NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2470.

Byl-li současně se zastavením vyrovnacího řízení (§2 (2) konk. ř.) vyhlášen úpadek, neobživnou zástavní práva, nabytá před zahájením
vyrovnacího řízení. Tato zástavní práva sice zanikají, nelze však žádati
za jich výmaz.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, R I 148/23.)
Návrh správce úpadkové podstaty na zrušení exekuce na movitosti,
exekuce vnuceným zřízením zástavního práva na úpadcově domě a vnucenou správou jeho soud prvé stolice vyhověl, rekursní
soud návrh zamítl. Důvody: Exekuce zabavením svršků provedena dne 29. května 1922, takže tímto dnem bylo vymáhající věřitelkou na- byto zástavního práva na zabavených svršcích dlužnice. Dle exekučních
spisů byl exekučním soudem výkon exekucí reálních nařízen dne 2. června 1922, kdežto povolení těchto exekucí došlo soudu již dne
22. května 1922. Tímto dnem bylo tudíž na nemovitosti nabyto zástavního práva pro vymáhající věřitelku. Úpadek na jmění povinné byl prohlášen dne 29. srpna 1922 a bylo tudíž zástavních práv nabyto dříve, než v posledních 60 dnech před vyhlášením úpadku. Jest sice nesporno,
že dne 30. května 1922 bylo ohledne jmění povinné firmy zahájeno
řízení vyrovnací. Avšak rekursní soud má za to, že to rozhodno není,
poněvadž vyrovnací řízení nemělo úspěchu, nýbrž bylo zastaveno a zastavením jeho dle §u 12 vyrovnacího řádu zástavní práva, shora uvedená, zase oživla, a jest proto přípustnost pokračování v exekuci posuzovati toliko dle §u 12 konk. řádu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vzhledem k tomu, že exekuční práva zástavní, jak rekursní soud
zjišťuje, vznikla dne 29. května a 22. května 1922, a že řízení vyrovnací
na jmění dlužnice zahájeno dne 30. května 1922, kdy nejen usnesení,
je zavádějící, vydáno, nýbrž i vyhláška na soudní desce vyvěšena (§ 7
vyrovn. ř.), a že dále usnesením ze dne 29. srpna 1922 vyrovnávací řízení sice zastaveno, avšak současně usnesením téhož dne 29. srpna
1922 uvalen na jmění dlužnice zároveň úpadek, nemůže býti o tom pochyby, že vzhledem k předpisům §u 12 vyrovn. ř. a §u 12 konk. ř., jakož
i §u 2 (2) konk. ř. tato exekuční práva zástavní pominula i pro řízení
úpadkové, i nelze proto souhlasiti s názorem rekursního soudu, jenž
předpis §u 2 (2) konk. ř. přehlédl, že zastavením vyrovnacího řízení
zase obživla. Nicméně výrok rekursního soudu, zamítající návrh správce
úpadkové podstaty na zrušení dotyčných exekucí a — rozumí se, tím
samým, ač to výrok ten nevyslovuje — na výmaz zástavního práva immobilárního v knihách, jest správným, avšak z jiných důvodů. Předem
neposkytuje § 12 konk. ř. opory pro zrušení exekuce, naopak z odstavců
(2) a (3) plyne, že exekuce se s modalitami tam poznačenými dále vésti
může i na základě takto zaniklých zástavních práv exekučních. § 12 (1)
konk. ř. toliko stanoví, že exekuční práva zástavní, nabytá v době, tam
poznačené, pomíjejí, avšak nestanoví, že mají býti i vymazána nebo
dokonce i exekuce vůbec zrušena, jak to návrh žádá. A jest něco takového jako výmaz dokonce právně nebezpečno, pakli vůbec možno.
Dlužno totiž pamatovati, že týž předpis stanoví, že práva ta zase obživují, byl-li úpadek dle §u 166 konk. ř. zastaven, ale není učiněno
opatření, jak se opětný zápis obživlého práva v pořadí zápisu původního provésti má. Již z toho vidno, že zákon s výmazem nepočítá a že se
spokojuje s tím, že práva zástavní prohlašuje za zaniklá. Také výmazu
není třeba ani k právní bezpečnosti úpadkové podstaty vůči třetím osobám, neboť knihovní poznámkou o uvalení úpadku (§ 76 konk. ř.), v níž
se datum uvalujícího usnesení cituje, ve spojení s datem zápisu práva
zástavního a předpisem §u 12 konk. ř. vylučuje se bezelstné nabytí takové hypotekární pohledávky, nemůžeť o nabytí v důvěře v knihy ve- řejné býti řeči, když zápisy dohromady s předpisem zákona, jehož neznalost neomlouvá, pravý stav věci, zaniklost práva zástavního, jasně
ukazují. Tak nauka (Rintelen, Lehmann) i praxe (rozh. býv. víd. nejv.
soudu ze dne 4. května 1915 R VI 43/15 Gl. U. n. ř. č. 7430). Jedině
Bartsch-Pollak konk. ř., Vídeň 1916, sv. I., str. 126 mají za to, že správce
úpadkové podstaty může žádati knihovní výmaz zástavního práva, ale
důvody jejich neobstojí. Neprávem totiž obávají se převodu na bezelstného nabyvatele, neboť, jak vylíčeno, bezelstnost jest obsahem knih vyloučena — a pak míní, že nechati věc viseti mnohdy nelze, protože prý, bude-li nemovitost v úpadku prodána, musí nabyvateli odevzdána
býti bez břemen. To však nevadí pranic, neboť právě tak, když realita
prodána a cena nastoupila na místo věcí, může právo zástavní beze
všeho nebezpečí pro jeho majitele býti vymazáno, což se může státi současně s vkladem vlastnictví na nabyvatele. Konečně, a to je hlavní, nevypořádali se komentátoři tito s otázkou, jak po výmazu zajistiti věřitele sama pro případ, že jeho právo opět obživne. Citované rozhodnutí pak dokonce pochopiti mylně, majíce za to, že se obrací jen proti výmazu
z úřední povinnosti: šloť rovněž o návrh správce úpadkové podstaty.

Citace:

Rozhodnutí č. 2470. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 587-589.