NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 2475.

Sudiště dle §u 99 j. n.
Jde o »jmění« žalovaného, přísluší-li mu proti žalobci, domáhajícímu
se zaplacení kupní ceny proti dodání zboží, nárok na dodání zboží,
jehož zaplacení se žalobce domáhá.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, R I 315/23.)
Dovolaný dle §u 99 j. n. soud prvé stolice (krajský soud
v Chebu) odmítl sám od sebe pro místní nepříslušnost žalobu proti
maďarské firmě na zaplacení kupní ceny za zboží proti dodání jeho.
Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu a uložil mu, by, vyčkaje pravomoci, žalobu vyřídil, nehledě k odmítacímu důvodu. Důvody: Prvý soud odmítl žalobu, dle jeho názoru podanou u nepříslušného soudu, ježto jmění žalované firmy, uvedené k odůvodnění příslušnosti dovolaného soudu, pozůstává v nároku na dodání zboží, kterýžto nárok jest jen jednou stránkou předmětu žalobního, který má za předmět placení při současném projevu ochoty dodáti, pročež nemůže býti základnou pro určení příslušnosti. Lze připustiti, že nemá každý nárok
na dodání též cenu peněžní, která patří k pojmu jmění ve smyslu §u 99
j. n. V tomto případě však žalobkyně prokázala rozsudkem obchodního soudu ve Vídni ze dne 1. prosince 1920, jehož se v žalobě dovolává, že žalovaná strana sama žalovala žalobkyni na dodání zboží,
o kteréž zde jde, a že žalobkyně k dodání tohoto zboží byla odsouzena.
Ježto žalovaná strana jest firmou protokolovanou a povinnost žalobkyně, dodati, se týče velkého množství zboží značné ceny, dlužno míti s jistotou za to, že žalovaná potřebuje ono zboží buď k dalšímu zci- zení. buď ku zpracování, a že žalovaná tudíž, když žalovala žalobkyni na dodání, byla v prvé řadě vedena tím, že si chtěla zajistiti hmotné zájmy. Jest proto odůvodněn závěr, že nárok na dodání představuje hodnotu majetkovou byť i sebe menší, tak že — ježto povinnost žalobkyně, dodati, jest nesporná — jsou tu předpoklady §u 99 j. n. Co se týče pak druhého důvodu odmítacího, jest i ten lichý. Dle §u 41 odstavec
druhý j. n. se děje zkoumání příslušnosti na základě údajů strany žalující. Žalobcem jest firma V. v Karlových Varech, a ježto Karl. Vary jsou v obvodu dovolaného soudu, jest tento soud dle prvé věty druhého
odstavce §u 99 j. n. příslušným, jelikož okolnost, z které továrny má
býti dodáno, nepřichází v úvahu, ježto poddlužník dle žaloby má své
sídlo v tuzemsku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle §u 99 j. n. lze podati žalobu proti osobám, kteréž nemají v tuzemsku bydliště, jde-li o nárok majetkoprávní, u každého soudu, v jehož obvodu mají osoby ty jmění, nebo předmět, jehož jest se žalobou domáháno. U pohledávek platí bydliště poddlužníka za místo, kde se jmění nachází. Žalobkyně odůvodňuje příslušnost krajského soudu
v Chebu tím, že v jeho obvodě jest jmění žalované firmy a to pohledávka na vydání koupeného zboží z továrny v Ústí n. L., kterážto pohledávka přísluší žalované straně proti žalobkyni, mající sídlo v Karl.
Varech, tedy proti poddlužnici, vlastně dlužnici, mající sídlo v obvodu
chebského krajského soudu (§ 99 j. n.) a dále tím, že pohledávka tato
jest již určena pravoplatným rozsudkem obchodního soudu ve Vídni
ze dne 1. prosince 1920, takže nelze namítati, že by pohledávka ta nepředstavovala majetkovou hodnotu nezjistitelnou. Rekursní soud správně posoudil věc, uznav, že, byla-li žalující strana pravoplatně odsouzena
k dudání zboží, dlužného z trhové smlouvy, nárok žalované strany na
dodání zboží toho má určitou majetkovou hodnotu. Námitka stěžovatelky, že § 99 j. n. předpokládá jmění, od žalobního nároku odlišné, nevylučuje v tomto případě sudiště dle §u 99 j. n., neboť nárok žalované na dodání zboží jest nárokem samostatným a od žalobního nároku, jenž
směřuje k zaplacení trhové ceny, odlišným. Okolnost, že nárok žalované
firmy, jenž má oduvodniti sudiště dle §u 99 j. n., přísluší právě proti
žalobkyni, není zde na závadu, neboť k odůvodnění příslušnosti dle
§u 99 j. n. stačí i vzájemná pohledávka žalovaného proti žalobci, byť
i byla spornou, nebo podmíněnou výsledkem právě tohoto sporu. Rovněž
správně vyvrátil rekursní soud druhý důvod soudu prvé stolice, z něhož
tento žalobu odmítl, neboť soud má zkoumati podmínky své nepříslušnosti dle údajů žalobních (§ 41 j. n.). Z těchto údaju, kdež jako sídlo
žalující firmy byly uvedeny Karlovy Vary, nemohl prvý soud bez ústního
jednání zjistiti, že by nyní sídlem žalobkyně byla Vídeň, byť i přiložené
rozsudky Vídeňského obchodního a nejvyššího soudu tomu nasvědčovaly,
že v roce 1920 společnost ta ve Vídni sídlo měla, neboť rozpor v příčině
sídla žalující společnosti dá se odstraniti pouze na základě přednesu
stran v řízení sporném. Poněvadž dle §u 99 j. n. při pohledávkách sídlo poddlužníka platí za místo, kde jmění jest a dle údajů žalobních žalobkyně má sídlo v Karl. Varech, tedy v obvodu krajského soudu v Chebu,
dlužno za to míti, že tvrzené jmění žalované firmy jest v obvodu Chebského krajského soudu, u něhož žalováno. Jest tudíž příslušnost tohoto
soudu dle §u 99 j. n. odůvodněna, byť i firma žalující u tohoto soudu
nebyla v obchodní rejstřík dosud zapsána.

Citace:

Čís. 5241. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 251-253.