Čís. 4472.

Měla-li pojišťovna dle pojišťovacích podmínek hraditi náklady sporu, jenž vzešel pojištěnci z pojistné příhody při pojištění proti následkům povinného ručení, může se pojištěnec domáhati na pojišťovně náhrady nákladů, třebas jich sám ještě právnímu zástupci nezaplatil. Nelze mluviti o hrubé nedbalosti, když pojištěnec neoznámil pojišťovně, že poškozený uplatňuje náhradní nároky v řízení trestním (že vyhrožoval, že bude žalovati), nýbrž stačí, když ji zpravil o podané žalobní odpovědi proti žalobě poškozeného.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1924, Rv I 1365/24).
Žalobci byli pojištěni u žalované pojišťovny proti následkům z povinného ručení. Dne 4. února 1919 utrpěl učeň Josef Z. v podniku žalobců těžký úraz. Žalobci oznámili úraz žalované, jež oznámení to vzala na vědomí s tím, že nárok Josefa Z-a dlužno odmítnouti vzhledem k zákonu o úrazovém pojištění dělnickém, a žádala, by v případě, že by Josef Z. žalobce žaloval, ji včas zpravila o žalobě. Dne 1. února 1920 zažaloval Josef Z. proti žalobcům nárok na náhradu škody a právní zástupce žalobců podal o tom zprávu nyní žalované pojišťovně s tím, že podává právě žalobní odpověď a že se ve sporu jedná jedině o útraty, ježto Josef Z., jehož nárok jest zřejmě bezdůvodným, má právo chudých. Žalovaná odpověděla, že nemůže vzíti zprávu na vědomí mimo jiné již proto, že pojištěnec proti ustanovení čl. 11 pojišť. podmínek nepředložil žalované žalobu na něho podanou, a že ponechává jeho mandantům na vůli, by případ vyřídili na vlastní útraty. Spor vedený proti žalobcům Josef Z. prosoudil a žalobcům, tehdejším žalovaným bylo na útratách přisouzeno 12975 Kč 10 h. Ježto pojišťovna opětně odmítla tento peníz zaplatiti, domáhali se ho žalobci žalobou, jíž bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Ustanovení §u 32 (3) poj. zák. dovolávají se nižší soudy zcela právem, neboť nabylo již platnosti a použití jeho není v tomto případě vyloučeno ustanovením §u 166 (1) poj. zák., neboť případ povinného ručení nelze jednak podřaditi pod žádný tam uvedený druh pojištěni, jednak platí pro povinné ručení (§ 120 a násl. poj. zák.) zvláštní ustanovení §u 129 poj. zák., jež brání pojistiteli dovolávati se úmluv uchylujících se ku škodě pojistníka od předpisů §§ů 121, 124—126 poj. zák. Toto ustanovení nemělo by tudíž smyslu, kdyby po rozumu §u 166 poj. zák. bylo lze svobodu úmluvy obmeziti také při ručení povinném. Avšak dovolatelka nebyla by na tom lépe ani tenkráte, kdyby se přihlíželo k ustanovení čl. 10, 11 a 16 jejích pojišťovacích podmínek. Nelzeť mluviti o hrubé nedbalosti, když pojistník, spolužalobkyně Emilie P-ová nepodala žalované o tom zprávy, že Josef Z. vznesl náhradní nároky v řízení trestním a když jí neoznámila, že jí, Emilií P-ové Josef Z. vyhrožuje žalobou, a když pojišťovně učinila oznámení o žalobě teprve po jednom měsíci, když její zástupce byl podal žalobní odpověď. Žádné z těchto opomenutí nemůže míti za následek ztrátu pojišťovacího nároku dle čl. 16 poj. podmínek. Doložka o ztrátě nároku má za účel, chrániti pojistitele v zájmu spořádaného provozování obchodu před případným stižením převzatého risika. Tomuto účelu a intencím smluvních stran k němu směřujícím by se však příčilo a odporovalo by zásadě o poctivosti a důvěře v obchodním styku, kdyby doložka o ztrátě měla pojistníka nezaslouženě stihnouti i tenkráte, když se zanedbání povinností, o kteréž se jedná, jeví se stanoviska pojistitele samého skutečně bezvýznamným, jak tomu již v tomto případě. Vzhledem k tomu, že trestní řízení proti Karlu P-ovi bylo dle §u 90 tr. ř. zastaveno, nemělo by ohlášení soukromoprávních nároků v trestním řízení i kdyby se bylo stalo, žádného škodlivého následku pro pojišťovnu, neboť obrany proti němu nebylo zapotřebí. Stejně jest bez významu, bylo-li takřka po 3 letech upomínáno o zaplacení nějakých nároků, neboť upomínka nemohla míti většího významu než žaloba sama, a když nelze přiložiti rozhodné důležitosti tomu, že opomenuto bylo okamžité oznámení o podané žalobě, lze tím méně důležitosti té shledati při pouhé upomínce. Povinností pojistníka bylo arciť učiniti ihned oznámení pojišťovně o podané žalobě, avšak vzhledem k naprosto odmítavému stanovisku, které žalovaná pojišťovna zaujala k tomuto, jí prý včas neoznámenému úrazu, nebylo postavení pojišťovny nikterak stiženo, když se pojistník pustil sám do obrany proti vznesenému nároku. Pojišťovna měla možnost napomáhati této obraně i když byla neb měla býti již podána žalobní odpověď a to buď přístupem ke sporu, neb převzetím obhajoby vlastním právním zástupcem. Když tak neučinila, nese sama risiko toho, že nedošlo ač mohlo snad dojíti k smírnému dojednání dříve než vzešly tak značné útraty v zahájeném sporu Josefa Z-a, to tím spíše, že projevila již ve své odpovědi ze dne 7. března 1919 na oznámení úrazu své odmítavé stanovisko vůči nároku Josefa Z-a, žádajíc Emilii P-ovou, by nároky Z-ovy na náhradu odmítla. Poukazuje-li dovolatelka k tomu, že by se byla ve sporu tom obmezila námitky z ustanovení §u 46 úr. zák., přehlíží, že se tak státi nemohlo, poněvadž kromě majitelky závodu Emilie P-ové žalováni byli zároveň i její zřízenci Karel P., její manžel, jako bývalý prokurista mlýna, a Antonín L. jako dílovedoucí, nehledíc ani k tomu, že dovolatelka na tuto okolnost v první stolici ani nepoukázala (§ 504 c. ř s.). V jiném směru nečiní dovolatelka obraně proti nároku Josefa Z-a, jež se setkala s plným úspěchem, žádné výtky, a lze tedy právem míti za to, že obrana byla vedena tak, že stanovisko pojišťovny nebylo nikterak stiženo. S náhledem dovolatelky, že nárok na náhradu útrat právním zástupcem účtovaných bylo by lze proti ní uplatňovati teprve tehdy, až by Dr. K. vydobyl proti žalobcům rozsudek na zaplacení svého palmárního účtu, nelze souhlasiti, neboť škoda zaplacením těchto útrat nemusela již nastati, by založila povinnost pojišťovny k náhradě, jelikož nárok pojistníkův směřuje také k osvobození pojistníka od povinnosti k náhradě, nikoliv však pouze ku náhradě samé v případě vykonaného zaplacení. Pokud se týče aktivní legitimace Karla P-а k žalobě, jest i v tom směru souhlasiti s právním názorem nižších soudů, že ustanovení §u 881 obč. zák. — § 69 poj. zák. ještě nevešel v účinnost — jest použíti v tomto případě v duchu slušnosti obchodních styků. Ustanovení čl. 11 poj. podmínek, že spor se povede jménem pojištěncovým, není názoru tomu na odpor, neboť tím jest pouze stanoveno, že spor nepovede pojišťovna, ale není tím nikterak vyloučeno, že ve shodě s pojistníkem se sporu súčastní zástupce pojistníka, který, jsa v pojišťovací úmluvě zahrnut, v tomto případě na náhradu škody byl žalován. Obrana tohoto zástupce byla právě tak nutnou jako obrana majitelky závodu a proto nelze ani vzhledem k celistvosti obrany děliti útraty na ni vynaložené na dvě polovice, jak se toho dovolatelka domáhá.

Citace:

č. 4472. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 777-779.