NPD documents search: Právník, 63 (1924) - Ochrana dle §u 1 zákona z 26. dubna 1923 č. 86 sb. z. a n. (odklad exekučního vyklizení) přísluší jen tomu, kdo místnosti, které mají býti vyklizeny, obývá na základě nějakého práva...

Proti samostatnému usnesení na zamítnutí návrhu na vynesení dílčího rozsudku není rekurs vyloučen (§§ 192., 514. c. s. ř.). Volné uvážení soudce při rozhodování návrhu omeziš se na zkoumání okolností, lze-li rozsudku dosíci zákonného účelu urychlení právní .

Prvý soudce zamítl zatím návrh žalující firmy na vynesení
dílčího rozsudku.
Důvody:
Podmínky vynesení dílčího rozsudku ve smyslu §u 391., odst. 3. c. ř. s., jsou zde ovšem, pokud žalobní nárok jest žalovanou firmou uznáván, jednání o něm jest tedy zralé k rozhodnutí, a pokud nelze nalézti právní souvislosti mezi žalobním nárokem (zbytkovou kupní cenou z faktury ze dne 27./10. 1914 per 875 M) a namítaným protinárokem (provisní pohledávkou za příležitostní námahu v zájmu žalující firmy). Okolnost, že jsou zde obě tyto podmínky, nestačí však k vynesení dílčího rozsudku; rozhodnutí, má-li se v takových případech vynésti dílčí rozsudek čili nic, přenechává zákon volné úvaze soudu, neudávaje nějakých zásad, dle nichž by se mělo při tom postupovati. Zjevným účelem tohoto ustanovení jest zameziti, aby se kompensace nějak zneužívalo; kde to nelze předpokládati, musí zůstati při všeobecné zásadě, že o hlavním nároku a protinároku jest rozhodnouti současně. K předchozí otázce vyšly na jevo dosud následující positivní okolnosti: 1. Žalovaná firma oznámila svůj pro- cesní nárok žalobkyni již v dopise ze dne 4./2. 1914, tedy v den uza- vření tvrzené sprostředko<vací činnosti; 2. hájila ho důsledně i po- zději, tak dne 4./1. 1915, než i v dopise z 12./1. 1915; 3. žalující firma při posledním sporném jednání připustila, že se žalovaná firma poohlédla po kupci pro 10 vagonů cibule, leč stalo prý se tak z úslužnosti; 4. čl. 290. obch. zák. stanoví jako pravidlo oprávnění kupce, žádati za konané služby provisi; 5. žalující firma má své sídlo v cizozemsku. Dále jsou zde následující negativní okolnosti: a) není tvrzeno, že by žalobní pohledávka byla v pozdější době ohledně své dobytelnosti ohrožena; b) rovněž ne, že společníci žalované firmy odcestovali do své vlasti za tím účelem a v tom úmyslu, aby zmařili uplatňování zažalované pohledávky. Z toho plyne, že žalovaná firma nepočítá provisní pohledávky ze šikanování a že zažalovaná pohledávka není sporem ohrožena více nežli protipohledávka, poněvadž žalující firma má své sídlo v cizozemsku, takže by se výkon exekuce žalované firmy v případě předčasného zapravení žalobní pohledávky a v případě zvítězení protipohledávky musil státi v cizozemí. Za takových okolností neshledává procesní soud příčiny, aby použil zmocnění dle § 391., odst. 3. c. ř. s.
Rekursní soud zrušil usnesení procesního soudce a nařídil mu vynésti dle návrhu dílčí rozsudek.
Důvody:
I. Že samo o sobě jsou zde zákonné podmínky pro vynesení navrhovaného dílčího rozsudku, bylo již správně vyloženo prvým soudcem, na jehož odůvodnění se odkazuje. Prvý soudce klade však důraz na slovo »může (kann)« v § 391., odst. 3. c. ř. s., a odmítl vy- nésti dílčí rozsudek proto, že a) žalovaná žalobkyni oznámila svou protipohledávku již dne 4./12. 1914 (v den své tvrzené sprostředkovací činnosti) a i později důsledně hájila své stanovisko v dopise ze dne 4-/1. a 12/1. 1915, kdežto žalobkyně připouští, že se žalovaná starala o kupce pro 10 vagonů cibule. Ovšem, stalo prý se tak z úslužnosti; b) že čl. 290. obch. zák. svědčí ve prospěch žalované; c) že žalobkyně má své sídlo v cizozemí, netvrdila ohrožení své pohledávky a že společníci žalované opustili Rakousko, aby zmařili uplatňování zažalované pohledávky, a d) že by žalovaná musila, kdyby zvítězila se svou protipohledávkou, vésti exekuci proti žalobkyni (exportní to firmě v Rotterdamu) v cizozemí. Následkem všech těchto úvah měl prvý soudce za to, že nemá použiti zmocnění, daného mu zákonem k vynesení dílčího rozsudku. II. Rekursní soud nemůže pokládati za odůvodněné, že soudce vynesení dílčího rozsudku odepřel. Výklad, jaký prvý soudce dává slovu »může« v § 391. c. ř. s., nezdá se odvolacímu soudu již předem přijatelným. Toto »může« nemá dle souvislosti říci ničeho jiného, nežli že soud může již z moci úřední vynésti dílčí rozsudek, k čemuž ovšem není nucen. Slovo »může« tam, kde běží o hospodářské zájmy jedné strany sporné, jichž hájili návrhem dle přípustnosti zákona pokládá Strana ta za nutné, nemůže však míti ten význam, že jest ponecháno libovůli soudce, aby dílčí rozsudek vynesl neb nevynesl, a sice dle toho, povážu je-li návrh za dostatečně odůvodněný čili nic. To nemůže býti přípustno již proto, že by se neodvratitelně přes to, že by zde byly podmínky pro vynesení dílčího rozsudku, rozpředl ještě zvláštní boj o to, zda a proč žalobce žádá a jest nucen žádati dílčí rozsudek, a není-li snad účelnější, rozhodnout! spor o žalobní pohledávce a protipohledávce jedním rázem; kontroversy to, jež nejsou v duchu zákona, směřujícího k urychlení sporu, a jež by konečně, provedeny důsledně a hnány na ostří, odňaly ustanovením § 391. c. ř. s. obsah a cenu. Soudce má, je-li zde návrh, vynésti dílčí rozsudek. Žalovaný si nemůže stěžovati, neboť mohl sám žalobci předejíti samostatnou žalobou. Ostatně byl §em 391. c. ř. s. bez tak v podstatě zbaven obtížných pout §u 1438. obč. zák. III. Nehledíc k tomu, nezdají se ani důvody úvahy prvého soudce rekursnímu soudu postačitelnými pro odepření dílčího rozsudku. Jedněmi svými úvahami pouští se prvý soudce (I. a, b) v podstatě do domněnek o pravděpodobnostech a možnostech existence neb neexistence protipohledávky, což u příležitosti rozhodování o otázce vynesení dílčího rozsudku není dovoleno. V jiných svých úvahách [I. a), d)] zabývá se otázkami, zda pohledávka (žalobní pohledávka), jež jest od začátku 1915 splatná, mohla by býti ohrožena ve své dobytelnosti, a nemohla-li by se naproti tomu zase žalovaná při dobývání své pohledávky potkati s obtížemi. Kdyby byl chtěl zákon skutečně bráti ohled na takové okolnosti [I. c), d)], nebyl by mohl přehlédnouti, že se takové pochybnosti dají téměř vždy uplatňovati, a byl by na to vzal nějaký zřetel. Poněvadž zákon takových pochybností pomíjí, není na soudu, aby je uplatňoval. Dle spisů ostatně 6 společníků žalované jako státní příslušníci italští opustili Rakousko od dubna 1916. Dosti důvodů pro žalobce, aby pomýšlel na rychlé dosažení exekučního titulu, který při tom nemůže prejudikovati vážným právům žalované. Bylo proto stížnosti vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti žalované firmy.
Důvody:
Brojení proti rozhodnutí druhého soudu v dovolací stížnosti s odůvodněním, že rekurs žalobcův měl býti zavrhnut jako nepřípustný, není oprávněné. Neboť především netýkalo se usnesení procesního soudu pouze jeho opatření ohledně řízení sporu. Jednalo se při něm naopak o otázku, měl-li žalobce ihned dosíci pravoplatnosti schopného a vykonatelného rozhodnutí o žalobní pohledávce. Dále pak neobsahuje civilní řád soudní žádného všeobecného předpisu toho obsahu, že proti opatřením řízení sporu se týkajícím jest rekurs nepřípustný. §§ 425. a 522. c. ř. s. nařizují ohledně usnesení, jež jsou pouze rázu opatření spor řídících, toliko, že procesní soudce není jimi vázán, a že je může k rekursu proti nim podanému opět změniti. Z § 522. odst. 2. s nařízením, že soudce, neshledává-li příčiny ke změně usnesení zmíněného rázu, do něhož si rekursem stěžováno, má předložiti rekurs soudu rekursnímu, plyne naopak, že všeobecně jsou též rekursy proti takovým usnesením přípustné. Ohledně usnesení o návrhu na vynesení dílčího rozsudku nelze ale ani nepřípustnosti rekursu opírati o předpis § 192., odst. 2. c. ř. s. Toto místo zákona stanoví jen, že nařízením, jež byla vydána dle §§ 187.—191., nelze odporovati opravným prostředkem. K těmto nařízením ohledně spojení neb rozloučení řízení o více žalobách neb nárocích a ohledně přerušení řízení nepatří rozhodnutí o návrhu na vynesení dílčího rozsudku, poněvadž se při něm, jak již zmíněno, nejedná pouze o úpravu, řízení, t. j. o pořadí jednotlivých jeho součástí, nýbrž o dosažení rozsudku, způsobilého právní moci a vykonatelnosti, který sluší dle § 392. c. ř. s. ohledně opravných prostředků a exekuce pokládati za samostatný rozsudek. Leč i proti náhledu druhého soudu, že v tomto případě přes pochybnosti projevené v usnesení prvého soudu bylo vynésti dílčí rozsudek, brojeno jest v dovolací stížnosti neprávem. Z nařízení § 391., odst. 3., a zvláště ze slova »může« nelze, jak měl za to prvý soud, vyvozovati, že — vznesen-li protinárok — vynésti jest dílčí rozsudek o žalobním nároku jen tehdy, je-li důvod k domněnce, že námitka protipohledávky byla vznesena za účelem šikanování a aby bylo neprávem zdrženo dosažení rozsudku o žalobě. Pro takové omezení neposkytuje zákon žádné opory. Ohledně slova »může« jest zvláště na to poukázati, že jest ho v témže smyslu použito též v odst. 1. a 2., ačkoli žádným způsobem v odst. 1. nelze vůbec mluviti o protinároku žalovaného, ježto zde běží pouze o nárok neb více nároků žaloby, z nichž část má býti vyřízena dříve dílčím rozsudkem na základě uznání, aneb (od novely o úlevě soudům) následkem zralosti k rozhodnutí. Jinak nelze ovšem souhlasiti též s náhledem druhé stolice, že slovem »může« má býti zákonem toliko vyjádřeno, že dílčí rozsudek lze vynésti také bez návrhu strany z moci úřední. Neboť pro všechny případy, ať již byl návrh učiněn čili nic, zní zákonné nařízení, že dílčí rozsudek může býti vynesen, a právem vyvozováno z toho, že zákon úvaze soudu ponechal jisté volné pole. Leč v otázce, kam má toto uvážení sahati, má nejvyšší soud za to, že se nemůže připojiti k názoru procesního soudu. Tento vzal v úvahu, 1. je-li žalobní pohledávka ohrožena, 2. nemohla-li by býti při okamžitém přisouzení žalobní pohledávky pokládána protipohledávka námitkou uplatňovaná za ohroženou, a 3. je-li pravděpodobné, že bude dokázána existence protipohledávky. Zde jest již: souhlasiti s názorem rekursního soudu, že měla-li by se kognice procesního soudu vztahovali na takové okolnosti a úvahy, mohly by se z otázky, je-li vynésti dílčí rozsudek čili nic, snadno vyvinouti roz- vláčnosti, jež by zmařily účel dílčího rozsudku. Mohlo by přijití k hotovému mezitimnímu sporu o tom, je-li zde dosti důvodů neb protidůvodů pro neb proti vynesení dílčího rozsudku. To nemůže býti úmyslem zákona, který v právní instituci dílčího rozsudku chtěl očividně utvořili prostředek k urychlení vyřízení sporu. Právě jen o to se může jednati, aby soudce posoudil, lze-li v jednotlivém případě dílčí rozsudek pokládati za prostředek k urychlení vyřízení sporu. Tomu tak na př. nebude, lze-li v krátké lhůtě očekávati vynesení konečného rozsudku o celém souboru nároků v úvahu přicházejících, aneb dlužno-li se následkem pochybné otázky právní souvislosti dle odst. 3. § 391. obávati, že se pro očekávaný opravný prostředek proti dílčímu rozsudku spíše zdrží celkové vyřízení sporu, aneb že by snad uznání části žalobního nároku stalo se tak neurčitě, že by ohledně něho nebylo možné určité vynesení rozsudku. V takových a podobných případech soudce právem nahlédne, že by se nedalo dosíci účelu dílčího rozsudku a že nerušené pokračování a skončení řízení vyřízením jedním konečným rozsudkem bude podporovati zákonný účel urychlení právní věci. Jeho úvaha povede v takových případech k zamítnutí návrhu na vynesení dílčího rozsudku. V tomto případě, kde i pro prvého soudce bylo předem jisto, že žalobní pohledávka byla žalovanou uznána a že mezi ní a protipohledávkou žalované není žádné právní souvislosti, kde dále za účelem vyřízení protipohledávky byla nutná průvodní usnesení a dožádání k více cizozemským soudům, nebylo žádného důvodu, nevyhověti návrhu žalobce na vynesení dílčího rozsudku.
(Rozh. nejv. soudu ze dne 28. listopadu 1916, č. j. R I 354/16 / 1.)
Zabloudil.

Citace:

Proti samostatnému usnesení na zamítnutí návrhu na vynesení dílčího rozsudku není rekurs vyloučen.... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1917, svazek/ročník 26, číslo/sešit 1, s. 49-53.