NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Č. 3076.

Pozemková reforma: I. * Stpú může, propouštěje dle § 20 přídělového zák. vlastníku určité nemovitosti, připojiti podmínky, které sledují účel v tomto § vyznačený, tedy i podmínku, že určité sbírky, obrazy a pod. nebudou bez souhlasu památkového úřadu zcizeny. — II. * Není nezákonným ani vadným, jestliže stpú o žádostech uplatňujících, že určité objekty jsou dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučeny, nerozhodne zároveň jedním rozhodnutím, nýbrž ohledně některých si vyhradí pozdější rozhodnutí. — III. * Lhůta stanovená v § 3 zák. náhr. je lhůtou preklusivní. Rozhoduje-li úřad o nároku dle § 11 záb. zák., není povinen hleděti k nároku později — po uplynutí lhůty té — uplatňovanému, třeba by byl při šetření a jednání o dohodu, jež před rozhodnutím předcházelo, hleděl i k žádosti opožděně podané. — IV. * Vlastník státem zabrané půdy má dle § 11 záb. zák. nárok před nss-em stihatelný pouze na to, aby mu pokud možno dle jeho volby propuštěna byla výměra v § 2 záb. zák. uvedená. Je tedy přípustná námitka stížnosti, že bylo porušeno právo volby vlastníka, je však nepřípustná námitka, že nebylo propuštěno dle § 11 záb. zák., 2. věty, půdy více, než výměra v § 2 uvedená. — V. * Odporuje zákonu (§ 75 náhr. zák.), vyslovil-li stpú v rozhodnutí vydaném dle § 11 záb. zák., že je vlastník povinen ponechati zaměstnance své ve službách svých za dosavadních podmínek. — VI. * Právo volby, příslušející vlastníku zabraných nemovitostí dle § 11 záb. zák. jest sice právem před nss-em stihatelným, avšak není absolutním; obmezeno jest nemožností jeho splnění, která tu jest, když by volbou tou mohl býti mařen cíl sledovaný zákony o pozemkové reformě.
(Nález ze dne 9. ledna 1924 č. 22697/23.)
Věc: Dr. Vil. G. v T. (adv. Dr. Arn. Arnošt z Prahy) proti stát. pozemkového úřadu (sen. president v. v. Rud. Vyšín) o nároky dle § 11 záb. zák., § 20 příd. zák. a § 3 a) záb. zák.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se, pokud mezi podmínkami propuštění pozemků d1e § 11 záb. zák. ukládá st-li ponechati zaměstnance ve službách za dosavadních smluvních podmínek a rozděliti i omezníkovati části parc. č. kat. 1581/1 v T. svým nákladem, pro nezákonnost; pokud vyslovuje, že st-1 převezme břemena a závady na propuštěných nemovitostech váznoucí a poměrnou část ostatních břemen, pro vady řízení. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výnosem bylo po provedeném úředním řízení o žádostech st-le uplatňujících ohledně zabraného velkostatku T. nároky dle § 11 záb. zák. a § 20 příděl, z. a podaných dne 21. června 1921, 26. ledna 1922 a 31. května 1922 takto rozhodnuto:
A) 1. Podle § 11 záb. zák. propuštěno 164 ha 51 a 16 m2 půdy (163 ha 28 a 33 m2 půdy zemědělské, 1 ha 22 a 83 m2 půdy jiné), 2. podle § 20 př. z. propuštěno 18 ha 72 a 45 m2 půdy (15 ha 17 a 98 m2 zemědělské, 3 ha 54 a 47 m2 jiné), obé za určitých podmínek v rozhodnutí blíže naznačených, z nichž stížnosti pouze tyto jsou na- padány:
1. Rozdělení pp. čk. 1581/1 v T. a omezníkování části tohoto pozemku propuštěného ze záboru provede svým nákladem st-1. Přesné hranice této části určí komisariát stpú-u v T.
2. Na propuštěném nemovitém majetku st-1 umístí resp. ve službě ponechá za dosavadních smluvních podmínek zaměstnance na zabrané půdě jinak nezaopatřené, jichž počet a druh úměrně k vlastnostem a rozloze propuštěného majetku ustanoví stpú (§ 75, odst. 1 č. 3. zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb.).
3. St-1 převezme břemena a závady na propuštěných nemovitostech váznoucí a poměrnou část ostatních břemen a závad na panství T. váznoucích, na propuštěný majetek vypadající.
4. Inventář kaple zámecké (zařízení, obrazy, roucha a bohoslužební nářadí) bude zachován v nedílném celku; do zámeckého inventáře vtělí se obrazy hospodářských dvorů z XVIII. století, dosud v kancelářích velkostatku chované a jakékoliv změny nebo přesuny vlastnické tohoto historického mobiliáře budou prováděny jen po předchozím souhlasu stát. památkového úřadu v Brně.
B) Zamítnuta byla
I. žádost Dra Viléma G. z 21 června 1921,
a) aby podle § 11 záb. zák. jemu propuštěny resp. přiděleny byly pozemkové parcely č. kat. 1564, 1569/1, 1424, 1506/1, 1581/1, 1583/1, 590, 591, 593, 596/1, 596/2, 297, 599 a 607/1 v kat. obci. T. s budovami dvora V. a tamní sýpkou,
b) aby podle § 3 a) zábor. zák. propuštěn byl ze záboru zámek v T. se stavebními parcelami č. kat. 227, 228, 348, 379, 381 a pozemkovými parcelami č. kat. 1, 3/1, 3/2, 3/3, 5/1, 5/2, 1757, 1759/4, 2994, 3036, 3170, 3174, 3175, 3176, 3177, 3178, 3179 a 3183 vesměs v T.,
c) aby podle § 20 zák. z 30. ledna 1920 č. 80 Sb. propuštěny byly ze záboru pozemkové parcely č. kat. 229/1, 229/2, 1744, 1745, 1746, 1747, 1748, 1759/3, 1760/4, 1763, 1764/1, 1764/2, 1765/1, 1765/2, 1766, 1767, 1768, 2992, 2995 a 2996 v T. a
II. bez dalšího dle § 3 a), 5 a 31 odst. II. zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb. jako opožděná žádost z 31. května 1922
1. o propuštění resp. přidělení dle § 11 záborového zák.
a) 150 nebo 500 ha zemědělské půdy s příslušnými budovami ode dvorů V., N. a K. v kat. obcích T., K. a O.
b) 150 nebo 500 ha lesní půdy panství T.,
c) stav. parc. kat. 55/1, 55/2, 55/3, 55/4, 343 a 344 a pare. č. kat. 32/1 a 32/2 v T.,
d) st. parcely č. kat. 227, 228, 348 a 379 v T.,
2. o propuštění dle § 20 zák. z 30. ledna 1920 č. 80 Sb. okolí zámku v T. (č. kat. 1759/4, 3/1, 3/2, 5/1, 5/2, 1, 1757, 170, 3174, 3175, 3176, 3177, 3178, 3179, 3183, 3036 a 2994). Rozhodnutí o žádostech Dra G. za propuštění cukrovaru ze záboru
dle § 3 a) záb. zák. event. přidělení téhož dle § 11 záb. zák. bylo vyhrazeno až po skončení šetření v tomto směru konaných.
O stížnosti podané proti těmto výrokům uvažoval nss takto:
I. Nezákonnost vidí stížnost především v tom, že zamítnuta byla žádost st-lova o propuštění 500 ha půdy ve smyslu § 11 záb. zák. druhé věty, jak se toho st-1 již v řízení domáhal.
Nss musel se obírati otázkou, zda st-li vůbec přísluší právní nárok před nss-em stihatelný, aby mu dle druhé věty § 11 záb. zák. ze záboru propuštěna byla větší výměra než stanovena je § 2 záb. zák. a shledal, že mu nárok takový nepřísluší. To vyplývá již ze znění § 11 záb. zák. Prvá věta tohoto ustanovení praví, že osoby, jejichž majetek tímto zák. se zabírá, po případě jejich dědicové, mají právo, aby jim byla z majetku jim zabraného přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2, pokud možná dle jejich volby. Druhá věta tohoto § pak stanoví, že osobám těmto 1 z e propustiti ze záboru i větší výměru, hledíc k lomu, jaká je potřeba půdy na jednotlivých místech, hledíc k její jakosti a k tomu, čeho žádá účelné hospodaření, zřetel na zemědělský průmysl, zásobování měst i jinaké zřetele všeobecného blaha. Ve třetí větě stanoveno pak, že nesmí býti propuštěno více než 500 ha.
Srovná-li se věta první, mluvící o právu vlastníka, s větou druhou, kde stanoveno, za jakých podmínek a v jakém rozsahu 1ze propustiti více, než v prvé větě jako právo bylo stanoveno, je zřejmo, že vlastník zabrané půdy z druhé věty § 11 záb. zák. nemůže dovozovati nižádného nároku. Tato druhá věta dává stpú-u toliko možnost a oprávnění úřední, aby — jsou-li dány podmínky ve větě té stanovené, které vesměs mají na zřeteli jen ohledy veřejné — šel i nad výměry stanovené v dovolaném § 2 záb. zák.
Nezakládá-li však druhá věta § 11 záb. zák. nárok vlastníka na přidělení větší výměry, než na jakou první věta dává mu právo, pak nemůže stížnost právem vytýkati, že zamítnutím žádosti o druhou větu § 11 záb. zák. opřené zasaženo bylo do práv st-le a nelze tudíž námitku stížnosti, dovozující nezákonost nař. rozhodnutí, pokud jde o tento výrok, uznati za důvodnou.
II. Dále vidí stížnost nezákonnost a vadnost v tom, že st-li propuštěny byly dle § 11 záb. zák. jiné nemovitosti, nežli jichž propuštění se domáhal. Stížnost blíže nemoviosti ty neuvádí.
V podání z 21. června 1921 žádal st-1, aby mu dle § 11 záb. zák. propuštěno bylo 500 ha zemědělské půdy, sám však petit ten rozdělil, žádaje propuštění pare. č. 1564, 1509/1, 1485 a 1569/1 ve výměře 150 ha a další pak plochy do výměry 500 ha. Pokud jde o tuto větší vý- měru platí vývody shora uvedené, dle nichž st-li vůbec nepřísluší ná- rok na tuto další výměru pozemků a tudíž také ne nárok na jich výběr. Může tedy jíti pouze o parcely, jež žádány byly do výměry 150 ha. Z těch dle nař. rozhodnutí nepropuštěny pč. 1564 a 1569/1 a propuštěna na jich místě pč. 1581/1.
K námitce zástupce stpú-u při ústním veřejném líčení učiněné, že právo volby, v § 11 záb. z. vlastníku půdy přiznané, nemůže vzhledem k dodatku: »pokud možno« býti pokládáno za subjektivní nárok před nss-em stihatelný, bylo uvážiti toto:
Je-li nepopiratelným právním nárokem nárok majitele zabrané půdy žádati za neztenčené ponechání pozemků ve výměře § 2 záb. z. t. j. ve výměře 250 ha a z toho 150 ha půdy zemědělské, pak nutno také za subjektivní právo jeho v pořadí instancí správních i před nss-em stihatelné pokládati nárok, aby mu byly »pokud možno« ponechány v této výměře ony nemovitosti, jež si sám určil.
Slova »pokud možno« nevylučují toto právo a nezůstavují stpú-u naprostou volnost nss-em nekontrolovatelnou, výběr pozemků vlastníkem předsevzatý schváliti či zamítnouti, nýbrž mají jen absolutnost tohoto výběru do jisté míry obmeziti, nikoli však možnost výběru vůbec zmařiti.
Ze tomu tak jest, plyne netoliko z gramatického výkladu § 11 záb. z. sama, nýbrž i z četných jiných předpisů zákonů reformě pozemkové věnovaných, jež všechny toto právo výběru uznávají nebo předkládají.
Neboť mluví-li § 11 o volbě vlastníka a její rozhodné účinnosti až do mezí možnosti (pokud možno), pak nechtěl jistě tímto termínem vloženým do tohoto rámcového zákona, v němž každé slovo jest zásadou, stanoviti pouze nějakou bezcennou a bezvýznamnou instrukcionelní direktivu pro stpú, které by tento dbáti mohl, ale nemusil, nýbrž zamýšlel vytknouti a zdůrazniti myšlenku stále a stále v různých relacích opětovanou, že do rozměru 250 ha své půdy má býti vlastník chráněn všech zásahů, které absolutně nejsou nezbytný.
Myšlenka ta, která tvoří východisko základního předpisu § 1 a 2 záb. z., a jež opakována jest v § 11 pod úvodním heslem »mají právo«, vedla k ustanovení § 18 příděl, z., které ukládá stpú-u, aby při sdělávání plánu pracovního pro jednotlivé objekty, ze kterých se žadatelé domáhají přídělu, hledě k právu vlastníka zabrané půdy na pro- puštění části majetku ze záboru »dle § 11 záb. z.«, — tedy i k volbě jeho v tomto předpisu stanovené, i k normě § 63 př. z., jež brání, aby při propůjčování pozemků do vnuceného pachtu bylo dotčeno právo vlastníka z § 11 plynoucí a která vlastníku zůstavuje, by pozemky, jež jest dáti v nucený pacht, předem sám určil.
Myšlenku stejnou však v určitější ještě formě vyslovuje § 3 náhr. z., jenž se stará o to, aby vlastník byl na to upozorněn, že nastává poslední čas, kdy může prakticky uplatňovati svůj nárok dle § 11 a to nejen generelně, nýbrž vzhledem ke konkrétním objektům, jichž zamýšlené převzetí se s ním sděluje.
Toto právo vlastníka na výběr pozemků dle § 11 záb. z. požadovaných není vyloučeno §em 5 náhr. z. v jeho novelisovaném znění dle zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb., jenž stanoví, k čemu má poz. úřad, rozhoduje o žádosti vlastníkově dle § 11 záb. zák., přihlížeti.
Neboť nehledě ani k tomu, že směrnice zde stpú-u dané svým smyslem a obsahem, ne-li výlučně, dojista aspoň v prvé řadě mají na mysli žádost vlastníkovu dle druhé věty § 11 vznesenou t. j. žádost za ponechání více než 250 ha půdy, i tento předpis ve slovech »v mezích tohoto předpisu« t. j. v mezích § 11 z. z. nařizuje, že stpú ve svých disposicích nesmí překročiti meze své volnosti v § 11 záb. z. stanovené, mezi nimiž jest i mez. Že má »pokud možno respektovat právo volby vlastníkem dle prvé vety téhož předpisu uplatněné.«
Vzhledem k vývodům těmto není tedy možno bráti existenci a charakter nároku vlastníka na volbu pozemků, dle § 11 z. z. do výměry § 2 téhož zákona požadovaných, jako nároku právního v pochybnost. Jinou jest však otázka, kam až právo toto sahá, a kde jsou jeho meze.
Již shora bylo podotčeno, že právo toto není absolutní, nýbrž že slovy »pokud možno« stanoveny mu byly jakési hranice.
Ze slovného výkladu tohoto předpisu plyne, že obsah jeho jde až do mezí »možnosti« a že by přestávalo tam, kde splnění tohoto práva se jeví »nemožným«.
Nemožností nelze arciť rozuměti nemožnost technickou, nýbrž nemožnost uskutečniti cíle pozemkové reformy.
Zákon v předpisu tom chtěl čeliti tomu, aby vlastník vykonávaje tuto volbu nepoložil provedení pozemkové reformy v cestu překážky, dosud neexistující, jež by uskutečnění zákona znemožnily nebo alespoň neodůvodněně a značně stížily.
Nemožnost bude tedy lze na př. spatřovati tenkráte, lze-H odvoditi z výběru vlastníkem provedeného patrnou jeho snahu zbaviti i pozemky nevybrané jejich významu pro pozemkovou reformu, tím že by z nich utvořeny byly drobné částky pro hospodaření nezpůsobilé. Nemožnost taková by byla dána, mluví-li proti provedenému výběru takové zájmy veřejné, pro něž by mohl úřad i za vyvlastnění dotčených ploch zažádati (§ 14 z. z.). Nemožnost takovou by bylo připustiti i tenkráte, když konkrétními fakty jest dokázáno, že účel jediné možného a také nutného provádění pozemkové reformy nezbytně vyžaduje zásahu na ony pozemky, jež vlastník dle své volby pro sebe vybírá.
Naproti tomu nelze nemožnost tuto spatřovati v pouhé existenci uchazečů o příděl půdy, kteří snad právě tyto kusy půdy si přejí míti nebo kteří by snad mohli býti uspokojeni výhodněji z těchto kusů než z jiných pro ně volných.
Nemožnosti takové nelze shledati ani v tom, že by bylo snad lze účelně užíti pozemků vlastníkem volených k nějakému cíli pozemkové reformy (na př. k rozšíření měst), není-li prokázáno, že právě jen těchto pozemků pro tento účel jest nezbytně zapotřebí.
V případě předloženém prohlásil žal. úřad nemožnost vyhověti nároku žadatele volbu uplatňujícího.
Proti tomuto stanovisku žal. úřadu neuplatňuje stížnost ničeho, co by dle hořejších úvah proti domělé nemožnosti bylo lze uvésti, nýbrž hájí pouze náhledu, že každá úchylka od žádosti vlastníka již sama o sobě a vždycky jest nezákonná.
Náhled tento jest však, jak jest z podaných vývodů patrno, nesprávným.
Jsou proto námitky proti oné části nař. rozhodnutí, jíž se st-li dle § 11 záb. zák. přidělují z části jiné pozemky, než které žádal, bezdůvodné a bylo stížnost i v tomto směru zamítnouti.
III. Výroku žal. úřadu ohledně ponechání půdy dle § 20 př. z. vytýká stížnost vady řízení. Dle § 20 může stpú k tomu cíli, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírody a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké, svoliti, aby plochy takové a jich okolí s nimi úzce související byly vlastníku ponechány vedle výměry půdy, která podle § 11 záb. zák. má býti propuštěna, jestliže vlastník podrobí se podmínkám stanoveným pozemkovým úřadem v zák. blíže vytčeným. Opíraje se o toto ustanovení ponechal žal. úřad st-li komplex zámeckých budov se zahradami, parky a podzámčím, k zajištění pak krásného pohledu na zámek luční pas, odmítl však propustiti mu ještě další plochy.
St-1 mohl by vytýkati tomuto výroku žal. úřad nezákonnost nebo vady řízení, kdyby tvrdil, že i ony plochy, jichž ponechání bylo odmítnuto, spadají pod ustanovení § 20 př. z. nebo že okolnost ta nebyla zjištěna. V tom směru však stížnost žádných námitek nevznáší, nýbrž domáhá se tu ponechání budovy s dělnickými byty, sýpky a vytýká, že st-li přidělena část příkopu, jež neleží v přiděleném mu parku. Tyto námitky jdou však mimo.
Stížnost také netvrdí, že by st-1 měl zák. nárok na to, aby mu k udržování zámku a parku ponechána byla další výměra půdy, naopak připouští, že st-li nárok ten nepřísluší. Odpadá tedy pro nss tato otázka vůbec.
IV. V souvislosti s námitkou předchozí vytýká stížnost, že zámek ponechán byl st-li dle § 20 př. z. a nebyl ze záboru propuštěn dle § 3 a) záb. zák. Žal. úřad vyslovil, že zámek není objektem dle § 3 a) záb. zák., poněvadž není právně samostatný, jsa spolu s ostatními zabranými nemovitostmi zanesen ve vl. č. 442 zem. desk českých. Dle stálé judikatury nss-u zakládá okolnost ta nedostatek právní samostatnosti a činí proto použití § 3 a) nemožným. Poněvadž pak stížnost ani netvrdí, že by zjištění žal. úřadu bylo nesprávné, otázkou právní samostatnosti vůbec se nezabývá, nýbrž dovozuje toliko, že zámek je hospodářsky samostatný a nesouvisí s hospodařením na zabraných nemovitostech, nemohl nss ve výroku žal. úřadu, nárok, aby zámek dle § 3 a) z. z. byl ze záboru vyloučen, zamítajícím shledati nezákonnost. Otázkami hospodářské samostatnosti a slouží-li objekt ten hospodaření na zabraných nemovitostech či nikoli, se nss proto také nezabýval a ostatně ani zabývati nemohl, poněvadž v té příčině skutková podstata není zjištěna tak, aby mohly i tyto otázky býti řešeny.
V. Žal. úřad učinil vyslovené jím propuštění a ponechání nemovitostí st-li závislým na řadě podmínek, z nichž stížnost označuje některé jako nezákonné.
a) Pokud jde o pozemky dle § 11 záb. zák. propuštěné, je to především podmínka, dle níž jest st-1 povinen ve službě ponechati za dosavadních smluvních podmínek zaměstnance na zabrané půdě jinak nezaopatřené, jichž počet a druh úměrně k vlastnostem a rozloze propuštěného majetku ustanoví stpú. Podmínku tu opřel žal. úřad o ustanovení § 75, odst. 1 č. 3 zák. náhr. Avšak toto žal. úřadem dovolané ustanovení neustanovuje ničeho o tom, že by žal. úřad byl oprávněn stanoviti i smluvní podmínky, za kterých má služební poměr mezi zaměstnanci a vlastníkem ze záboru propuštěné půdy dále trvati, a v tom směru smluvní svobodu nikterak neobmezuje. Ukládá-li tedy žal. úřad st-li, že je povinen ve službě ponechati zaměstnance za dosavadních smluvních podmínek, je to v rozporu se zákonem. V tomto bodě bylo tedy uloženou podmínku zrušiti dle § 7 zák. o ss. V ostatním neshledána však nezákonnost, poněvadž žal. úřad nevyslovil ničeho jiného, než co stanoveno v zákoně samém a nebylo dle názoru nss-u nutno, aby byl počet zaměstnanců, jež si má st-1 ponechati, již v rozhodnutí stanoven, nýbrž stačilo vysloviti zásadu, dle níž konkrétní určení to se stane.
Určení toto bude svého času přístupno vyššímu přezkoumáni příslušných k tomu orgánů.
Pak je to příkaz daný ve formě podmínky, aby st-1 provedl rozdělení pč. 1581/1 a omezníkování její svým nákladem. Rozhodnutí neuvádí, o jaké ustanovení zákona žal. úřad tento příkaz resp. podmínku opírá. Ze zákonů o pozemkové reformě nelze dovoditi, že by vlastník byl povinen prováděti svým nákladem dělení a omezníkování. Snad dala by se povinnost vlastníka, provésti obé svým nákladem, dovoditi v případě, kdyby on, uplatňuje nárok dle § 11 zák. zák., žádal jen část té které parcely, a byla mu část ta přiznána. V daném případě však, jak vyplývá ze srovnání žádosti jeho a nař. rozhodnutí žádal st-1 dle §11, posl. věty pč. 1581/1 ve výměře 116 ha 89 a 66 m2. Přiznal-li mu žal. úřad nikoli to, co žádal, nýbrž jen 44 ha, pak nemůže příkaz ten opříti ani o tvrzení, že dělení a omezníkování to je nutným vzhledem k žádosti st-lově. Proto bylo i tuto podmínku zrušiti jako zákonu odporující.
Konečně je to podmínka, že st-1 převezme břemena a závady na propuštěných nemovitostech váznoucí a poměrnou část ostatních břemen a závad na panství T. váznoucích a na propuštěný majetek připadajících. Tu vytýká stížnost podstatnou vadu, poněvadž passus ten je zcela všeobecný a odporuje řešení otázky t. zv. s-kého rybníka s jehož udržováním spojeny jsou značné náklady, které dle názoru stížnosti nésti musí netoliko st-1, nýbrž i ten, komu převzatá půda připadne.
Nss shledal, že podmínka ta, nejsouc blíže rozvedena, nemůže co do zákonnosti své býti přezkoumávána, když není zřejmo, o jaká břemena jde, zejména jde-li i o břemena, jež stížnost uvádí a jichž rozvrh státi se může zřejmě jen po vyšetření jich rozsahu a zjištění prospěchu,, jaký jednotlivý účastník zejména z čerpací stanice má a míti může. Proto shledal, že nedostatek bližšího rozvedení podmínky této zakládá podstatnou vadu řízení a zrušil nař. rozhodnntí v tomto bodě dle § 6 zák. o ss.
b) Podmínka, že inventář kaple zámecké bude zachován v nedílném celku, že do zámeckého inventáře vtělí se obrazy hospodářských dvorů z XVIII. stol. a jakékoli změny vlastnické budou provedeny jen po předchozím souhlasu památkového úřadu, připojena je nikoli k propuštění půdy dle § 11 záb. zák., nýbrž k ponechání zámku dle § 20 př. z.
Stížnost míní, že podmínka ta je nezákonnou, poněvadž se dotýká movitostí, jež záboru vůbec nejsou podrobeny.
Nss neshledal námitku tu důvodnou. Již v nál. Boh. 2025 adm. vy- slovil nss, že vlastník zabrané půdy má dle § 20 př. z. ovšem nárok na propuštění půdy i dle tohoto ustanovení, že však nárok ten vázán je na předpoklad, že žal. úřad ponecháním dotčených nemovitostí vyhoví v plné míře příkazu, jenž vydán je první větou § 20 a že vlastník podrobí se podmínkám stpú-em stanoveným. Trvaje na tomto názoru zkoumal nss, zda podmínka stížností naříkaná je ve shodě s cílem, který § 20 př. z. sleduje.
Při tom nemohl seznati, že by podmínka, dle níž mají určité památky historické a umělecké ceny chované na zabraném statku, zůstati neztenčeny, byla v rozporu s intencemi, jež zákonodárce sledoval v § 20 př. z., daném k ochraně památek, třeba by šlo o věci movité.
Proto neshledána tato námitka stížnosti důvodnou.
VI. Stížnost vidí nezákonnost v tom, že žal. úřad zamítl pro opoždění žádost st-lovu z 26. ledna 1922 a žádost z 31. května 1922, v nichž tento žádal propuštění řady pozemků dle § 11 záb. zák. Žal. úřad opírá tento svůj výrok o ustanovení § 3 zák. z 8. dubna č. 329 Sb., dle něhož má vlastník do 30 dnů po doručení oznámení o zamýšleném převzetí písemně se vyjádřiti, zda uplatňuje u nemovitostí k převzetí určených své právo dle § 11 záb. zák., jinak že se bude míti za to, že souhlasí ze zamýšleným převzetím. Zamýšlené převzetí oznámeno bylo st-li, jak stížnost nepopírá, 27. května 1921 a proto odmítl žal. úřad žádosti podané teprve 26. ledna a 31. května 1922 jako opožděné, uznav pouze žádost z 21. června 1921. Stížnost nepopírá, že doslov zákona svědčí správnosti názoru žal. úřadu. Tvrdí však, že smysl zák. je jiný, poněvadž prý ustanovení chce brániti jen průtahům se strany vlastníka. Leč tento smysl nedá se z ničeho dovoditi. Jeť znění zákona zcela jasné a nemůže vzniknouti žádná pochybnost o tom, že zákonodárce tu chtěl vysloviti a také vyslovil preklusi nároku vlastníka dle § 11 záb. zák. Po uplynutí 30denní lhůty dle § 3 náhr. zák. nemůže vlastník již nárok dle § 11 záb. zák. uplatniti a nemůže se ovšem měniti ani půda, na kterou nárok uplatnil. Vždyť uplatniv nárok ten na určité pozemky, dal na jevo, že v ostatním se zamýšleným převzetím souhlasí. Další úkony stpú-u dějí a díti se musí za respektování tohoto vlastníkem uplatně- ného práva a je jasno, že nemůže již proto vlastník své rozhodnutí měniti.
Uvádí-li stížnost, že žal. úřad i o později podaných žádostech se st-lem jednal, jej k doplnění jich vyzval, a dovozuje-li z toho, že následky prekluse tím vlastně st-li byly prominuty, nemůže to ničeho měniti na zákonitosti nař. rozhodnutí, a nelze v tom shledati ani vadu řízení.
Neboť nelze přehlédnouti, že stpú vystupuje ve dvojí funkci a to jednak jako zástupce státu, který zabral a přebírá zabraný velký majetek pozemkový, tedy jako strana, jednak jako úřad, jemuž zákonodárce svěřil rozhodování ve věcech pozemkové reformy se týkajících. Tak tomu i při § 11 záb. zák. Pokud nedojde k rozhodování, může ovšem stpú, vystupující jako zástupce strany (státu), druhé straně i následky prekluse prominouti a jednati s ní i o nároku opožděně uplatněném, tedy prekludovaném. Jakmile však vystupuje ve funkci úřadu rozhodujícího, pak je povinností jeho, aby postupoval dle zákona a pak ovšem nemůže hleděti k nároku prekludovanému, třeba by ho v dřívějším jednání byl dbal. Tato dvojí funkce není v záležitostech správních ničím neobvyklým (srovnej záležitosti práva obecního) a vystupuje zřejmě i na různých místech zákonů o pozemkové reformě. Shledána tedy i tato výtka nezákonnosti bezdůvodnou.
VII. Stížnost vedle svrchu uvedených výtek nezákonnosti vytýká i řízení vady. Výtky vad řízení shledány však bezdůvodnými.
a) Stížnost dovozuje, že řízení trpí vadami proto, že žal. úřad, ač při jednání o smír st-li nabízel více, v nař. rozhodnutí přiřkl mu méně. Okolnost ta vede st-le k domněnce, že byly tu snad nějaké vlivy, jimiž úřad byl veden, když za nezměněných poměrů opustil stanovisko st-li příznivější. Stížnost netvrdí a tvrditi ani nemůže, že by z nabídky st-li při jednání o smírné řešení bylo tomuto vzešlo nějaké právo. Okolnost pak, že úřad, když k dohodě nedojde, v rozhodnutí svém nepřidrží se svého návrhu v jednání o smír učiněného, není vadou a nemůže býti podkladem pro úsudek ničím nedoložený a na pouhých domněnkách se zakládající, že snad tu byly nějaké vlivy, které nepříznivější rozhodnutí vyvolaly. Platí tu, co bylo svrchu pod VI. řečeno o dvojí funkci žal. úřadu. Žal. úřad, rozhoduje jako úřad není vázán tím, co sna^ jako zástupce strany druhé straně nabízel.
Ostatně jest úkolem nss-u toliko přezkoumávati, je—li to které rozhodnutí správního úřadu ve shodě se zákonem či nikoli. Nemůže se však tento soud zabývati otázkou, z jakých pohnutek úřad výrok zákonu odpovídající vydal. Proto také nebylo lze vůbec reagovati na celou řadu domněnek a snad i fakt ve stížnosti uvedených, jimiž má býti dovozeno, že v daném případě pokračováno bylo jinak, než v případech jiných.
b) Nelze dále shledati, že by odklad rozhodnutí o propuštění cukrovaru ze záboru dle § 3 a) zakládal podstatnou vadu, když nař. rozhodnutí výslovně dodatečné rozhodnutí v teto věci slibuje. Zákony o pozemkové reformě nepředpisují nikde, že by rozhodnutí o všech nárocích dle § 3 a) záb. zák. vznesených musilo se státi jediným nálezem. Že by povaha věci sama nezbytně toho žádala, aby rozhodnuto bylo o všech nárocích dle § 3 a) uno actu, nelze dle názoru nss-u tvrditi; není jistě překážky, aby o jednotlivých nárocích samostatně bylo roz- hodováno. Vždyť každý jednotlivý předmět takového nároku musí vykazovati právní i hospodářskou samostatnost, která činí samostatným i nárok sám.
Pokud pak jde o propuštění tohoto cukrovaru dle § 11 záb. zák., připouští stížnost výslovně, že uplatnění práva na cukrovar dle § 11 záb. zák. stalo se po uplynutí lhůty v § 3 náhr. zák. stanovené. Jestliže žal. úřad neodmítl nárok ten jako prekludovaný, nýbrž prohlásil, že o nároku tom po vykonaném dalším šetření rozhodne, nelze vůbec tvrditi, že by tím nějaké právo st-lovo bylo porušeno, a je ovšem i výtka vady řízení bezdůvodnou, případně nepřípustnou.
c) Stížnost tvrdí konečně, že rozhodnutí je v rozporu se spisy, poněvadž žal. úřad vycházel z nesprávného skutkového podkladu, jako by na nemovitostech st-li pronajmutých vázla nějaká břemena, ač tyto jsou břemen prosty, pak že park u zámku není veřejně přístupným, ač prý veřejně přístupen je. Leč okolnosti ty jsou pro otázku zákonitosti nař. rozhodnutí zcela irelevantní a nemohou již proto zakládati pod- statnou vadu řízení ve smyslu § 6 zák. o ss.
Vycházeje z těchto úvah nalezl nss, jak v enunciátě je uvedeno.

Citace:

Čís. 9602. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 194-196.