NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 11377.

Nejen soud prvé stolice, nýbrž i odvolací soud jest vázán názorem svého zrušovacího usnesení. Není však o sobě dovolacím důvodem podle § 503 c. ř. s., že se odvolací soud ve svém rozsudku odchýlil od právního názoru, který vyslovil dříve ve zrušovacím usnesení.
Podle § 503 čís. 4 c. ř. s. lze rozsudek odvolacího soudu napadati jen pro právní názor, o který jest rozsudek opřen, nikoliv pro právní názor, vyslovený ve zrušovacím usnesení, když odvolací soud, rozpoznav jeho mylnost, se v rozsudku od něho odchýlil.
(Rozh. ze dne 5. února 1932, Rv 1 2154/30.)
Žalobu o zaplacení kupní ceny za dodaný počítací stroj procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 27. června 1929 zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 30. října 1929 zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, ježto jest zjistiti, k čemu směřovala vůle stran, zda k uzavření koupě ke zkoušce, tudíž nepodmínečné koupě podle čl. 341 obch. zák., či ke koupi na zkoušku podle čl. 339 obch. zák., v tomto případě, zda žalovaná ve zkušební lhůtě zboží schválila čili nic. Procesní soud prvé stolice poté rozsudkem ze dne 15. května 1930 žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, mimo jiné z těchto důvodů: Ve věci samé jde o to, zda v souzeném případě jde o kup na zkoušku a zda žalovaná ve zkušební době kup schválila. Ze zjištěných skutkových okolností vysvítá, že vůle stran směřovala k tomu uzavříti kup na zkoušku a že zkušební doba nebyla omezena na měsíc listopad 1928, nýbrž jen na jeden měsíc, počínajíc dobou, kdy úřednictvo žalované započne s prací v nově adaptovaných kancelářských místnostech, což stalo se 10. prosince 1928, a že žalovaná ve zkušební lhůtě, která trvala od 10. prosince 1928 do 9. ledna 1929 stroj podle svého dopisu ze dne 7. ledna 1929 neschválila. Tomu-li tak, nestal se kup stroje, o nějž jde, hotovým a postrádá žaloba právního podkladu pro zažalovaný nárok.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Dovolání uplatňuje jako dovolací důvody mimo vadnost odvolacího řízení (čís. 2 § 503 c. ř. s.) a nesprávné právní posouzení věci (čís. 4 § 503 c. ř. s.), že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s jeho zrušovacím usnesením ze dne 30. října 1929 a s právními názory tam vyslovenými. Dovolání není však opodstatněné. Z důvodů procesuálně ekonomických jest arciť souhlasiti se zásadou, že nejen soud prvé stolice, nýbrž i sám soud odvolací jest vázán právním názorem, vysloveným ve zrušujícím usnesení (§ 499 druhý odstavec c. ř. s.), neboť jinak by mohlo dojiti vždy znova ke zrušení rozsudku prvé stolice, kdyby odvolací soud při novém rozhodování změnil pokaždé právní názor, z něhož dříve vycházel. Avšak není o sobě dovolacím důvodem podle § 503 c. ř. s., že se odvolací soud ve svém rozsudku odchýlil od právního názoru, který vyslovil dříve ve zrušovacím usnesení. Podle čís. 4 § 503 c. ř. s. lze rozsudek odvolacího soudu napadati jen pro právní názor, o který rozsudek je opřen, tedy nikoliv pro právní názor, vyslovený ve zrušovacím usnesení, když odvolací soud, rozpoznav jeho mylnost, v rozsudku se od něho odchýlil. Bylo by v příkrém rozporu se zásadami procesní ekonomie, kdyby v takovém případu odvolací soud musel na dovolání býti dovolacím soudem přinucen, aby rozhodl podle mylného názoru, ve zrušovacím usnesení vysloveného, poněvadž jest jím vázán, a aby pak teprve na opětné dovolání proti tomuto novému rozsudku směl dovolací soud rozhodnout! podle správného právního názoru. V souzeném případě jest názor, z něhož odvolací soud ve svém rozsudku vycházel, že šlo o koupi na zkoušku, správný a odvolací soud správně rozpoznal, že záleží na tom, co strany ústně o zkušební lhůtě ujednaly, an ústní úmluvou obsah dopisu ze dne 5. listopadu 1928, byl doplněn a vysvětlen. Netřeba ani zkoumati, zda se přednes žalované při novém jednání o tomto ústním ujednání týká doplnění, nařízeného vrchním soudem; nejde tu o novotu již proto, že totéž alespoň v podstatných částech přednesla žalovaná již ve svém přípravném spise. Byl-li vrchní soud ve svém zrušovacím usnesení jiného mínění, bylo toto jeho mínění mylné.

Citace:

č. 11377. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 132-133.