NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 49 dis.

Podle § 5 odstavec prvý zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. je nepřípustným odvolání pouze proti pořádkovému trestu napomenutí (§ 3 a) zákona), uloženému mocí dozorčího práva některou z úředních osob, uvedených v § 4 zákona; z nálezu kárného senátu vrchních zemských soudů (§§ 7 a 8 písm. b) zákona) může se podle § 24 odst. druhý zákona odvolati jak vrchní státní zástupce, tak obviněný, třebas uznáno na trest pořádkový (napomenutí nebo na důtku).
I při volnosti projevu, každému občanu příslušející, jest soudce povinen (§ 47 soudní instrukce ze dne 3. května 1853, čís. 81 ř. zák.), by si ukládal ve svých projevech jistou zdrželivost, zejména pokud jde o rozhovor o věcech choulostivého rázu, kdy může předvídati, že jeho slova mohou zavdati podnět k výkladům, jež mohou býti na újmu vážnosti a důvěry k soudcovskému stavu, bude-li poukazováno k tomu, že byla pronesena soudcem.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1927, Ds I 14/27.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací zamítl po neveřejném ústním líčení odvolání vrchního státního zástupce z kárného nálezu vrchního zemského soudu v Praze jako kárného soudu pro soudce ze dne 2. července 1927, jímž byl obviněný uznán vinným toliko nepřístojností podle § 2 zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák.
Důvody:
Odvolání vrchního státního zástupce napadá kárný nález co do viny, domáhajíc se odsouzení obviněného pro služební přečin. Nelze mu však přiznati oprávnění. Především dlužno opraviti názor, projevený při odvolacím líčení obviněným, že odvolání jest podle § 5 odst. prvý zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. nepřípustné a že je sluší jako takové odmítnouti. Podle tohoto předpisu nepřipouští se arci proti pořádkovému trestu napomenutí (§ 3 a) zákona) opravný prostředek, leč tento předpis vztahuje se jen na pořádkové tresty, uložené mocí práva dozorčího některou z úředních osob uvedených v § 4 zákona. Z nálezů kárného senátu vrchních zemských soudů (§§ 7 a 8 písm. b) uv. zákona) může se však podle § 24 odst. druhý téhož zákona odvolati jak vrchní státní zástupce, tak obviněný, ovšem i tehdy, když bylo uznáno jen na trest pořádkový, tedy na napomenutí nebo na důtku. Kárný nález shledává pochybení obviněného v tom, že pustiv se na ulici s více lidmi do hovoru o věcech choulostivého rázu, mohl a měl předvídati, že slova jeho mohou zavdati podnět k výkladům, jež mohou býti na újmu vážnosti a důvěry ku stavu soudcovskému, bude-li poukazováno k tomu, že byla pronesena soudcem. Vedl-li obviněný přes to řeč tak choulostivého obsahu, ohrozil tím vážnost stavu soudcovského, jemuž přináleží, prohřešiv se tím proti předpisu § 47 soudní instrukce (cís. pat. ze dne 3. května 1853, čís. 81 ř. zák.), ježto jako soudce i při volnosti projevu, každému občanu příslušející, jest povinen, ukládati si ve svých projevech jistou zdrželivost. Co do obsahu a doslovu závadných výroků obviněného uvěřil kárný soud výpovědi hlavního svědka, soudního oficianta Václava H-a, pouze potud, pokud se tato výpověď kryje s doznáním obviněného, ježto řečený svědek, uchýliv se od svých původních údajů, nebyl s to, by doslov oněch výroků přesně reprodukoval. Kárný nález vzal takto za prokázáno, že obviněný za rozhovoru použil výroků, »že jsme si vše z počátku republiky představovali jinak«, dále »že právě ti nejvyšší páni, kteří mají v rukách moc, svými aférami málo se starají o dobré jméno a čest republiky« a že pronesl také kritické poznámky o interviewu presidenta republiky s redaktorem Dr. Rychnovským, dovolávaje se při tom článků v denních listech. Uváživ pak, že chování obviněného v úřadě i mimo úřad je bezvadné, že obviněný je velmi dobře kvalifikován a posléze i to, co o jeho společenském vystupování a loyálním smýšlení uvádí četnická stanice v jeho působišti J., neshledal kárný soud v pochybení obviněného služební přečin, z něhož ho vinilo odkazovací usnesení, nýbrž toliko nepřístojnost.
Odvolání vrchního státního zástupce napadá tento výrok, poukazujíc na písemné vyjádření svědka Václava H-a, jež tento sepsal na vyzvání četnictva a jež je přiloženo k trestním spisům. Odvolání vytýká, že podle tohoto vyjádření, jež bylo sepsáno bezprostředně po onom rozhovoru, kdy oficiant H. měl ještě vše ve svěží paměti, použil obviněný takových výroků, že se jimi těžce prohřešil proti vážnosti a důvěryhodnosti stavu soudcovského, to prý tím více, když obsah rozhovoru zavdal i podnět k trestnímu řízení proti němu pro přestupek podle § 11 čís. 1 zákona na ochranu republiky. Leč nejvyšší soud jako kárný soud odvolací neshledal příčiny, zhodnotiti svědeckou výpověď Václava H-a ve spojení s obhajobou obviněného jakož i s ostatními výsledky kárného řízení jinak, než učinil kárný soud, jenž posuzoval svědeckou výpověď jako celek, uváživ při tom jak původní údaje H-ovy, v písemném vyjádření, tak jeho pozdější seznání, zejména pak jeho výpověď při ústním líčení. Dospěl-li kárný soud takto ku přesvědčení, že lze vzíti obsah závadného projevu za prokázaný pouze potud, pokud se kryje s doznáním obviněného, ježto žádný z ostatních svědků nedosvědčil urážlivý výrok o osobě presidenta republiky, a ani svědek H., uchýliv se od svých původních údajů, nebyl s to, by doslov rozhovoru přesně reprodukoval, nelze kárnému soudu důvodně vytýkali nesprávné nebo neúplné zhodnocení provedených důkazů, zejména vyjádření svědka H-a. Okolnost, že obsah hovoru zavdal podnět k trestnímu řízení proti obviněnému, nepadá na váhu, kdyžtě toto trestní řízení bylo podle § 90 tr. ř. zastaveno. Zjištěné pochybení obviněného, spočívající v tom, že pronesl shora uvedené choulostivé, nemístné a vzhledem k jeho úřednímu postavení zajisté i závadné a odsouzení hodné výroky, není však co do způsobu a stupně porušení soudcovských povinností takového rázu, že by zakládalo již skutkovou podstatu služebního přečinu podle § 2 zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák., zejména uváží-li se, že šlo o pochybení ojedinělé a že tu není přitěžujících okolností. Kárný soud tudíž nepochybil, shledav v tomto pochybení, z úvah v kárném nálezu vytčených a shora již uvedených pouhou nepřístojnost.

Citace:

č. 2766. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 368-370.