NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5923.

Je porušentín zákona v ustanovení § 12, odst. 2 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n., ustanovil-li soud mládeže předem dobu trvání ochranné výchovy odsouzeného mladistvého.
O době trvání ochranné výchovy rozhoduje podle § 63, odst. 5 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. dozorčí rada, jde-li o ochrannou výchovu ústavní, a poručenský soud, jde-li o ochrannou výchovu rodinnou.
(Rozh. ze dne 11. června 1937, Zm II 262/37.)
Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do usnesení okresního soudu ve V. ze dne 13. října 1936 právem; Usnesením okresního soudu ve V, ze dne 13. října 1936, pokud jím bylo vysloveno, že ústavní ochranná výchova mladistvého odsouzeného A. potrvá až do dokonaného 18. roku jeho věku, t. j. do 20. března 1938, byl porušen zákon v ustanovení § 12, odst. 2 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. a výrok tento o trvání ústavní ochranné výchovy se zrušuje.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu ve V. ze dne 13. října 1936 byl mladistvý A., narozený dne 18. března 1920, uznán vinným proviněním krádeže podle § 3 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. a § 460 tr. z. a odsouzen k trestu zavření v trvání 14 dnů nepodmíněně. Zároveň nařídil soud usnesením z téhož dne podle § 12, odst. 1 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. ústavní ochrannou výchovu mladistvého odsouzeného A. s tím, že tato ochranná výchova potrvá až do (dokonaného) 18. roku jeho věku, t. j. do 20. března 1938. Tento rozsudek nabyl právní moci, ježto proti němu nebyly vzneseny opravné prostředky, a mladistvý A. byl dopraven do ústavu pro mladistvé provinilce, kde 30. ledna 1937 v 15 hodin 30 minut po odpykání trestu započal výkon ústavní ochranné výchovy.
Usnesením okresního soudu ve V. ze dne 13. října 1936, pokud jím bylo vysloveno, že ústavní ochranná výchova mladistvého odsouzeného A. potrvá až do dokonaného 18. roku jeho věku, to jest do 20. (správně 18.) března 1938, byl porušen zákon v ustanovení § 12, odst. 2 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. Toto zákonné ustanovení stanoví totiž imperativně, že ochranná výchova potrvá, pokud toho vyžaduje její účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku. Zákon vymezuje pouze nejzazší mez trvání ochranné výchovy, jinak stanoví jako měřítko pro její trvání dosažení účelu, k němuž směřuje, to je napravení mladistvého. Proto nelze dobu trvání ochranné výchovy předem stanoviti, poněvadž nelze odhadnouti, kdy bude dosaženo jejího účelu. To se pozná teprve při skutečném provádění ochranné výchovy v rodině nebo v ústavě. Soud mládeže, odsuzující mladistvého provinilce, posoudí pouze, zda v daném případě je vůbec zapotřebí ochranné výchovy, nemůže však posouditi, jak dlouho bude jí zapotřebí k napravení mladistvého. Musí se proto obmeziti na pouhé nařízení ochranné výchovy s tím, že tato výchova potrvá pokud toho vyžaduje její účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku. To plyne jasně jak ze znění § 12, odst. 2 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n., tak z odůvodnění vládního návrhu tohoto zákona, kde se výslovně praví, že ochranný dozor a ochranná výchova jsou neurčitého trvání a potrvají tak dlouho, dokud to vyžaduje jejich účel, totiž polepšení mladistvého, nejdéle však do 21. roku. O skutečné době trvání ochranné výchovy, totiž o propuštění mladistvého z ochranné výchovy rozhoduje pak podle § 63, odst. 5 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. dozorčí rada, jde-li o ochrannou výchovu ústavní, a poručenský soud, jde-li o ochrannou výchovu rodinnou. Těmto orgánům přísluší sledovati výkon ochranné výchovy a její účinky a posouditi, zda účelu ochranné výchovy bylo již dosaženo či nikoli. Při tom propuštění z ochranné výchovy může se státi také podmíněně na přiměřenou dobu zkušebnou (§ 63, odst. 6 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n.). Tato ustanovení byla by bezúčinná, kdyby soud mohl sám stanovitI dobu trvání ochranné výchovy. Stanovití předem dobu trvání ochranné výchovy odporovalo by duchu a účelu instituce ochranné výchovy, ježto stanovení příliš krátké lhůty by mělo za následek, že by mladistvý musel býti z ochranné výchovy propuštěn, ač účelu jejího nebylo dosud dosaženo (což by bylo v neprospěch mladistvého, jak plyne z ustanovení § 51, odst. 3 zák, čís. 48/1931 Sb. z. a n.), stanovení pak příliš dlouhé lhůty, že mladistvý by byl ochrannou výchovou omezen v užívání své plné osobní svobody, ač by účelu ochranné výchovy, totiž napravení mladistvého, bylo již dosaženo, a že by nemohlo býti ani přikročeno k podmíněnému propuštění z ochranné výchovy, což vše by bylo v neprospěch mladistvého. Jestliže tedy okresní soud ve V., nařizuje ústavní ochrannou výchovu mladistvého A., sám stanovil dobu jejího trvání do dokonání 18. roku jeho věku, porušil tím zákon v ustanovení § 12, odst. 2 zák. čís. 48/1931 Sb. z. a n., a to v každém případě v neprospěch mladistvého odsouzence.
Při zrušení uvedeného nesprávného výroku nebylo třeba uznati, že ústavní ochranná výchova mladistvého odsouzence potrvá pokud toho vyžadujíc její účel, nejdéle však do dokonaného 21. roku jeho věku, neboť toto zákonné ustanovení je pouhou směrnicí, jíž se má říditi dozorčí rada při rozhodování podle § 63, odst. 5 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. a není třeba je pojmouti do rozsudkového výroku.

Citace:

čís. 5923. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 266-268.