toho bylo exekučního práva zástavního pro pohledávku vymáhající věřitelky nabyto již dnem 30. září 1921, tudíž v době delší než 60denní před uvalením konkursu na jmění povinné strany.

Citace:

č. 1598. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 349-350.