NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 1951.

Útisk (zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n.).
Pod skutkovou podstatu přestupku §u 1 zákona spadá vyhrůžka novináře novináři skandálem za účelem vynucení sdělení, kdo mu prozradil redakční tajemství.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1925, Zm II 18/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 5. prosince 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Ani po stránce hmotněprávní nelze shledati rozsudek pochybeným. Okolnost, že šlo o zřejmé porušení redakčního tajemství, odůvodňovala ovšem vážný zájem obžalovaného, aby jako šéfredaktor jména rušitelova se dověděl. Než tento vážný zájem nezakládá ještě právního nároku proti Rudolfu T-oví, aby obžalovanému jméno to sdělil, tím méně oprávnění, aby se tohoto sdělení vyhrýžkou skandálu domáhal. Bylo-li by snad možno, přiznati z důvodu discipliny v podniku chefovi právo na pátrání po rušiteli jejím mezi personálem podniku, nemůže přece býti řeči o právu takovém oproti osobě podniku cizí. Tvrzená jsoucnost kárné instituce společné všem příslušníkům stavu pak sama sebou poukazovala obžalovaného na cestu, kterou mu bylo nastoupiti. Sama zmateční stížnost není s to poukázati na nějaký právní předpis, z něhož právní nárok ten odvozovala; pouhé stavovské názory novinářů, zvyky snad u nich panující, nemohou založiti pro příslušníka stavu ani proti příslušníku téhož stavu ještě nárok, jehož splnění směl by se každým prostředkem, i násilným, beztrestně domáhati. Z tohoto důvodu nemůže se proto stěžovatel domáhati beztrestnosti. Též poukaz na podobnou prý situaci právních zástupců, užívajících klausule, že v případě nevyhovění bude podána civilní nebo trestní žaloba, neobstojí, šlo-li o vymáhání alespoň domnělého nároku povahy právní, neboť hrozba žalobou je hrozba použitím prostředku, na který sám právní řád a zákon poukazuje věřitele nebo poškozeného; také pohrůžka, domáhati se nároku pomoci povoleného k tomu soudce, byť i trestního, jistě se podstatně liší od pohrůžky veřejným skandálem v novinách. Tvrzení stížnosti, že Rudolf T. jako svědek při obžalobě dle §u 98 tr. zák. vyhrůžku újmou na cti sám byl vyloučil, nemá opory ani v záznamech protokolu o hlavním přelíčení, tím méně ve zjištěních rozsudku a jest již proto bezvýznamné, že závadným dopisem hroženo uveřejněním zprávy, že svědek sám, nebo prostřednictvím zjednané jim cizí osoby nedovoleným způsobem do tiskárny se vplížil a rukopisu se zmocnil, tedy tvrzení, jež i nehledě k povolání svědkovu obsahuje ve skutkovém stavu nijak neodůvodněné nařknutí z jednání s obecným pojmem čestnosti naprosto se nesnášející. Ježto zjištěný skutek obžalovaného vykazuje veškeré známky přestupku útisku, bylo zmateční stížnost jako ve všech směrech bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1951. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 211-212.