Sedláček, Jaromír: Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, 294 s. (Sbírka spisů právnických a národohospodářských, sv. 12).
Authors:
= Sedláček, Pozemková reforma (1922)
PDF
Část druhá.

IV. Vlastník souboru zabraných nemovitostí.


§ 28. Osoba vlastníkova.
Osoba vlastníkova — jak již řečeno — zprostředkuje soubor zabraných nemovitostí. Souborem nemovitostí nazýváme nemovitosti, náležející do vlastnictví určité osoby, pokud tyto nemovitosti jsou součástí zemědělského podniku, anebo pokud aspoň tvoří s ním knihovní jednotku, anebo pertinenci nemovitostní. Nenáleží-li pozemek vlastnicky dotyčné osobě, nic na tom nesejde, zda dle hospodářského názoru našeho považuje se onen pozemek za součást dotyčného zemědělského podniku. Doposud jsme se zabývali jedině nemovitostmi, pokud se mají čítati do souboru zabraných nemovitostí. Nyní nám bude přihlížeti k osobě vlastníkově a při tom nám bude dána možnost vysvětliti, jak se mění soubor zabraných nemovitostí vzhledem na nabývání a pozbývání vlastnictví k nemovitostem. Zde můžeme také zodpověděti otázku, jak pohlížeti na spoluvlastnictví, na poměry manželů, rodičů a dětí, o nichž jsme se již několikráte zmínili, ale o nichž jsme dosud se rozhovořiti nemohli, poněvadž náš zájem byl obrácen povýtečně k součástkám záboru.
Vlastníkem dle našeho práva je ona osoba, které přísluší žaloba vlastnická dle § 366 a násl. obč. zák. Osoba tato je určena t. z v. nabývacími způsoby vlastnictví dle §§ 380 —446 obč. zák. a po případě jiných zákonných ustanovení, na př. dle expropriačního zákona železničního ze dne 18. února 1878 č. 30. ř. z., nebo dle zákona komasačního ze dne 13. února 1884. č. 30. zem. z. mor., dle zákona přídělového ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n., dle zákona o dlouhodobých pachtech ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. a t. pod. V těchto případech musíme ovšem míti na paměti, že právní skutečností, determinující někoho jako vlastníka, je způsob nabytí vlastnictví a nikoliv vlastnictví samo, s čímž je spojen ten důsledek, že není třeba dokazovati, že stav, vlastnictvím zvaný, trvá dosud, nýbrž dostačí, prokáže-li se, že byly dány skutečnosti t. zv. nabývací způsoby vlastnictví Osoba vlastníkova. Intabulace.
u osoby, jíž se ochrana poskytuje.1 Tato slova, jež mají býti pouze výkladem názvu »vlastnictví« v § 369 obč. zák., nutno aplikovati na náš případ.
Z nabývacích způsobů mají v našem případu význam — jde o nemovitosti — intabulace, vydržení, vznik ostrova v soukromé řece a strž, což souvisí s vodním právem, scelování ;též možno sem čítati, ale nemá valného významu praktického. Bude tedy účelno, rozdělíme-li si látku na výklady:
a) o intabulaci;
b) o vydržení;
c) o nabývacích způsobech souvisejících s právem vodním, k čemuž možno připojiti některé podřízené způsoby nabývací. Nabývání vlastnictví odpovídá pozbývání, a proto bude účelno, promluvíme-li současně i o změnách nastalých pozbýváním vlastnictví, při čemž ponecháme prozatím stranou výklady o pozbývání vlastnictví právními skutečnostmi označenými v § 7. z. z., (jsou to právní jednání), poněvadž o těchto budeme mluviti ve studii druhé.
§ 29. Intabulace.
Není naším úkolem mluviti o intabulaci v celém rozsahu, naším úkolem je stanoviti pouze, do jaké míry souvisí intabulace se zákonem záborovým, a proto můžeme své výklady značnou měrou omeziti.
Dle § 431 obč. zák. nabývá se vlastnictví k nemovitostem derivativně jedině vkladem do knih veřejných (pozemkových, železničních, horních, desk zemských). Ustanovení toto vztahuje se jen na derivativní nabývání vlastnického práva,2 což je vyjádřeno v tomto ustanovení slovem »Übertragung«, čímž rozuměti jest zvláštní případ předání vlastnictví, poněvadž ustanovení toto je zařazeno do kapitoly nadepsané »Von der Erwerbung des Eigentumes durch Übergabe«. K tomu se víží další marginální rubriky: Arten der Übergabe: 1. bei beweglichen Sachen (pro §§ 426.—430. obč. zák.); 2. bei unbeweglichen Sachen und Bauwerken (pro §§ 431 —446 obč. zák.). Z toho je patrno, že nabytí vlastnického práva knihovním vkladem omezuje se pouze na nabytí derivativní. Derivativní způsob nabytí vlastnického práva opírá se o odvozenou normu. Touto odvozenou normou je bud smlouva, anebo výrok soudní.3 Studie prvá §§ 29—30.
Předpokladem jsou dvě strany, z nichž jedna má právní ochranu vlastnictví pozbýti a druhá nabýti, musí tedy jedna strana determinována býti skutečnostmi, označenými společným názvem nabývací způsoby vlastnictví. Druhá strana, která má nabýti vlastnictví, opírá se jednak o tyto právní skutečnosti a onu odvozenou normu, která vzhledem na zákonné předpisy, tedy normu vyšší, je taktéž pouhou právní skutečností. Protože nabyvatel opírá se o právní skutečnosti, determinující jeho předchůdce, mluvíme o nabytí odvozeném. Tak jest tomu při smlouvách vždy, při výrocích orgánů státních neplatí však stanovisko toto již bezvýjimečně (na př. neplatí při expropriaci). Dle toho nevztahuje se § 431 obč. z. na ty případy, kde nabyvatel ne opírá se o právní skutečnosti, determinující jeho předchůdce, čili, kde jde o nabývací způsoby originární. Při originárních způsobech nabývacích není tedy zápis do knih pozemkových podmínkou ochrany vlastnického práva. Modifikace této zásady, které v důsledku publicity knih pozemkových byly zavedeny, nás v této studii nezajímají. Omezení působnosti § 431 obč. zák. jest si však dobře zapamatovati, poněvadž bude tento poznatek míti v dalších výkladech dosti značný význam.4
Pokud se týče nabytí vlastnictví dědictvím, je u nás nyní panující názor Randův (Vlastnictví str. 197), proti němuž lze sice namítati, že se opírá o pojem subjektivního práva, který odůvodňovati z našich předpokladů, neboť pro naše výklady je odůvodňovati z našich předpokladů, neboť pro naše výkladu je odůvodnění nerozhodné a nemají pro praktickou potřebu významu. Majíce pak na mysli, že studie tyto jsou určeny pro praktickou potřebu, akceptujeme s touto výhradou stanovisko Randovo.
Nemovitosti pozůstalostní nabývá dědic dle Randy5 soudním odevzdáním pozůstalosti, až do odevzdání netvoří tedy nemovitosti ty součást jmění přihlášeného dědice. Je-li tudíž některý přihlášený dědic vlastníkem souboru zabraných nemovitostí a nejsou-li pozůstalostní nemovitosti zabrány, netvoří součást souboru, třebas byly přihlášenému dědici po rozumu § 810 obč. zák. Intabulace. Odpor proti intabulaci.
elány ve správu a užívání. Ke zcizení je zapotřebí sice soudního souhlasu (§ 145 nesp. pat.), ale nikoliv souhlasu Pozemkového úřadu, pokud nejde o veliký majetek zůstavitelův. Podobně jest tomu, kdyby pozůstalostní nemovitosti kompletovaly pozemky dědicovy na soubor zabraných pozemků. Před odevzdáním pozůstalosti obojí pozemky nejsou zabrány, pokud ani jeden ani druhý soubor nemá zákonné výměry.
§ 30. Odpor proti intabulaci.
Intabulaci nabývá se vlastnictví jen s tou výminkou, že vkladu nebude s úspěchem odporováno dle § 61, a násl. kn. ř. Bude-li této žalobě dáno místa a zápis vymazán, je tomu tak, jakoby zápisu vůbec nebylo, pokud tomu nepřekáží veřejná víra v knihy pozemkové6. Lhůty k podání této žaloby jsou:
1. třiceti- a čtyřicetiletá (§§ 1468, 1470, 1472 obč. zák.) proti tomu, jenž práv nabyl přímo vložením, anebo když žaloba se zakládá na takových poměrech, které jsou přímo mezi žalobcem a žalovaným (§ 62 kn. ř.),
2. knihovní lhůta rekursní, jde-li o jiné osoby a byl-li žalobci vklad oznámen dle knihovního řádu (§ 63 kn. ř.),
3. tříletá lhůta, bylo-li oznámení předepsané (§ 123 kn. ř.) opomenuto (§ 64 kn. ř.),
4. jde-li o čin trestní, platí lhůty §§ 66 a 67 kn. ř. Co má nastati, jestliže někdo byl intabulován jako vlastník určitých nemovitostí a tím se stalo, že všechen jeho nemovitý majetek byl zabrán a po té došlo na to, že zápis byl vymazán?. Nastane-li extabulace a zmenší-li se rozměr pozemků zabraných pod zákonnou výměru, chybí podstatná náležitost záboru a není tudíž zábor dán.
Velmi důležitá je však otázka, zda lze náš stát čítati v okruh osob chráněných veřejnou věrou knih pozemkových? Po převzetí. zabraných nemovitostí stává se stát nesporně osobou, která je chráněna veřejnou věrou knih pozemkových, tedy dle §§ 468, 469, 526, 527, 1500 obč. zák. a §§ 61—67 kn. ř. Ale jak do převzetí? Níže dovodíme, že záborem se právní poměr vlastnický nemění a dosavadní vlastník zůstává vlastníkem zabraného komplexu až do převzetí, k tomuto pak právnímu poměru přistupuje nový právní poměr, zvaný zábor. Stát není sice vlastníkem, ale má nárok, aby mu vlastnictví pozemků, náležejících do souboru, bylo postoupeno (§ 5 z. z.). Vlastník je nesporně chráněn veřejnou věrou knih pozemkových. Je však podobně chráněn i tento nárok státu? A tak přicházíme ke stěžejní otázce: má zábor nějaký vliv na ustanovení §§ 61 a další knih. ř.? Studie prvá §§ 30, 31.
Pro naše výklady nynější omezíme se pouze na výklad práva vlastnického a vyloučíme i případ promlčení dle § 69 kn. ř. K žalobě výmazní je pasivně legitimována ona osoba, která je jako vlastník zapsána v knihách pozemkových, aktivně pak ona osoba, která prokáže, že touto intabulací byla vůči ní porušena nějaká právní povinnost, kteroužto povinností tato osoba může právně disponovati, čili má t. zv. právo subjektivní (ve formálním smyslu). Zabírající stát prozatím pomineme. Jiné osoby mohou býti dotčeny určitým vkladem potud, že jim přísluší nárok, aby byly zapsány jako vlastníci do knih pozemkových; tento nárok jim přísluší proti těm osobám, které jsou zapsány v knihách pozemkových jako vlastníci, ale jichž zápis je vadný buď bezprostředně anebo prostředečně (§§ 62 a 63 po př. 64 kn. ř.) 7 V tomto případě máme obě strany stanoveny. Vysoudí-li žalobce, má to za důsledek, že rozsudek jeví plnou moc také proti těm, kteří nabyli práv knihovních teprve od té doby, když žádost za poznamenání rozepře došla k soudu knihovnímu (§§ 61 odst. 2. kn. ř.). Tím je nám dána cesta k řešení naší otázky. Je-li zábor knihovním právem, nemá na zabraný soubor rozsudek žádného vlivu, nastal-li zábor před poznamenáním rozepře. Znění § 9 kn. ř. však praví, že knihovní práva jsou ona, která se zapisují, čímž rozuměti jest vklad nebo záznam (cf. marg. rubrika k § 9 kn. ř.) do knih pozemkových. Dle § 16 z. z. jest zábor v knihách pozemkových pouze poznamenati a zábor je dán bez zřetele na zmíněnou poznámku záborovou. Z toho nutno souditi, že zábor není knihovním právem po rozumu Odpor proti intabulaci. Vydržení.
§ 9 kn. ř.,8čili, že onen nárok státu ha převzetí zabrané půdy (§ 5 z. z.) není knihovním právem. Stát nenabyl provedenou poznámkou záborovou knihovního práva, které je chráněno před útokem osob třetích dle § 61 a násl. kn. ř. Z toho podává se závěr: stát nemůže proti rozsudku, odpírajícímu právoplatnost vkladu vlastnického práva vlastníka zabraného souboru, namítat i, že pozemky dotčené náleží do souboru zabraných nemovitostí. Zvítězil-li žalobce, má se mu vyloučili ze zabraného komplexu vysouzená část a upraviti dle rozsudku knihovní stav, k čemuž není zapotřebí schválení Pozemkového úřadu. Klesne-li zbytek pod 250 ha, po př. 150 ha, přestává soubor, a pozemky stávají se opět volnými. Tím máme zodpověděnu též naší otázku, položenou na začátku této části. Toto je jeden způsob, jak možno vymknouti součásti souboru ze záboru, aniž je k tomu zapotřebí schválení Pozemkového úřadu, ovšem, pokud tomu neodporuje ustanovení § 7 z. z. (viz studie druhá § 18).
§ 31. Vydržení.
I. V našem právu zavedené vydržení contra tabulas (§ 69 kn. ř.)9 připouští, že může někdo nabýti vlastnictví k pozemku, třebas někdo jiný je v knihách pozemkových jako vlastník zapsán.10 Podmínky jsou 30-, po případě 40letá pokojná držba a bezelstnost (§ 1477 obč. zák.); tuto nemusí žalobce prokazovati, neboť jest věcí žalovaného, aby prokázal obmyslnost žalobcovu (§ 328 obč. zák.). Dobu předchůdcovu možno včítati do doby, co sám drží.11
V našem případě může býti dáno, že A dle knihovního stavu má na př. 251 ha půdy ve vlastnictví, z nichž však 3 ha půdy jsou vydrženy osobou B, která však dosud svého práva neuplatnila a nežádala za zápis svého vlastnictví do knih pozemkových. Je zde dán soubor pozemků? Než přikročíme k zodpovědění této otázky, musíme si položiti otázku jinou: má zde platnost § 1500 obč. zák., t. j., je stát chráněn veřejnou věrou knih pozemkových? Jest nesporno, Studie prvá §§ 31, 32.
že stát dle názvosloví našich zákonů nabývá záborem určitého práva proti vlastníku zabraného souboru, ale toto právo není knihovním právem po rozumu § 9 kn. ř., což jsme dovodili v předchozím paragrafu. Veřejnou věrou chráněna jsou jen knihovní práva, další interpretace ustanovení § 1500 obč. zák. ve dvorském dekretu ze dne 27. března 1846 č. 951 sb. z. s., je toho zřejmým dokladem.12 Nad to § 16 z. z. bylo stanoveno, že nikoho nechrání veřejná víra, jde-li o zabraný soubor, tím je tedy veřejná víra knih pozemkových odstraněna, pokud jde o vlastnost zabranosti nějakého pozemku, z čehož můžeme zajisté právem usuzovati na to, že veřejná víra knih pozemkových neplatí pro stát, když neplatí proti němu. Z těchto dvou důvodů soudíme, že třetí může uplatňovati svůj nárok vlastnického práva z důvodu vydržení, i když již zábor byl v knize pozemkové poznamenán. Žalovaný je vlastník knihovní, petit obrácen je k opravení knihovního stavu.
II. Je možno však tázati se též takto: může vlastník žalovati na uznání vlastnického práva třetí osoby (§ 228 c. ř. s.)? Zájem na brzkém zjištění je dán, neboť na zjištění, zda pozemky řečené jsou vlastnictvím osoby A či B, závisí celá řada právních povinností.13 Žalovaný nemusí dáti podnět k tomuto zájmu na zjištění (rozh. nejv. soudu z 23. února 1899, č. 648, Glaser- Unger č. 526),14 není možno tedy namítati, že podnět ke zjištění dal Pozemkový úřad a nikoliv držitel pozemku. Avšak i tomu se může A vyhnouti a žalovati B na vydání zmíněných pozemků z důvodu, že A je vlastníkem a B nepřísluší právo těchto pozemků užívati. Ale tato žaloba na plnění nepovede vždy k cíli a mimo to má i jiné nepříjemné následky pro žalujícího, a proto zůstane nejschůdnější cesta žaloby určovací. Žalobce má prokázati, že je jako vlastník zapsán do knih pozemkových a že žalovaný drží pozemek po 30 nebo 40 let; dobrou víru jeho prokazovati nemusí. Je-li soudně známo, že jde o pozemky zabrané, nemusí dále svůj zájem na brzkém určení prokazovali, poněvadž je zřejmý, jinak musí prokázati, že jde o zábor žalobcových pozemků. Z toho můžeme usuzovati, že máme v tomto případě dán zvláštní druh žaloby určovací.15
III. Vydržení vlastnictví, které bylo dokonáno před 28. říjnem 1918, není záborem nikterak dotčeno, což jistě je z předcházejícího zcela patrno. Záborem není vlastnické právo dotčeno a nabývací Vydržení. Změny souboru dle vodního práva.
způsoby vlastnické (jež jsou pro vlastnické právo rozhodné) jsou důsledkem toho dotčeny záborem jen potud, pokud je v z. z. výslovně o nich učiněna zmínka. Originárních způsobů nabývacích se zábor netýká, neboť § 7 z. z. zmiňuje se jen o derivativních způsobech nabývacích, proto není dotčeno z. z. vydržení, které je originárním způsobem nabývacím. Vydržecí lhůta, která není dokonána, není záborem pozměněna a běží dále, možno tedy nabýti vydržením i těch pozemků, které dle knihovního stavu náležely k zabranému souboru. Toto je druhý případ, že možno vymknouti pozemek ze záboru bez svolení Pozemkového úřadu.
§ 32. Změny v souboru dle vodního práva.
I. Tu máme rozluštiti prvou otázku: komu náleží koryto tekoucí vody? Otázka tato náleží částečně již do oddílu, kde isme mluvili o součástkách souboru zabraných nemovitostí, ale pro přehlednost pojednáváme o ní teprve nyní, kde jednáme o otázkách, souvisejících s vodním právem.
Ustanovení našeho práva nejsou jasná a vykladatelé si úlohu ztěžovali ještě tím, že snažili se konstruovati subjektivní právo ve smyslu právního panství. Vyjděme z případu nejjednoduššího. Vyvěrá-li zřídlo ze země, nemá to na vlastnictví k pozemku žádného vlivu (§ 4 lit. a vodního zákona), odtok tohoto zřídla (pramen) nepůsobí změnu vlastnictví, pokud neopustil pozemku (po př. pozemků) vlastníka, kde pramen ze země vyvěrá (arg. § 4 lit. d v. z. »pokud vlastnictví majitele pozemku neopustily«). Toto koryto je tedy ve vlastnictví toho, jemuž náleží pozemek zřídla. Zde máme tedy zřejmě případ, že koryto toku náleží do vlastnictví vlastníka vedlejšího pozemku.16
Opustí-li tok tyto hranice, jsme již poněkud v nesnázích a nemůžeme jíž zcela bezpečně postupovati. Vodní zákon sice v § 3 poukazuje způsobem ne právě jednoznačným na ustanovení občanského práva,17 ale v § 5 praví, že potoky soukromé a jinaké tekoucí vody soukromé mají býti považovány, pokud se nic jiného nedokáže, za příslušenství oněch pozemků, po kterých anebo mezi kterými tekou. Není však jasno, k čemu se toto příslušenství vztahuje, zda k tekoucí vodě, či zda též k řečišti. Musíme tudíž sáhnouti k dalším předpisům, abychom si mohli tuto otázku osvětliti. O potocích máme ustanovení v § 854: »Privatbäche — die sich zwischen benachbarten Grundstücken befinden,18 werden fur ein gemeinschaftliches Eigentum angesehen.« Ale tu máme zase nejistotu, co máme považovati za vlastnictví, zda koryto či veškerenstvo užitků Studie prvá § 32.
vodních.19 Je mínění, že vlastnictví ke korytu od soukromého práva k užitkům vodním odděliti nelze. 20 Toto tvrzení předpokládá důkaz, že koryto soukromé řeky vůbec někomu náleží, v literatuře však se tento důkaz předpokládal a proto nebyl prováděn. Pochybnosti naše jsou plně odůvodněny, jak bude patrno, obrátíme-li svoji pozornost k §§ 407—412 obč. zák.
A. Pokud se týká ostrovů, v řece povstavších, rozeznává Randa (Wasserrecht str. 70, 71, 85 p. 29) tři případy: ostrov povstal ve splavné řece, ostrov náleží státu (§ 407 obč. z. poslední věta), v nesplavné veřejné řece je ostrov vyhrazen okupaci pobřežníků (§ 407 obč. zák. na začátku), V řece soukromé připadá ostrov pobřežníkům, poněvadž jim náleží řečiště. Tuto poslední eventualitu odůvodňuje Randa § 5 vodního zák., poněvadž soukromá řeka je příslušenstvím sousedních pozemků, a má za to, že příslušenství náleží právem vlastnickým vlastníku věci hlavní (1. c. str. 85 p. 29). Toto tvrzení není ovšem zcela správné, poněvadž — jakž jsme dokazovali — § 294 obč. zák. nevztahuje se pouze na nabývání vlastnictví a mimo to nechává nás § 5 vodního zák. na rozpacích, zda výraz »příslušenství« vztahuje se na užívání vody, či zda tím se upravuje vlastnictví ke korytu vodnímu. Poněvadž však vodní zákon reguluje pouze užívání a správu vod na povrchu, je spíše za to míti, že výraz »příslušenství« vztahuje se i v tomto případu jen k užívání vod, a otázku, komu patří koryto vodní, ponechává nezodpověděnu. Tím ovšem ztrácíme možnost tuto třetí eventualitu odůvodniti a zůstává nám povinnost omeziti se pouze na zákonný text: že i v soukromé řece zůstává ostrov vyhrazen okupaci pobřežníků (případ poslední § 382 obč. zák.)21 Odvolávati se na nabytá práva před dobou obč. zák. bylo by ovšem možno, ale pak bylo by nutno prokázati nejen právo výhradného užívání vody tekoucí, ale i vlastnictví ke korytu vodnímu, což je velmi těžko, a domnívám se, že jen ve velmi málo případech se podaří. Pokud je mi známo, míří tato stará práva jen k užívání vod a otázku vodního toku ponechávají nerozhodnutu. Usuzovati pak z tohoto užívání vod na vlastnictví ke korytu nejsme oprávněni.
B. Druhý případ máme dán v ustanoveních o změně toku. Pokud jde o ustanovení § 408 obč. zák., není žádného sporu: tok dosud jednotný se rozdělil a obemkl kus půdy v ostrov, čímž změna vlastnictví tohoto ostrova přirozeně nenastává. Též přechodní změna toku nemění ničeho na vlastnictví pozemků.22 Jinak nastane-li Otázka vlastnictví ke korytu.
trvalá změna toku, čili povstane-li nové řečiště a staré řečiště zůstane úplně opuštěno. V tomto případě má platiti totéž, co o nově povstalých ostrovech (§ 410 a 407 obč. zák.). U splavných řek spadá tedy řečiště do vlastnictví státu, kdežto u řek nesplavných bez rozdílu, zda jde o toky veřejné či soukromé, je řečiště opuštěné vyhrazeno okupaci pobřežníků, pokud osoby, novým korytem toku poškozené, nepřihlásí svoje nároky na opuštěné řečiště. Pobřežníci opuštěného řečiště mohou však osoby tyto odškodniti na penězích. Volba přísluší poškozeným (§ 409 obč. zák.). Z ustanovení §§ 409 a 410 obč. zák. je patrno, že řečiště, pokud jím proudil tok, nepříslušelo pobřežníkům ani v tom případě, jde-li o řeku soukromou, poněvadž § 410 nerozeznává23 soukromých a veřejných toků.
C. Pro výklad naší otázky je důležité ustanovení § 412 obč. zák. Strž zůstává ve vlastnictví toho, od jehož pozemku byla odplavena, jestliže do roka své vlastnické právo nevykoná (§ 412 obč. zák.), t. j. jestliže do roka nepočne zase užívati onoho pozemku ke svým účelům. Dle ustanovení § 297 obč. zák. pozemek tvoří jednotnou věc na horu i dolů a není uznáno žádné patrové vlastnictví k jednotlivým vrstvám půdy. Z toho podává se závěr, že pod touto strží nalézající se koryto soukromé řeky není ve vlastnictví pobřežníka, poněvadž dle ustanovení § 412 pobřežník nemá újmy utrpěti, ale dosavadnímu vlastníku strže má býti právní ochrana zůstavena.24
Z těchto tří případů A., B., C. podává se nám závěr, že nemůžeme dle našeho práva občanského považovati pobřežníky za vlastníky koryta toku soukromého s výjimkou odtoku zřídla.25 Koryto toku takového je jen za určitých podmínek zůstaveno okupaci pobřežníků dle § 382 obč. zák. Koryto toku není tudíž čítati do zákonné výměry zabraných pozemků, ovšem t. z v. vlastnické právo k řece může býti po př. reálním právem a je pak spolu zabráno (§ 2 z. z., § 298 obč. zák.).
II. Rozsah koryta určuje se normální výškou vody (Pantůček, I. c. str. 587), či střední výškou vody (Randa, W. R. str. 35, 42).26 Studie prvá § 33.
Sousedí-li pozemky přímo s tokem, čili teče-li voda »mezi« těmito pozemky, náleží břehy do vlastnictví pobřežníků (§ 413 obč. zák., §§ 8, 43, 50 č. v. z. a §§ 8, 42, 49 m. v. z.).27 Mění-li se za těchto okolností směr a poloha koryta, aniž máme dán případ § 409 obč. zák., mění se i rozměr pozemku, jehož hranice jsou určeny tokem vodním. Pozemek může býti zvětšován (naplavenina § 411 obč. z.), anebo zmenšován podemíláním břehů. Toto může míti veliký vliv na tu okolnost, že naplaveninou pozemky mohou dosáhnouti zákonné výměry 150, po případě 250 ha, na druhé straně podemíláním může se rozměr pozemků zmenšiti tak, že pozemky přestávají míti zákonnou výměru. V případech §§ 407 a 410 obč. z. — pokud nejde o splavné řeky — nastává změna rozměru pozemků teprve provedenou okupací.
Těmito nabývacími způsoby může se rozměr zabraných pozemků značně změniti, po př. je možno, že náhlou změnou koryta plocha zabraných pozemků pozoruhodně se zmenší, ale i poznenáhlým podemíláním břehu mění se, jak známo, začasté rozměr pozemku nemalým způsobem. Tyto způsoby pozbývání vlastnictví nepodléhají dozoru státnímu a výměra zabraných nemovitostí může se stále měniti, aniž Pozemkový úřad má možnost neustálé evidence.28 Tím budou však postiženy nejvíce ony statky, jichž půda. Čítaná do zákonné výměry blíží se 150, pro př. 250 ha, neboť tam překročení rozhodné výměry, resp. poklesnutí souboru pod tuto výměru bude velmi snadno dáno. V těchto případech nebude nikdy jisto, zda půda ta je zabrána. Poněvadž pak právní jednání, vypočtená v § 7 z. z., týkající se zabrané půdy, jsou bez svolení Pozemkového úřadu neplatná, a poněvadž zábor půdy není nijakým způsobem ohlašován, je tím dána naprostá nejistota v právním obchodu nemovitostním. Tím ovšem nejcennější vymoženosti pozemkových knih jsou zničeny. Pro výklad zmíněného § 7 z. z. musíme si však upamatovati, že i dle vodního práva můžeme pozbýti vlastnictví k zabraným pozemkům, aniž je k tomu zapotřebí schválení Pozemkového úřadu.
§ 33. Privilegovaní vlastníci.
Dle ustanovení § 3 lit. b) jsou vyňaty pozemky některých vlastníků ze záboru, třebas pozemky tyto jinak mají všechny náležitosti souboru zabraných nemovitostí. Tito privilegovaní vlastníci jsou: země, okres a obec. Stát není třeba uváděti, poněvadž má již více práv, než se mu dle záborového zákona má dostati.29 Zemské Privilegovaní vlastníci.
a okresní nemovitosti mají dle zákona o župním zřízení (zákon ze dne 29. února 1920 č. 126 sb. z. a n. § 9 odst. 2) přejíti na stát, jakmile nabude tento zákon účinnosti dle čl. I. Je tedy otázka jmění zemského pouze otázkou času. Zbývá jen majetek obecní, který je u mnohých měst velmi značný (na př. Písek), hlavně na Slovensku bývalá svobodná města královská mají velmi značné majetky nemovité, které na středním Slovensku tvoří souvislá pásma. Tento majetek není dotčen. Úmysl zákona byl vyjmouti tyto majetky ze záboru, poněvadž plní úkol obecně prospěšný, jsouce oporou obecnímu hospodaření a tvoří po př. reservu, z níž možno půdu potřebným žadatelům dávati v užívám, ať v té či oné formě právní. Proto také obcím má býti půda přidělována (§ 1 č. 5 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 sb.)30
Zákon nejmenuje fondy, které jsou spravovány státem, zemí, okresem nebo obcí. V úvahu přicházejí jen fondy, které jsou samostatnými právnickými osobami, jichž užitky jsou používány ke zvláštnímu účelu, nikoliv k hospodaření korporace je spravující. Hledě ku znění § 3 lit. b) , které stanoví výjimku ze všeobecného pravidla, dlužno za to míti, že fondy tyto nejsou ze záboru vyňaty. Spor mohl by jen býti u fondů státem spravovaných, poněvadž stát není v tomto ustanovení jmenován, ale vzhledem na § 1 z. z. (zabírá se státem) není pochybnosti, že půda fondů státem spravovaných je zabrána, poněvadž tento fond je osobou od státu rozdílnou. Měly-li by i tyto fondy býti vyňaty ze záboru, musily by býti v zákoně výslovně jmenovány. V praxi bude ovšem velmi nesnadno v některých případech určiti, co je samostatný fond. Zdá se, že redaktoři zákona neměli v úmyslu tyto fondy vyloučiti, a že zde jde o pouhé opomenutí chvatem zaviněné.
Prozatím jsou vyloučeny slovenské obce urbariální a kuriální kompossessoriáty na přání poslanců slovenských. Jde v tomto Studie prvá §§ 34—36.
případě o zvláštní útvary, vzniklé zrušením poddanského svazku a řády šlechtickými na Slovensku.31
§ 34. Počet vlastníků.
Doposud jsme mluvili pouze o vlastníku jako takovém a jak nabývá a pozbývá půdy zabrané, při čemž jsme (vynechali nabývací způsoby, označené v § 7 z. z. Dle záborového zákona stejně jako dle našeho práva občanského je úplně lhostejno, zda náleží pozemky jedné nebo více osobám společně (§ 2 z. z.), ale dle záborového zákona sčítají se též pozemky, náležející různým vlastníkům (§ 2, § 4 z. z.). Můžeme míti tedy případy, že půda zabraná náleží:
1. jednotlivci (§ 2 z. z.),
2. týmž spoluvlastníkům (§ 2 z. z.),
3. nerozvedeným manželům (§ 2 z. z.),
4. rodičům a dětem prvního stupně (§ 4 z. z.).
O vlastníku jednotlivci nemusíme se znovu šířiti, ale za to musíme v tomto oddílu promluviti o spoluvlastnících. Případy ad 3 a 4 jsou zcela zvláštní a proto jim věnujeme zvláštní oddíl, aby látka byla přehledná. V tomto oddílu promluvíme o spoluvlastnících, poněvadž mezi jediným vlastníkem a spoluvlastníky dle našeho občanského práva není podstatného rozdílu.
§ 35. Spoluvlastníci.
Dle § 2 z. z. titíž spoluvlastníci půdy, jimž náleží soubor zabrané půdy, považují se za jednotku, třebas by jim náleželo více usedlostí. Není nutno, aby podíly těchto spoluvlastníků byly stejné ve všech případech, ale musí to býti vždy tytéž osoby. Je-li někdo sám vlastníkem nějaké nemovitosti, nesčítá se tato s nemovitostmi, které má s jinými ve spoluvlastnictví. Příklady to osvětlí:
I. A + B + C, každý jednou třetinou jsou spoluvlastníky usedlosti X ve výměře 50 ha, dále náleží jim v poměru A 1/2 + B 1/4 + C 1/4 usedlost Y ve výměře 100 ha, konečně usedlost Z ve výměře 200 ha v poměru A 3/5 + B 3/10 + C 1/10. Všechny tři usedlosti jsou zabrány, pokud jsou dány podmínky § 3 lit. a.
II. A + B jsou spoluvlastníky usedlosti X ve výměře 300 ha a mimo to vlastní si každý 100 ha půdy, usedlost X je zabrána, ale půda, která náleží každému z nich zvláště, zabrána není. III. A + B + C jsou spoluvlastníky usedlosti X ve výměře 100 ha, A + B dále usedlosti Y ve výměře 140 ha, A + C pak ve výměře 120 ha, B + C konečně ve výměře 130 ha, a ani jedna usedlost není zabrána.32 Spoluvlastníci. Nerozvedení manželé.
Předpokladem sčítání je ta okolnost, že různé usedlosti můžeme považovati za jediný zemědělský podnik, třebas v těch širokých hranicích, které jsme vyměřili v oddílu předcházejícím. Jsou myslitelný případy, že nemáme v těchto případech jediný podnik zemědělský, leč podniků více, najmě tam, kde podíly spoluvlastníků jsou značně různé. Toto stanoviti přísluší však odborníkům hospodářské správovědy, a právník má jen dbáti, zda všechny náležitosti této právní skutečnosti byly řádně určeny.
Jinak ustanovení toto je zcela jasné a odpovídá úplně ustanovením občanského práva o spoluvlastnících (§§ 825 a násl. občan. zákona).

V. Sčítání nemovitostí různých vlastníků.
A. § 36. Nerozvedení manželé.
I. Naše právo trvá na té zásadě, že manželstvím jako takovým nějaká změna majetko-právních poměrů nenastane (§ 1237 obč zák.). Odstavec 2. § 2 z. z. proti tomu ustanovuje, že manželé nerozvedení se počítají za jednu osobu. Máme zde tedy velmi značné zasažení do zásady našeho práva, že manželstvím žádné společenství majetku nenastává. Je proto naší povinností ustanovení § 1237 obč. z. a § 2 odst. 2. z. z. uvésti v soulad a ze vzájemného vztahu pak řádně interpretovati.
Předpokládá se manželství platné, v němž spolužití manželů nebylo soudně zrušeno. T. zv. manželství rozvedené a neplatné není žádným manželstvím po rozumu § 2, odst. 2. z. z.
Manželé zůstávají vlastníky svých nemovitostí. Manžel, pokud manželka neodporuje, spravuje jmění (§ 1238 obč. zák.), ale i pak je jen správcem cizího jmění, a může býti kdykoliv odvolán (§ 1020 obč. z.).33 Jeho postavení je příznivější než postavení obyčejného zmocněnce: je práv jen z porušení podstaty nemovitosti a nikoliv z dobývání plodů, nemusí súčtovati zisk a jej vydati (§ 1239 obč. z.). Studie prvá § 36.
Toto ustanovení může býti vzájemnou úmluvou stran změněno.34 Manžel spravuje tedy cizí jmění. Ačkoliv jeho postavení je v mnohém směru příznivější než pouhého zmocněnce, manželka může přece toto zmocnění kdykoliv odvolati. Manžel sice nemusí vyúčtovati zisky, ale musí tak učiniti, jakmile zmocnění bylo manželkou odvoláno, co do užitků, které pobíral po skončeném spravování jmění manželčina. Z toho je patrno, že užitky z nemovitostí manželčiných nepřecházejí jen tak do jmění mužova a že nemůžeme tudíž jen z toho důvodu souditi na jediný hospodářský podnik. Máme-li nemovitosti manželovy a manželčiny považovati za jediný podnik, musí býti též dle jednotného plánu obhospodařovány, není-li tomu tak a spravují-li se pozemky manželovy a manželčiny dle různých hospodářských plánů, dle různých hospodářských hledisek, pak nelze mluviti o jediném hospodářském podniku, Tento případ nastane asi nejčastěji tam, kde jsou statky territoriálně oddělený a kde různost půdy a podnebí vyžaduje různost hospodaření. Pak ovšem jak pozemky mužovy, tak i ženiny jsou hospodářsky samostatné a nelze je sčítati (§ 3, lit. a) z. z.).
Tam, kde každý manžel spravuje si svůj majetek sám, není ovšem společného hospodářského podniku, a proto z důvodu § 3 lit. a) nelze pozemky manželů sčítati. Toto v literatuře se přehlíží.35 Platí-li však § 3 lit. a) pro prvý odstavec § 2 z. z., musí platiti i pro druhý odstavec. Došli-li jsme na základě záborového zákona k tomu úsudku, že soubor zabraných nemovitostí ve svém jádře je jen hospodářský podnik, nemůžeme sčítati pozemky, které k tomuto podniku nenáleží, aniž s ním tvoří knihovní jednotu, aniž jsou nemovitostním příslušenstvím toho závodu. Text zákona: »Manželé nerozvedení považují se za osobu jedinou«, tomu neodporuje, poněvadž i při jediné osobě nesčítáme pozemky, které k jejímu hospodářskému podniku nenáleží. Konečně znění druhého odstavce nutno interpretovati v souvislosti s ostatními ustanoveními a nelze je ze souvislosti zákonných předpisů vytrhnouti.36
Ustanovení § 2 odst. 2. z. z. není však bez významu. Kdyby tohoto ustanovení nebylo, nebylo by nám možno sčítati pozemky manželů, které sice hospodářsky jsou společně obhospodařovány, které však právně náleží jen jednomu manželu a nikoliv oběma dohromady. Ale jen tento význam má toto ustanovení, které v praxi nebude skýtati také žádných obtíží a samo o sobě není nespravedlivé. Naproti tomu interpretace panující narazí v praxi nutně na obtíže a byla by také krajně nespravedlivá a vnášela by naprostý zmatek do našeho práva soukromého. Je uznaná zásada interpretační, že v pochybnosti nutno přizpůsobovati speciální normu Nerozvedení manželé. Rozvod.
generální normě a nikoliv naopak, a dle této zásady je se nám říditi i v tomto případě.
II. Sporno je, co se zabraným souborem, rozvedou-li se manželé? V literatuře skoro šmahem vyskytuje se mínění, že rozlukou se zábor neruší,37 jen při nullitě se to uznává. Máme-li za to, že ustanovení o nerozvedených manželích je omezeno na hospodářské společenství manželů, nejsme oprávněni dosah jeho měniti. Rozvedou-li se manželé, není zde dána skutečnost, kterou předpokládá § 2 odst. 2. z. z., aby nemovité vlastnictví manželů se mohlo sčítati. Proto dlužno za to míti, že rozvodem neb rozloučením tvoří nemovitosti každého manžela samostatnou skupinu, jíž nemožno včítati do souboru zabraných nemovitostí.38 Dále možno uvésti, že při rozvodu odpadá předepsaná právní skutečnost, totiž manželé, žijící ve společenství manželském. Není pak nikde předepsáno — jak níže dovodíme — že dostačí společenství manželů jen v okamžiku, kdy nemovitosti dosáhly zákonité výměry, a že právní poměr záboru trvá, ač tato skutečnost pominula.
Máme-li sčítati však pozemky i nerozvedených manželů, předpokládáme, že zmíněné pozemky musily tvořiti bud knihovní nebo hospodářskou jednotu, anebo musily sloužiti ku podpoře hospodaření na zabraném souboru — jsou-li pozemky manžela druhého souborem zabraných nemovitostí. V těchto případech však zpravidla bude dáno spoluvlastnictví manželů, které ovšem rozvodem nebo rozlukou dotčeno není. Nebude v praxi asi častý případ, že rozvod bude míti vliv na soubor zabraných nemovitostí. Studie prvá § 37.
Rozvodu na roven jest postaviti rozloučení. Při nullitě všechen předpoklad jakéhokoliv sčítání odpadá.
§ 37. Postavení nerozvedených manželů, jsou-li uzavřeny smlouvy svatební.
I. Věno. Předměty, které dány jsou věnem manželovi, nestávají se zpravidla jeho vlastnictvím (§ 1227 obč. z.), najmě nemovitosti nestávají se jeho vlastnictvím (§ 1228 obč. z.)39. Zřídí-li věno žena ze svého jmění, zůstává vlastnicí věcí věnem daných (nejsou-li to věci jmenované v druhé větě § 1227 obč. z.). Fundus dotalis v tomto případě vlastníka nemění, ale muži přísluší požívání tohoto pozemku, náleží tedy tento pozemek do jeho hospodářského podniku a musí býti včítán do souboru zabraných nemovitostí mužových, ačkoliv náleží do vlastnictví osoby jiné. Zde uplatňuje se plnou vahou § 2 od. 2. z. z. Kdyby nebylo tohoto ustanovení, nemohli bychom včítati fundus dotalis do souboru zabraných nemovitostí mužových. Tvoří-li však pozemky ženiny samostatný soubor zabraných nemovitostí (§ 2 ve spojení s § 3 lit. a) z. z.), nelze včítati fundus dotalis do jejího souboru. Co se týče věna před 28. říjnem 1918 zřízeného, není žádného omezení, a zmíněná věta platí bezpodmínečně, jinak s omezením §§ 7 a 18 z. z.
Poněkud složitější je případ, jestliže věno bylo zřízeno od osoby třetí. Jde v tomto případu o smlouvu mezi zřizovatelem věna a manželem. Dle ustanovení § 1229 obč. zák. má věno po smrti manželově připadnouti manželce resp. jejím dědicům. Z toho se usuzuje, že manželka nabývá z této smlouvy vlastnického práva k nemovitosti věnem dané.40 K nabytí vlastnického práva jest zapotřebí zápisu do knih pozemkových (§ 431 obč. z.), anebo aspoň složení listiny k soudu (§ 434 obč. z.). Má-li smlouva o věno všechny náležitosti listiny vkladní (§ 432 a § 433 obč. z., § 26 a násl. kn. ř.), měla by býti na jejím základě manželka zapsána jako vlastník a manžel jako usufruktuář z důvodů smlouvy o věno. Někteří připouštějí, aby manžel byl zapsán jako vlastník s označením, že nemovitost je fundus dotalis.41 V tomto případu platí tedy to, co řečeno bylo v odstavci předcházejícím: Manželka je vlastnicí fundi dotalis, ale pozemek tento náleží do souboru zabraných nemovitostí manželových.
Zřídila-li věno osoba, která k tomu není povinna, s podmínkou, že předměty věnem dané mají jí býti po skončeném manželství vráceny (§ 1229 věta třetí obč. z.), zůstávají tyto předměty jejím vlastnictvím. V tomto případu přísluší muži pouze ususfructus. Pozemek Smlouvy svatební.
takový nevčítá se do souboru mužova ani toho, kdo věno zřídil. Do souboru mužova se nevčítá, poněvadž muž není jeho vlastníkem, do souboru zřizovatele věna také ne, poněvadž nenáleží do jeho hospodářského podniku. Toto platí ovšem bez výhrady jen pro věna zřízená před 28. říjnem 1918, po této době jsou věna omezena ustanovením §§ 7 a 18 z. z.
Je-li dos aestimata (§ 1228 obč. z.), stává se muž vlastníkem pozemku věnem daného, a má po skončeném manželství zaplatiti pouze sumu smluvenou. Tato smlouva je naříkatelná pro zkrácení přes polovinu ceny (§ 934 obč. zák.).42 V praxi může nastati případ, že věna takto zřízená před 14. dubnem 1919 (publikace záborového zákona) byla oceňována mnohem výše, než jak se má dle náhradového zákona vlastníku odškodnění dostati (zákon ze dne 8. dubna 1920, č. 329 sb. z. a n. a nařízení vlády ze dne 21. ledna 1921, č. 53 sb. z. a n.). Tu nelze však smlčeti, že naříkání této smlouvy bude spojeno s velkými obtížemi, poněvadž ustanovení § 934 obč. z. a § 7 z. z. si v mnohém směru odporují. Muž, jenž oceněním přeš polovinu byl zkrácen, může žádati jen navrácení v předešlý stav, t. j. má vydati fundum dotalem, ale to nemůže bez svolení Pozemkového úřadu učiniti. Nedá-li tedy Pozemkový úřad svolení, není povinen příjemce sumy tuto sumu navrátiti.43 (§ 471 obč. z.)44Tím se ovšem právní postavení mužovo stává velmi nejistým.
K tomu sluší připomenouti:
a) rozhodnou je doba, »kdy právní jednání uzavřeno bylo«, což nás ponechává v pochybnostech, míní-li se tím právní jednání obligační nebo soluční, počáteční slova »nicht einmal die Hälfte dessen, was er dem anderen gegeben hat, von diesem an dem gemeinem Werte erhalten«, míří však zřejmě na soluční právní jednání, jenže jedno úplatné obligační jednání může založiti dvě soluční právní jednání; zákon má na mysli nejjednodušší případ, kdy soluční a obligační právní jednání spadají v jedno; pro nás tyto pochybnosti jsou vedlejší a bude lépe bráti za rozhodnou dobu dobu obligačního právního jednání;45
b) manželovi nesměla býti »skutečná« cena známa, po př. nesmí zde býti negotium mixtum cum donatione, a konečně nezřekl-li se manžel dobrodiní § 934, což se v kautelární jurisprudenci pravidelně děje (cf § 935 obč. z.).46 Studie prvá §§ 37, 38.
Pro tyto okolnosti bude v praxi dosti těžko manželovi, aby mohl uplatniti svůj nárok pro zkrácení přes polovinu ceny, ač na druhé straně přílišné ocenění nemovitostí věnem daných může způsobiti jeho hospodářskou zkázu.
II. Při společenství jmění dle § 1234 obč. zák. zajímá nás případ, že smluveno bylo společenství jmění mezi žijícími a týká se právě společných pozemků.47 Pozemky tyto jsou ve spoluvlastnictví manželů, byl-li příslušný zápis proveden, a platí pak ustanovení z. z. o spoluvlastnících. Posuzovat je tudíž tento případ dle § 2 odst. 1. z. z. Avšak i když příslušný knihovní zápis není proveden, jest pozemky pojaté ve společenství jmění sčítati se souborem jmění každého manžela, poněvadž konečným effektem náleží v podnik hospodářský obou manželů. Tu právě modifikujícím způsobem vystupuje § 2 odst. 2. z. z. do popředí.
Společenství jmění na případ smrti, zapisuje-li se do knih pozemkových, dává »právo na společenství« (§ 1236). Někteří chtí toto právo na společenství konstruovati jako nějaké jus ad rem,48 jiní jako budoucí právo vlastnické.49 Proti ním Randa (Eigentumsrecht str. 497 a násl.) zajisté správně má za to, že manželé se stávají ihned provedeným vkladem spoluvlastníky dotčené nemovitosti. Subtilním těmto hádkám vyhneme se ovšem, opustíme-li pojem práva subjektivního v materiálním smyslu. O aktivní legitimaci k žalobě vlastnické shodují se všichni autoři, že oběma zapsaným manželům dle § 1236 obč. zák. přísluší žaloba vlastnická. Z toho důvodu přijímáme závěr Randova řešení. Platí tedy v případu § 1236 obč. zák. to, co jsme pravili v odstavci předcházejícím, totiž, že posuzovati je případ tento dle § 2. odst. 1. z. z.
III. Při obvěnění má žena nabýti jako dědička po smrti mužově pozemků daných v obvěnění (§ 1230 obč. z.). Za trvání manželství nemá tato smlouva žádného vlivu na soubor zabraných pozemků manželčiných ani mužových. Podobně tomu při platu vdovském (§ 1242 obč. z.), smlouvě advitalitní (§ 1255 obč. z.), společenství jmění na případ smrti (§ 1234 obč. z.), není-li proveden knihovní zápis dle § 1236 obč. z., vzájemných testamentech (1248 obč. z.) a smlouvách na případ smrti (§ 1249 obč. z.). Význam má jedině dar jitřní (§ 1232). Pozemek darovaný manželce stal se součástkou jejího jmění a je tudíž dle řečeného takto posuzovati: náleží do souboru manželčiných pozemků a sčítá se s pozemky manželovými dle obyčejných podmínek. Nullita, rozvod, rozluka, konkurs manžela.
§ 38. Postavení manželů při nullitě, rozvodu, rozluce a konkursu.
I. Při prohlášení nullity manželství50 nastává nutně i zrušení smluv svatebních, t. j. jsou prohlášeny neplatnými a plnění možno žádati zpět (§ 1265 obč. z.)51 U nemovitostí nastává neplatnost vkladu dle §§ 62-64, 66 kn. ř., poněvadž t. zv. právní důvod (titulus § 26 kn. ř.) je neplatný.52 Manžel, jenž má zpravidla ususfructus fundi dotalis, jej ztrácí a má jej vydati buď manželce anebo tomu, kdo věno zřídil (§ 1265 obč. z.). Byl-li pozemek tento součástí souboru zabraných nemovitostí mužových, vylučuje se z nich. Kompletoval-li tento pozemek výměru mužových nemovitostí na zákonný rozměr souboru zabraných nemovitostí, rozpadá se soubor a zabrané nemovitosti stávají se volnými.
II. Při rozvodu a rozluce nastoupí buď dobrovolná úprava majetkových poměrů úmluvou stran, anebo rozhodne o tom soud dle subsidiárních předpisů zákonných (§ 1263, 1264, 1266 obč. z.). Nesmíme zapomínati, že knihovní vklad, na základě svatebních smluv učiněný, je platný, a může býti vymazán jen na základě nového důvodu právního (§ 26 kn. ř.). Musí zde býti nové právní jednání mezi manželem a manželkou po př. zřizovatelem věna, po př. může takové právní jednání býti nahrazeno soudním výrokem. Toto jednání má za obsah zcizení (soluční smlouva ke splnění povinností úmluvou nebo uložených rozhodnutím soudním při rozluce resp. rozvodu) a toto zcizení spadá pod ustanovení § 7 z. z., bude tudíž k němu zapotřebí schválení Pozemkového úřadu. Tím ovšem posice manželky stává se velmi nepříznivou a může býti vydána nekonečným šikanám svého manžela. Stala-li se obligační úmluva o rozdělení jmění mezi manželi již v době platnosti záborového zákona, je bez souhlasu Pozemkového úřadu neplatná (§ 878 obč. z.); stala-li se před platností, pak dle § 1447 obč. z. úmluva je platná, ale manžel má býti přidržen k náhradnímu plnění, aby neměl ze škody druhého manžela žádný užitek. Rozhodnutí soudní suplující ať obligační či soluční smlouvu nespadá pod ustanovení § 7, leč § 8 z. z.
III. V konkursu nenastává vzhledem na záborový zákon žádných změn ve smlouvách svatebních. Otázka poměru řízení konkursního k záborovému zákonu je dosud velmi málo osvětlena. Zdá se, že autoři záborového zákona nepřihlíželi k té okolnosti, že může majitel souboru zabraných nemovitostí upadnouti v konkurs. Poměr k řízení konkursnímu byl velmi pečlivě ze zákonů pozemkové reformy vymýcen. Na tomto místě je připomenouti, že v konkursu mužově nabývá žena nároku na užívání platu vdovského, po př. věna. Tím však fundus dotalis nevystupuje ze souboru pozemků Studie prvá § 39.
manželových. Pro společenství jmění v případu konkursu (§ 1262 obč. z.) platí to, co řečeno bylo v odstavci předcházejícím.
IV. Zvláštní předpisy platí o smlouvách svatebních pro ten případ, jestliže zemře jeden z manželů. Tu jde však o sukcesi mortis causa, a proto pojednáme o tomto případu v souvislosti s dědickým právem při rozboru § 7 z. z. ve studii následující.
V. Konečně musíme se zmíniti o tom případu, že mezí manželi nejsou ujednány žádné smlouvy svatební, každému manželu náleží jeho pozemky, ale tyto pozemky jsou společně obhospodařovány, takže tvoří jeden hospodářský podnik. Situace je nyní taj že dosud společně obhospodařované pozemky mají býti obhospodařovány samostatně, t. j. mají se státi hospodářsky samostatnými. Pozemkový úřad nemůže tomu zabrániti, poněvadž povinností pozemky, které byly ve společné správě, i dále společně obhospodařovati, je podmíněna společenstvím manželským, což z. z. vyjadřuje obratem »nerozvedení manželé«. Zde tato podmínka pominula a pominula i povinnost na pozemcích společně hospodařiti. Zrušením společného obhospodařování se však stávají pozemky hospodářsky samostatnými a proto nelze jich spolu sčítati (k tomu výše pozn. na str. 46). Není příčiny a nedá se ze zákona vyvoditi, že pozemky tyto zůstávají v jednom souboru zabraných nemovitostí, obzvláště když máme celou řadu případů jiných, že pozemky se ze souboru zabraných nemovitostí vylučují bez souhlasu a ingerence Pozemkového úřadu.
B. § 39. Rodiče a děti.
Tento případ vyvolal nejvíce rozruchu. Příslušný předpis o sčítání pozemků rodičů a dětí obsažen jest v § 4 z. z.: »Jestliže se po vyhlášení tohoto zákona soustředí ve vlastnictví — rodičů a dětí prvého stupně ze svobodného majetku pozemkového, soubor nemovitostí, který je podle §§ 2 a 3 předmětem záboru a přesahuje výměru uvedenou v § 2, stává se tento soubor majetkem zabraným«.
I. Ustanovení toto je v mnohém směru pozoruhodné. Nejprve co se týče kritické doby, kdy pozemky zúčastněných osob dosáhnou zákonné výměry souboru zabraných nemovitostí. Není tím doba, kdy zákon vstoupil v platnost (24. duben 1919), nýbrž doba pozdější, tedy od 25. dubna 1919 počínaje.53 Nelze tudíž sčítati půdu, kterou si vlastní jednak otec, jednak syn v době vyhlášení tohoto zákona, třebas má dohromady požadovanou výměru pro zabraný soubor, ale získá-li z nich jeden jen píď půdy po vyhlášení Rodiče a děti.
tohoto zákona, je třeba oba vlastnické komplexy sčítati.54 Důsledek tento zní dosti podivně, ale uvědomíme-li si správný dosah ustanovení § 3 lit. a), shledáme, že v praxi bude míti tento případ poměrně dosti malý význam.
II. a) Žijí-li děti v nerozvedeném manželství, dlužno rozeznávati dva případy:
a) Je-li majetek dítěte a jeho manžela společný, jsou-li tudíž spoluvlastníky nemovitostí, mám za to, že v tomto případu nelze sčítati majetek dítěte a rodičů jeho. Soudím tak z ustanovení o spoluvlastnictví, že jen pozemky týchž spoluvlastníků se sčítají. Manžel dítěte je vůči rodičům jeho dle tohoto ustanovení persona extranea. Je to týž případ, že dítě je spoluvlastníkem pozemků s nějakou třetí osobou. Poněvadž zde není řečeno, že ustanovení o poměru mezi rodiči a dětmi ruší ustanovení o spoluvlastnících, bylo nutno přistoupiti na tento výklad (správně Krčmář, 1. c. str. 16.).
Má-li manžel na fundum dotalem právo poživací (§ 1228 obč. zák.), náleží tento pozemek do jeho souboru, pokud manželka je jeho vlastnicí, ale do souboru s pozemky rodičů se nečítá, poněvadž nenáleží tento pozemek do vlastnictví dítěte.
b)Je-li majetek dítěte a jeho manžela separovaný, sčítá se jen majetek dítěte s majetkem jeho rodičů, nikoliv s majetkem druhého manžela, tento sčítá se po případě s nemovitostmi jeho rodičů. Jsou-li pozemky manželů společně obhospodařovány, sčítají se nad to dohromady. Máme zde poměry dosti komplikované, které by vedly v praxi ke značným zmatkům, kdybychom neměli v § 3 lit. a) velmi dobrý korrektiv.
b) V úvahu přicházejí jen rodiče a děti prvého stupně. Toto bylo výslovně řečeno, abychom pojem dětí nepojímali v širokém smyslu § 42 obč. z., což správně vytýká Krčmář (1. c. str. 16.). Nespadají sem descendenti druhého, po př. třetího stupně.
c) Zvláštní zmínky zasluhuje případ, že rodič žije ve druhém nerozvedeném manželství. Jsou-li tito manželé spoluvlastníky nemovitostí, nesčítají se tyto s nemovitostmi dětí z předcházejícího manželství, jinak sčítá se majetek vlastního rodiče s jeho vlastními dětmi. Komplikace nastane, jsou-li zde děti ze dvou manželstev a Studie prvá § 39.
žije-li rodič v druhém manželství nerozveden po př. nerozloučen. Na př. A má z prvého manželství dítě B, sám má 100 ha půdy, dítě 50 ha, A žije nerozveden se svojí druhou manželkou C, která má 50 ha půdy, spolu mají dítě D, které má taktéž 50 ha půdy. Jsou-li zde dány podmínky dle § 3 lit. a), nutno nesporně sčítati pozemky A + C + D, pozemky B sčítají se jen s pozemky A, poněvadž pak spolu nepřesahují výměry 150 ha, nepojímají se pozemky B v soubor, třebas by pozemky všech těchto čtyř osob byly společně dle jednoho plánu obhospodařovány, čili tvořily spolu jediný hospodářský podnik po př. závod.
d) Jsou-li rodičové nerozvedeni, sčítá se majetek jejich i jich dítek, jsou-li zde dány předpoklady pro sčítání, jsou-li rozvedeni, sčítá se majetek každého rodiče a jeho dětí zvláště. e) U dětí nemanželských je rodinný poměr jen s matkou dítěte, otec má jen povinnost alimentační (§ 165, 166, 171, 1220, 1231 obč. zák.)55 a nelze na něj rozšiřovati ustanovení § 4 z. z. Koupí-li tudíž nemanželský otec pro své dítě nějaké pozemky, nemají se tyto sčítati v soubor zabraných nemovitostí nemanželského otce.
III. Podotknouti jest, že ve všech těchto případech možno sčítati nemovitosti rodičů a dětí jen tehdy, jsou-li společně obhospodařovány, takže možno mluviti o hospodářské jednotce. Není zapotřebí, aby pozemky tyto tvořily jediný hospodářský závod, dostačí, tvoří-li jeden hospodářský podnik.56 Hospodaří-li dítě na své usedlosti samostatně a rodiče též na své, nelze tyto usedlosti sčítati. Kdybychom to opomenuli, sčítali bychom pozemky hospodářsky samostatné, a poněvadž při různých vlastnících je dána i právní samostatnost (§ 4 zem. zák. o zakl. knih pozemkových), sčítali bychom pozemky právně i hospodářsky samostatné, jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech. To odporovalo by však výslovnému předpisu § 3 lit. a) z. z. Z toho důvodu nenalézáme správnými příklady Krčmářovy a Svobodovy57. Mravní pak rozhorlení Stiebrovo (1. c. str. 220) nemá skoro podkladu.
Jsou-li některé pozemky kvalifikovány dle § 3 lit. a) z. z. a jiné ne, sčítají se jen ty, které tvoří hospodářskou jednotku (právní Rodiče a děti.
nemohou tvořiti). Hospodaří-li se tedy na pozemcích otce a syna společně, sčítají se tyto pozemky, má-li však syn mimo to ještě jiné pozemky, které obhospodařuje zcela samostatně, pozemky tyto se nesčítají. Jsou-li však pozemky synovy ve spoluvlastnictví s jeho manželkou, nesčítají se v žádném případě.
Ti, kdož pracují pomocí t. zv. ratio legis, mohou nám namítnouti, že tento výklad připouští obcházení zákona. Jakkoliv neuznáváme správnost této interpretační pomůcky, můžeme ujistiti, že i v tom případě, chceme-li sčítati pozemky rodičů a dětí v každém případě, nedospějeme k tomu, aby i tak stroze vyložený zákon nebyl obcházen. Dostačí, když dítě, nabývajíc pozemku, uzavře s někým společenskou smlouvu, že onoho pozemku nabývá s ním společně, vyhradíc mu jen malou kvótu spoluvlastnickou a smluvíc se s ním, že tento společník nebude žádati nikdy reální dělení, že smlouvu společenskou nevypoví po řadu let a v případu zrušení společenské smlouvy spokojí se jen s určitým odbytným a vyhradí si dle § 1190 obč. z. správu onoho pozemku a jinak omezí práva onoho společníka na minimum. Slabina této úmluvy spočívá v ustanovení § 364 c (III. nov. § 13) obč. z., což odpadá, má-li dítě zase děti a nabývá-li majetku společně se svými dětmi. Takto trochu komplikovaným způsobem dosáhne se taktéž toho, že ustanovení § 4. z. z. v tomto případě se eliminují, ač ustanovení tato byla vykládána co nejšíře. V našich výkladech zamítli jsme tuto interpretaci z toho důvodu, poněvadž odporuje jasnému znění zákona.
  1. Srov. moje Vlastnictví a vlastnické právo na str. 52.
  2. Randa, Eigentumsrecht str. 385 a násl., jakož i Vlastnictví str. 194, předpokládal, že § 431 vztahuje se jak na derivativní, tak i na originární nabývání vlastnického práva.
  3. K pojmu odvozené normy právní srov. Weyr. Základy filosofie právní str. 84, týž, Zur Lehre von den konstitutivem und deklaratorischen Akten str. 532 a násl.
  4. K tomu jest jen připomenouti, že § 424 není přesný, neboř dle jeho znění bylo by za to míti, že i originární způsoby (in Anordnung des Gesetzes) spadají pod ustanovení § 431, ale § 424 dle svého znění nestanoví žádných povinností právních a jen obsahuje všeobecné rozdělení nabývacích způsobů, je proto paragraf tento vykládati dle jednotlivých ustanovení a nikoliv jednotlivá ustanovení dle tohoto paragrafu. — Tak jednodušeji bez pojmu subj. práva v mat. slova smyslu konstruujeme derivativní nabývání právní ochrany. O komplikovanosti panující metody srov. Sohm, Der Gegenstand, str. 32, 35. Ke zcela opačnému závěru dochází Adler, Publizitätsprinzip str. 12, jenž tvrdí, že zápisem do knihy pozemkové nabývá se pouze originárně, viz též str. 46 1. c.; komplikovanost jeho výkladů je zaviněna právě tím, že vychází z pojmu mat. subj. práva. Srov. dále Strohal, Zur Lehre vom Eigentum an Immobilien str. 25 a násl.
  5. L. c. str. 198, cf. Erwerb der Erbschaft (1867), str. 92—95.
  6. Cf. Randa, Vlastnictví str. 210. Exner, Publizitätsprinzip str. 115. Adler, Publizitätsprinizip str. 142 a násl.
  7. Myslím, že dle dnešního stavu věci není dobře mluviti o knihovním vydržení; zde nejde o vydrženi, neboť ten, kdo je v knihách pozemkových formálně správně zapsán, je jako takový legitimován aktivně ve sporu reivindikačním (potud správně Unger, Gerichtszeitung 1868 str. 102), teprve sporem musí mu býti odňata aktivní legitimace. Srov. Burckhard III. str. 470. Randa. Vlastnictví str, 156, konstruoval své výklady příliš s hlediska historického. Bona fide intabulovaný nenabývá teprve uplynutím lhůty vydržecí aktivní legitimace, ale uplynutím odpůrcích lhůt stává se vklad jeho neodporovatelným. Lhůta v § 62 ovšem je obyčejná promlčecí lhůta § 1478 obč. zák. Potud jsou tedy tato ustanovení knihovního řádu nepřesná. Zákon zde sleduje valnou měrou Exnera (Publizitätsprinzip str. 81 a násl.). Ale Exner zaměňuje dvě věci: naříkatelnost vkladu na př. kondikcemi (indebiti atd.) a vindikace věci žalobu vlastnickou, negatorpí, publiciánskou, zkrátka t. zv. odpor proti vkladu žalobami věcněprávními, v tomto případu tvrdí se, že vklad sám je neplatný, v onom, že vklad je sice platný, ale porušuje se jím jiný právní poměr (sem spadá i poznámka § 20 odpůrčího řádu ze dne 10. prosince 1914 č. 337 ř. z.). Tato naříkatelnost vkladu nemá s veřejnou vírou co dělati, poněvadž do knih zapsaný je pravoplatným vlastníkem zrovna tak, jako je vlastníkem, jemuž věc movitá byla tradována. Zákon má v § 62 hlavně tyto případy na mysli (srov. § 1487 obč. z. spolu s čl. I. XX.—XXVI. obnoveného zřízení), což souvisí s tabulární držbou, srov. k tomu dále studii IV. § 4 č. III, Ale při výmazné žalobě dnes není možno mluviti o vydržení, jde jen o právní prostředek proti vkladu. Podotknouti jest, že Kasandova úprava (jinak velmi pečlivá) 6. vyd. Randova Vlastnictví novým ustanovením dostatečně práva není. Srov. níže studii IV. o této otázce.
  8. Srov. Exner, Publizitätsprincip str. 75, 78, Adler, Publizitätsprinzip str. 11.
  9. Srov. Randa. Vlastnictví str. 194 a násl. Strohal, Eigentum str. 135.
  10. Ustanovení § 69 kn. ř. má poněkud jiné předpoklady než §§ 62—64 kn. ř. V onom případu jde o vydržení nároku žalobního, v těchto případech jde o pominutí nároku odporovati vkladu knihovnímu, v prvém případě přestává míti zapsaný nárok revindikační prošlou lhůtou vydržecí, v těchto případech se jeho právní posice zlepšuje odpadnutím odporovatelnosti vkladu.
  11. V praxi našeho nejvyššího soudu význam vydržení contra tabulas se ještě rozšiřuje tím, že bonae fidei nabyvateli knihovního práva ukládá se povinnost, aby dbal přiměřené bedlivosti, zda faktický stav se srovnává se stavem knihovním, a aby pak zakročil, by faktický stav uvedl se v soulad se stavem knihovním, jinak že nemůže se dovolávati dobrodiní § 1500 obč. z. Roz. Rv. I. 44/20, Rv. I. 75/20.
  12. Srov. též Ofner Julius, Der Ur-Entwurf umd die Beratungs- protokolle des österr. Allgemeinen bürg. Gesetzbuches II. str. 452—453.
  13. Ott, Systematický úvod § 67, Neumann. Komentář k § 228 c. ř. s. hojnými údaji literatury, Kasanda, v Právníku r. 1897 str. 660 a n. a r. 1898 str. 158 a n., Randa. Právník 1896 str. 321 a násl. týž Vlastnictví str. 304 a násl., Tilsch. Právník 1897 str. 895, týž Einfluss str. 82.
  14. Klein Franz, Vorlesungen str. 194, Trutter, Öst. Civilprocessrecht str. 262.
  15. Srov. k tomu Ott 1. c. najmě str. 24 a 25.
  16. Zpravidla půjde jen o nepatrné zřídlo, ale nemusí tomu tak býti, neboť i t. zv. ponorné řeky (Punkva) nutno sem čítati.
  17. K tomu viz různý výklad Randův. Öst. Wasserrecht str. 29 a Pantůčkův, Soukromá práva k vodám. Právník 1915 str. 551.
  18. Kdy potok je »mezi« pozemky, viz Pantůček, 1. c. 594.
  19. Randa, Öst. Wasserrecht str. 7, Pantůček 1. c. 548.
  20. Pantůček, 1. c. str. 586, Randa, Vlastnictví str. 41. ale též jinak Wasserrecht str. 85 p. 29, Payerer, Wasserrecht str. 106.
  21. Zmíněná poznámka 29 je zajímavá tím, že Randa připouští možnost, že koryto nes,plavných řek je res nullius a praví, že tomu tak pravidlem. Mínění v textu uvedené zastává Randa ve svém Vlastnictví str. 104. Srov. Strohal, Eigentum str. 161.
  22. Srov. Stubenrauch, Commentar §§ 409 a 410 obč. zák., Payrer, Wasserrecht str. 457.
  23. K § 409 srov. Randa, Vlastnictví str. 104. Wasserrecht str. 70, Pantůček, 1. c. str. 586. Nippel, III. str. 319, Krainz I. str. 686, Zródlowski. Ziv. Untersuchungen str. 154 a násl., Payrer, Wasserrecht (3. vyd.) str. 456, Kirchstätter, Commentar str. 205. Nesmíme zapomínati, že obč. zákon pohlíží na řeky jako na věc obecnému užívání zůstavenou § 287. z čehož se usuzovalo někdy na zvláštní kvalitu řečiště jako statku veřejného, srov. Lemayer, Gerichtszeituns: 1869 čís 41--47 Zur neuen Gesetzgebung uber Wasserrecht, ale toto učení o zvláštní vlastnické kvalitě veřejného statku, které bylo v obecném právu velmi rozšířeno, u nás provedeno nebylo a právem bylo opuštěno (viz výše str. 39). O změně toku regulací platí § 47 m. v. zák. resp. § 48 č. v. zák.
  24. K tomu Krainz I. str. 688, Kirchstätter, str. 206, Stubenrauch, k § 412.
  25. Srov. Payrer, Wasserrecht str. 119, 122.
  26. Srov. Payrer, Wasserrecht str. 105, 107.
  27. Randa, W. R. str. 7, 69, Pantůček, l. c. str. 587.
  28. Tuto okolnost přehlíží Krčmář, 1. c. str. 27.
  29. Tomu zdánlivě odporuje § 37 n. z. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. ve skutečnosti není zde žádné změny právních povinností, jen administrativa státních pozemků se mění a vyúčtování náhrady, je to předpis čistě kameralistický. Jde zde jen o příští eventuální zcizení půdy státní. Prof. Krejčí Dobroslav, (Časopis pro právní a státní vědu roč. 1921 str. 11, Některá pochybná ustanovení zákona záborového,) považuje naopak cit. § 37 n. z. za důkaz, že státní majetek je zabrán. Krejčí má za to, že státní majetek, který není státem obhospodařován přímo (pronájem), je zabrán, v důsledku toho by stát nebyl povinen dodržeti nájemní smlouvu, ale ji dle § 12 n. z. vypověděti předčasně. V důsledku toho by státní půda, propachtovaná Pozemkovým úřadem díle přídělového zákona, mohla býti odňata pachtýři. poněvadž nezáleží na tom, který státní orgán pacht provede, záleží jen na tom, zda dotyčný orgán je vůbec oprávněn pacht prováděti. Konečně by opačné stanovisko odporovalo zásadě: pacta sunt servanda (§ 914, § 6, § 7, obč. zák.).
  30. Proto musí naplňovati podivem, když v poslanecké sněmovně podán byl návrh, aby půda státní, okresní a obecní byla zabrána (č. 1808 I. vol. obd. 2. zasedání), jen proto, aby mohla býti dána v pacht dle § 63 příd. zákona. U státní půdy dá se tohoto účelu docíliti pouhým interním opatřením státní správy po př. zákonem, ale toho znění, že půda státní dává se drobný nájem za podmínek § 63 příd. zák., podobné i půda zemská a obecní. Ale zabírali státní půdu, pak ji státu přidělovati a zase zabrati, je trochu podivná administrativa. Tento návrh je dokladem, že i k legislativě je nutno míti právně-normativní školení, což naši zákonodárci bohužel často přehlížejí a domnívají se, že je to věc tak zcela přirozená.
  31. K tomu viz Krejčí, Zákony zemědělské 1. str. 13.
  32. Srov. Krčmář, cit. str. 12. Svoboda, cit. str. 3. Čulík Jaroslav, Ještě slovo k zákonu o zabrání velkých statků (České právo, roč I. seš. 3. str. 2), celkem shodně s konstrukcí projevenou v textu. Proti tomu Stieber M., Právník 1919 str. 217: »Princip souboru však nutí k tomu, aby se vlastnictví všech vlastníků i spoluvlastníků dohromady počítalo, tedy jak A + B, tak A, tak B, tak A + B + C, A + D.« Tento Stiebrem uvedený princip souboru není nic jiného, než vůdčí myšlenka a postulát, který měli na mysli redaktoři tohoto zákona, ale tento princip není v zákoně nikde tou měrou vyjádřen, abychom mohli jej považovati za ustanovení právní. Myslím proto, že mínění Krčmářovo je správné, a že Stiebrův výklad by byl jen tehdy správný, kdyby v kontextu zákona stálo nikoliv, týchž spoluvlastníků, ale slova »bez ohledu, náleží-li půda vlastníku samotnému anebo z části s jinými osobami jako spoluvlastníky.«
  33. Krasnopolski, Privatrecht-Familienrecht str. 102, opačně vzhledem na § 1241 obč. z. Ogónowski, Eheliches Gütterrecht str. 408. Přesvědčivě Ott, Rechtsfürsorgeverfahren str. 98.
  34. Ogónowski, l. c. str. 404, Krasnopolski, l. c. str. 101.
  35. Srov. Krčmář, l. c. str. 12, Krejčí, Komentář k § 2 str. 7. Stieber, 1. c. str. 219.
  36. Krčmář, l. c. str. 13 umí vlastně zásadním odpůrcem mínění tuto pronášeného, jenže míní, že oba manželé tvoří zpravidla hospodářské centrum, a že proto k výjimkám nebylo nutno přihlížeti.
  37. Krčmář, 1. c. str. 13, pokud se týče rozvodu a rozluky, zastává mínění toto: »Především lze vytknouti, že rozvod povolený po vyhlášení zákona nedovedl by již vymknouti majetek ze záboru (nikde se totiž rozvod nejmenuje prostředkem způsobilým vymknouti majetek ze záboru a nevykazuje nižádné podoby s prostředky, které takovou schopnost mají, takže argumentum a simili není přípustné).« K tomu na str. 27.: »Ježto zákon jako prostředky, kterými zabraný majetek může býti vymknut ze záboru, uvádí jen akty úřední, nesoucí se k propuštění zabraného majetku, sluší odtud dovozovati, že mimo úřední akty zabraný majetek ze záboru uniknouti nemůže.« Toto mínění Krčmářovo není správné, poněvadž máme celou řadu způsobů, jak pozemek vylučuje se ze souboru pozemků zabraných bez úředního povolení. — Stieber, 1. c. str. 218, tuto otázku neřeší, jen nadhazuje problém a upozorňuje na dvojí možnost řešení, doporučuje však mínění, jež i zde zastáváme. K tomu srov. výklady na str. 216. — Čulík n. u. m. odpovídá na tuto otázku takto: »Mám za to, že ano, ač zákon toho nikde nestanoví, poněvadž by se pak zákon obcházel tím, že by se manželé dobrovolně rozváděli, ačkoliv by nadále spolu žili.« Odpověd tato není nikterak zákonem odůvodněna, možnost obcházení zákona, t. j. maření účelu, jehož zákon chce dosáhnouti, musí býti vyloučena předpisem zákona a nikoliv libovolnou interpretací. — Podobně Krejčí, Komentář str. 8.
  38. Co se týče bližšího odůvodnění, odkazujeme na studii následující. Namítnouti by se nám mohlo, že pouhou oddělenou správou nemovitostí manželčiných mohly by se pozemky jednoho neb druhého manžela, po př. obou manželů, vymknouti ze záboru. Tu mohl by však tomu Pozemkový úřad v ustanoveních zákona o hospodaření na zabraných pozemcích (§ 1. zákona ze dne 12. února 1920, č. 118, po př. z 8. dubna 1920, č. 251 sb. z. a n.).
  39. Krasnopolski, System des österr. Privatrechts, Familienrecht str. 173, Ogónowski. Österr. Eheguterrecht I. str. 183, Krainz, II. str. 418.
  40. Ogónowski, l. c. str. 207 p. l., srov. 183, Krainz, l. c. str. 416.
  41. Krasnopolski, 1. c. str. 173.
  42. Ogónowski, 1. c. str. 303 tento prostředek omezuje, ale dle mého mínění neprávem. Krainz, I. c. II. str. 419, přisvědčivě, poněvadž pojímá tuto smlouvu jako trhovou; ne zcela jasné je stanovisko Krasnopolskiho, l. c. str. 164, praví-li, že smluvený obnos byl dán věnem.
  43. F. Hasenörhl, Obl. Recht II. str. 430.
  44. Právní prostředek § 934 obč. z. předpokládá oboustranné splnění závazků. Rozh. nejv. soudu z 24. února 1907. Glaser-Unger č. 2621. Od toho odchyluje se praxe našeho nejv. sondu (Rv. I. 66/20), že § 934 nepředpokládá splnění. Srov. Krainz, System § 324.
  45. Hasenöhrl, Obl. Recht II. str. 427, Krasnopolski, Obl. Recht str. 149.
  46. Hasenöhrl, Obl. Recht II. str. 428.
  47. Srov. Kafka, Eheliche Gütergemeinschaft auf dm Todesfall str. 162 a násl.
  48. Krasnopolski v Zeitschrift fur Off.- und Privatrecht sv. 9 str. 581. Kafka, 1. c. str. 302 cf. Exner, Publicitatsprincip str. 75 n. Krasnopolski, Famillienrecht str. 195.
  49. Krainz, § 446 str. 437, Anders, Familienrecht str. 143 n.
  50. Nutno rozeznávati neplatné manželství a nemanželství (konkubinatus) Tilsch, Občanské právo str. 161, podobně jako negotium nullura a non existens, Sohm; Der Gegenstand str. 27.
  51. Krasnopolski, str. 161. Kafka, 1. c. str. 290 n. Krainz, § 447 str. 441.
  52. Randa, Vlastnictví str. 244.
  53. Téhož názoru Krčmář, 1. c. str. 15. Krejčí, Komentář str. 14. Proti tomuto dovozuje Stieber (1. c. str. 219), že ustanovení o dětech a rodičích vztahuje se i na případy § 2, a odůvodňuje to logičností a účelnosti takového výkladu, ale sám tento výklad poráží slovy: »Pro toho, kdo dokládá zákon, musí býti směrodatný jen, zákon a nikoliv nevyslovená v něm vůle zákonodárce.«
  54. Tomu nasvědčuje obrat »ze svobodné půdy«. Opakem pojmu svobodná půda je půda zabraná a znamená svobodná půda tolik, co půda nezabraná. Poněvadž zábory 24. dubna 1919 vznikly z půdy nezabrané, nebylo možno 24. dubna 1919 činiti) rozdílu mezi zabranou a svobodnou půdou a půda svobodná má význam právě jen po této době. Získá-li někdo po této době zabranou půdu, nelze ji novému vlastníku přičítati, poněvadž zůstává součástkou souboru zcizovatelova. Z § 2 z. z. je patrno, že veškerá půda, kterou si vlastní někdo ve výměře větší než 250 ha, po př. 150 ha, náleží do souboru zabraných nemovitostí:, pokud není vyňata dle ustanovení § 3. Činí-li se tedy v § 4 z. z. rozdíl mezi nabytím zabrané a svobodné půdy, může se to vztahovati jen na nabytí po 24. dubnu 1919. Souhlasím tedy úplně ve výsledcích s prof. Krejčím (Komentář str. 14), ačkoliv nepřijímám jeho interpretačního pravidla, že »zákon nutno při zřejmém rozporu mezi úmyslem zákonodárcovým a jeho výrazem vykládati spíš dle onoho.«
  55. Jos. Voslař, Právní postavení dětí v zákonodárství evropském. Zprávy práv. jedn. mor. 1914. Ovšem i rodinný poměr s matkou není nesporný, srov. Zbieransky, Nemanželské dítě, Zprávy 1912 str. 297 a násl. Lisec, Právo nemanželských dětí. Zprávy 1906 str. 8. Krasnopolski, Familienrecht str. 271, Krainz, II. str. 475, Anders, Familienrecht § 49, týž Grundriss § 67.
  56. Srov. výše str. 44 o rozdílu mezi podnikem a závodem.
  57. Krčmář, 1. c. str. 16: »Otec již velmi, starý je majetníkem statku a dávno zletilý syn, který má snad již po desetiletí separatam oeconomiam, získá ze svých vlastních prostředků, třebas v jiné končině státu, jiný statek.« — Svoboda, 1. c. str. 3: »Mají-li rodiče statek o 100 ha a dětem zůstaví vzdálený strýc usedlost o 55 ha, jsou oba statky zabrány.« Tento Svobodův příklad je jen tehdy správný, tvoří-li všechny pozemky hospodářskou jednotku po rozumu § 3 lit. a).
Citace:
Vlastník souboru zabraných nemovitostí. Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, s. 56-79.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).