Zprávy
Větší právo — větší odpovědnost. Zvýšená pravomoc vlády, zakládající se na známém zákoně 95/1933 o mimořádné moci nařizovací, byla, aspoň podle prohlášení zpravodajů poslanecké sněmovny (v tisku 2321), podnětem k urychlenému projednání návrhu zákona »o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 úst. listiny«, který byv přijat, právě byl publikován jako zákon z 21. února 1934 pod číslem 36 ročníku 1934 Sb. z. a nař. Zmíněný podnět byl tak působivý, že dovedl překonati politické a právní obtíže, jež byly příčinou, že §§ 67 (presidentova odpovědnost) a 79 (t. zv. práv. odpovědnost ministrů) zůstaly 14 let bez prováděcích zákonů. Vztah mezi zmocňovacím zákonem 95/1933 a urychleným projednáním osnovy zák. o odpovědnosti presidenta republiky a členů vlády není takový, jakému by nasvědčovala referenty zdůrazněná okolnost, že onen byl podnětem k tomuto. Novým zákonem nerozšiřuje se totiž odpovědnost zmíněných ústavních činitelů o ty akty, jež jim zmocňovacím zákonem byly nově přikázány. Zákon 36/1934 zakládá novou, a to trestní odpovědnost presidenta republiky a členů vlády za činy v něm uvedené. Trestní je tato odpovědnost proto, že se stanoví trest na určité skutkové podstaty, pro jehož výši bude především rozhodný stupeň zavinění delikventova a nikoli způsobená škoda. Odpovědnost tímto zákonem založená je nová, a to předem proto, že s určitou skutečností váže následky, jichž dosud nebylo, jednak i proto, že ustavuje a povolává nový orgán k provedení příslušného řízení. Konečně zvýšenou je na základě nového zákona odpovědnost jistých orgánů, ježto odpovědnost dosavadními normami jim uložená nebyla touto nikterak zmírněna. Byl-li tedy zákon zmocňovací (95/1933) podnětem k vydání zák. 36/1934, pak patrně proto, že po rozšíření pravomoci vlády se směrodatným institucím tím jasněji projevilo, že dosavadní trestní odpovědnost vlády, nastupující jen, stalo-li se porušení zákona ministrem při výkonu jeho úřadu způsobem, který i dle obecného práva je trestný, doplněná odpovědností politickou i problematickou civilní, neskýtá dostatečně záruky bezvadného výkonu úřadu. Je výsledkem politické úvahy, že bylo vybráno k urychlenému projednáni právě toto ustanovení ústavní listiny z oněch mnoha, která čekají na své provedení.
Zákon 36/1934 je systematicky rozdělen na čtyři části, z nichž první jedná o trestní odpovědnosti a příslušnosti ke stáhání, druhá o řízení před poslaneckou sněmovnou, třetí o řízení před senátem. Čtvrtá část má pak ustanovení závěrečná. Obsahují tedy, převedeno na běžnou terminologii trestního práva, první tři paragrafy ustanovení hmotná, zbytek zákona (33 paragrafy) je vyplněn normami procesními. Hmotné právo, zde obsažené, se rozpadá na dvě zcela různorodé skupiny. Ke skutkové podstatě deliktů skupiny první náleží, aby delinkvent a) byl v době spáchání činu presidentem republiky (nebo jeho náměstkem), — b) dopustil se velezrady. Tímto výrazem, platnému trestnímu právu již neznámým, rozumějí se dle samotného zákona delikty, vymezené hlavou l. zákona na ochranu republiky (§ 1, 2, 3), zvané souhrnně »úklady o republiku«. Trestem na tyto delikty (jediné delikty, jichž se president republiky může dopustiti) je ztráta úřadu presidentského a ztráta způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti.
Druhá skupina deliktů cit. zákona (§ 2) předpokládá tyto znaky skutkové podstaty: a) delinkvent je ministrem nebo osobou, jejíž odpovědnost je dle plat. ustanovení postavena na roveň odpovědnosti ministerské; b) čin stal se v oboru úřední působnosti tohoto orgánu (a contr, president republiky): с) byl úmyslně nebo hrubou nedbalostí porušen (ústavní nebo jiný) zákon. Zahrnuty jsou zde nejen činy obecně trestné, nýbrž výslovně všeliká úmyslná nebo hrubě nedbalá porušení (jakýchkoli) zákonů. Pokud však jde o činy obecně trestné, není kompetence trestních soudů ustanoveními tohoto zákona dotčena, takže může býti ministr (nebo osoba jemu co do odpovědnosti na roveň postavená) souzen a trestán nejen senátem k obžalobě poslanecké sněmovny, nýbrž také obecně příslušným trestním soudem. Že pro týž čin je ministr souzen dvěma různými tribunály podle různých norem a že i tresty pro týž čin jemu oběma uložené mohou býti zcela různé, může míti jen ten rozumný smysl že každý z oněch dvou a přece si nekonkurujících soudů ocení jinou stránku kausálně téhož skutku. Trestem na delikty právě zmíněné může podle cit. zákona býti, kromě ztráty úřadu a propadnutí věcí bezprávně získaných, trest peněžitý do 500 000 Kč, v případě nedobytnosti státní vězení do 6 měsíců. Může tedy nastati situace, příčící se původnímu určení tohoto »čestného vězení«, že totiž bude k němu někdo odsouzen na př. pro zpronevěru, za niž řádný soud současně vyměří těžký žalář. Proti účelnosti takového hromadění trestů bylo by lze mnohé namítnouti. Pro zajímavost uvádíme, že vládní návrh zákona i znění původně senátem přijaté vylučovalo pravomoc řádných soudů ve prospěch senátu jako soudu ve věcech tohoto zákona.
Pro řízení mají obě právě zmíněné skupiny deliktů pravidia stejná. Rozpadá se na dva zásadní oddíly, z nichž první končí podáním obžaloby, druhý obsahuje hlavní přelíčení a končí rozsudkem. K provedení prvního stadia je povolána poslanecká sněmovna, jež svým plenem rozhoduje o přípustnosti obžaloby (quorum 2/3, většina 2/3, hlasování lístky), zvláštním pak »žalobním výborem« ad hoc zvoleným obžalobu vypracuje. K podání návrhu na obžalobu presidenta jsou nutný podpisy alespoň 120ti, na obžalobu člena vlády alespoň 100 poslanců. Stadium druhé odbývá se před senátem. Na podkladě obžaloby vykoná zvl. »soudní výbor«, zvolený v ustavující schůzi senátu na celé jeho volební období, přípravy k hlavnímu přelíčení. Soudní výbor čítá 12 členů, volených podle zásad poměrného zastoupení a předsedu, jímž je předseda senátu. Obviněný může během příprav, řízení nahlížeti do spisů, může proti údajům obžaloby vznésti námitky, jež musí býti sděleny členům senátu. Analogie s trestním řádem, zřejmá z dosavadního postupu, provedena je i dále. Z podrobných ustanovení totiž plyne, že při hlavním přelíčení, konaném před plenem senátu, má »soudní výbor« úkol sboru soudců z povolání v normál, trestním řízení, plenum senátu úkol soudců laiků, žalobu zastupuje předseda žalobního výboru poslanec, sněmovny, obžalovaný může býti zastupován advokátem. Přítomnosti stran není při hlav. přelíčení potřebí. Usnesení spor řídící náležejí soudnímu výboru, 3/5, většinou všech členů senátu hlasuje se o vině, o trestu a o náhradě, nákladů řízení. Hlasování se děje lístky a záleží v odpovědi na otázky, které patřičně formuluje soudní výbor. Rozsudek musí býti veřejně prohlášen a pak písemně vyhotoven. Opravného prostředku, kromě obnovy za podmínek podobných oněm v trest, řádu, není. Výkon trestu je věcí předsedy senátu, v případech nutných к jeho příkazu věcí krajského soudu dle obec. norem příslušného.
Nový zákon je sympatický svou stručností a výraznou stylisací, čímž se od původní osnovy příznivě liší. Stručnost je ovšem často na úkor úplnosti zákona, jejíž nedostatek zůstává v mnohém směru neodstraněn i ustanovením o podpůrné platnosti trestního řádu, jako v partii o odmítání členů žalobního resp. soudního výboru i ve směrech, na něž, pokud již v tekstu nebylo tak učiněno, nelze nám zde podrobně ukazovati.
Kert.