NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2147.

Lichva (cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák.).
Pojem »tísně« předpokládá takový stav jmění dlužníkova, že dlužník cítí naléhavou potřebu, opatřiti sobě nedostávající se mu hotovost úvěrem a jest právě z důvodu této naléhavé potřeby nucen a povolný ku slíbení nebo poskytnutí úplaty, jejíž majetková hodnota k hodnotě toho, čeho se mu půjčkou dostane, jest v nápadném nepoměru. Pojem ten není naplněn již méně příznivými majetkovými poměry, není však vyloučen ani takovým stavem jmění, jejž možno pokládati za celkově dobrý. Stačí i jen pomíjející, ale naléhavá peněžní nesnáz, nutící k dožadování se úvěru za podmínek zvláště těžkých.
V subjektivním směru vyžaduje skutková podstata přečinu lichvy podle §u 2 čís. 1 nařízení vědomí pachatelovo o nápadném nepoměru obapolných plnění i o tísní (lehkomyslnosti) dlužníkově.
Skutková podstata spoluviny (trestné pomoci) na lichvě předpokládá v subjektivním směru kromě vědomí spoluvinníkova o tísni dlužníkově a nápadné nepoměrnosti obapolných plnění též úmysl spoluvínníkúv, podporovati hlavního pachatele ve vykořisťování dlužníkovy tísně; nestačí úmysl, býti nápomocen dlužníkovi při opatřování úvěru, byť za podmínek pro něho neobvykle nepříznivých. (Rozh. ze dne 19. října 1925, Zm II 247/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmatečním stížnostem: státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 18. března 1925, pokud jím byl obžalovaný Valentin J. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin spoluviny na lichvě podle §§ů 5, 239 tr. zák. a §u 2 čís. 3 nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., a obžalovaného Antonína Š-a do téhož rozsudku, pokud jím byl tento obžalovaný uznán vinným přečinem lichvy podle §u 2 čís. 1 nařízení, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudek prvé stolice jest napaden zmateční stížnosti obžalovaného Antonína Š-a, pokud jím byl tento obžalovaný uznán vinným přečinem lichvy podle §u 2 čís. 1 cís. nařízení ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., a zmateční stížností veřejného obžalobce, pokud jím byl obžalovaný Valentin J. sproštěn z obžaloby pro spoluvinu na tomto přečinu. Oběma stížnostem dlužno přiznati oprávnění. Ač se tak děje z důvodů subjektivní stránky skutků se dotýkajících, budiž po objektivní stránce podotčeno toto: Rozsudečný výrok uvádí, že Š. využitkoval lehkomyslnosti a tísně Aloisa M-а, a i rozhodovací důvody zmiňují se o využitkování lehkomyslnosti, neuvádějíce, ve kterých skutečnostech shledal nalézací soud opodstatnění tohoto zákonného znaku. Než i zákonný znak tísně došel v rozhodovacích důvodech skutkového opodstatnění nepřesného a chatrného, ačkoliv přesného a podrobného zjištění skutkových okolností, jej opodstatňujících, bylo třeba tím spíše, any se údaje jednak svědka M-а, jednak obou obžalovaných o účelu zápůjček podstatně rozcházely a účel zápůjčky má závažný význam pro posuzování, zda šlo o vykořisťování tísně. Předpokládať pojem tísně takový stav dlužníkova jmění, že dlužník cítí naléhavou potřebu, opatřiti si nedostávající se mu hotovost úvěrem, a jest právně z důvodu této naléhavé potřeby nucen a povolný, slíbiti nebo poskytnouti úplatu, jejíž majetková hodnota k hodnotě toho, čeho se mu půjčkou dostane, jest v nápadném nepoměru. Pojem tísně není tudíž naplněn již méně příznivými majetkovými poměry, nejsou-li takového rázu, že nutí k dožadování se úvěru i za podmínek neobvykle nepříznivých. Proti tomu není však pojem tísně vyloučen ani takovým stavem jmění, jejž možno pokládati za celkově dobrý. Stačí k pojmu tísně i jen pomíjející, ale naléhavá peněžní nesnáz, nutící k dožadování se úvěru za podmínek zvláště těžkých, třebaže celkový majetkový stav dlužníka nelze označiti za nepříznivý (srov. rozhodnutí Sb. n. s. čís. 1054, 1854, 1904). Zda byl svědek M. v době závadných zápůjček stižen takovou tísní, nelze z napadeného rozsudku určitě poznati, jelikož rozhodovací důvody prvé stolice omezují se na zjištění, že se M. ocitl ve stísněných poměrech hospodářských a potřeboval peníze. Chatrnost a nepřesnost objektivních zjištění skutkových poukazuje k tomu, že si nalézací soud buď jasně neuvědomil nebo nesprávně vykládal pojem tísně, což ostatně — jak bude dokázáno — zřejmo zejména z výroku o subjektivní vině obžalovaného Valentina J. Přečinem lichvy jest úmyslné vykořisťování tísně (lehkomyslnosti atd.) osoby úvěru požadující, skutková jeho podstata předpokládá proto po stránce subjektivní (kromě vědomí o nápadné nepoměrnosti obapolných plnění) pachatelovo vědomí o tísni (lehkomyslnosti) atd. smluvníka. Jak právem namítá stížnost obžalovaného Š-a podle čís. 9 písm. a), nesprávně i podle čís. 5 §u 281 tr. ř., není tento předpoklad zjištěn. Rozhodovací důvody prvé stolice uvádějí po stránce té pouze, že — vymlouvá-li se obžalovaný Š., že mu nebylo známo, že M. se nachází v hospodářské tísni — bylo jeho povinností, by se předem přesvědčil, v jakých poměrech M. se nalézá, a neměl půjčovati . . . úplně neznámému člověku částky tak vysoké a na tak vysoký úrok. Touto výtkou, shledávající nedbalost v tom, že obžalovaný Š. před poskytováním úvěru nevyšetřil majetkových poměrů svědka M-а, není zjištěno, ba je spíše popřeno, že Š. v rozhodné době o tísni M-ově věděl. Nedostává-li se však tohoto zjištění, není skutková podstata přečinu, jímž byl Š. uznán vinným, zjištěnými skutečnostmi naplněna po stránce subjektivní, takže odsuzující výrok spočívá na nesprávném použití zákona, a je stižen zmatkem čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř.
Obžalovaného Valentina J-e sprošťuje napadený rozsudek z obžaloby v úvaze, že nelze za to míti, že J. jednal, jsa si vědom hospodářské tísně a lehkomyslnosti Aloisa M-а, tedy v tom úmyslu, jaký má na mysli zákon. Právem napadá stížnost veřejného obžalobce tento závěr a jeho předpoklady důvodem zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Rozhodovací důvody uvádějí v reprodukci výpovědi svědka M-a zejména, že svědek informoval J-a o tom, že se sice nachází přechodně v peněžní tísni následkem různých transakcí, které snížily jeho úvěr u bankovního závodu, a vyslovují dále, že nalézací soud má z výpovědi M-ovy za to, že J. nemohl za těchto okolností předpokládati, že se M. nachází snad v nějaké hospodářské tísni, hlavně ne proto, že ho provedl redakcí a celé její zařízení mu ukázal. Výtka stížnosti, že tento závěr jest v rozporu s oním seznáním M-ovým, o něž jest opřen, jest ovšem s hlediska formálního důvodu čís. 5 pochybena, jelikož vnitřní rozpor soudního výroku, t. j. současné zjištění různých skutečností, jež logicky vedle sebe obstáti nemohou, lze dolíčiti výhradně srovnáváním skutkových závěrů, nikoliv i srovnáváním některého skutkového závěru s jeho předpoklady. Než výtka poukazuje — obzvláště, ježto se v ní přihlíží k tomu, jak byl pojem tísně vymezen v rozhodnutí sb. n. s. č. 1054, — k námitce, že se nalézací soud řídil nesprávným výkladem pojmu tísně, a uplatňuje tak hmotněprávní důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. A to právem. Vylučuje-li nalézací soud vědomí J-ovo o (hospodářské) tísni M-ově pro stav redakce a jejího zařízení, to jest, jak z dalších vět rozhodovacích důvodů vyplývá, pro přesvědčení J-ovo, že se M. nalézá v dobrých poměrech a je schopen placení, ač v předpokladu závěru poukazuje na sdělení M-ovo J-ovi o tísni, má zřejmě za to, že pro pojem tísně nestačí přechodná, třebas naléhavá peněžní nesnáz, nýbrž že je třeba povšechně a trvale nepříznivého stavu jmění a povšechné trvalé neschopnosti k placení. Názor ten příčí se však správnému výkladu pojmu tísně, jak byl shora vymezen.
Uplatňuje-li stížnost dále podle čís. 9 písm. a), že pomocníku lze přičítati trestný čin, pokud alespoň znal okolnosti po stránce trestně rozhodující, t. j. v tomto případě tíseň toho, kdo úvěr hledá, namítá tím, že právně pochybenými jsou i další předpoklady nalézacím soudem k napadenému závěru připojené, totiž, že J. seznámil M-а se Š-em z ochoty, že nepožadoval za své služby ničeho a že nelze spatřiti úmysl, jaký žádá zákon pro skutkovou podstatu lichvy, v tom, že si J. ponechal obálku s 500 Kč M-em mu danou. I s touto námitkou je stížnost v právu. Ochota není než pohnutkou, jež nevylučuje nutně zlého úmyslu, přispěti k vykonávání trestného činu jiné osoby, jíž se z ochoty nadržuje, po případě nevylučuje vědomí o protiprávnosti jednání z ochoty předsevzatého, pokud se týče podporovaného. Zištnost není složkou trestné pomoci. Podporování trestné činnosti jiné osoby, napomáhání k trestnému jednání přímého pachatele, jest podle §u 5 tr. zák. trestným, bylo-li úmyslné, jedná-li pomocník v úmyslu, by umožnil spáchání trestného skutku osobou, jíž napomáhá, aniž záleží na tom, z jaké pohnutky pomocník jednal a zda stal se činným pro vlastní zisk, či bez jakéhokoliv nároku na odměnu, takže po subjektivní stránce stačí, že pomocník byl si vědom protiprávní povahy a protiprávního směru jednání přímého pachatele a přes toto vědomí jednal za tím účelem, by přispěl přímému pachateli, třebaže není jednání pomocníkovo protiprávním samo o sobě, t. j. bez vědomí o povaze a směru činu, jehož vykonám pomocník svou činností podporuje. Nalézacím soudem zjištěná činnost obžalovaného J-e, totiž vyřídil Š-ovi, co mu svědkem H-em a M-em bylo sděleno, a dojednal se Š-em úvěr, naplnila by proto skutkovou podstatu spoluviny (trestné pomoci) na lichvě, Š-em spáchané, věděl-li J. o tísni M-ově a o nápadné nepoměrnosti obapolných plnění mezi Š-em a M-em ujednaných a byl-li — byť bez úmyslu, směřujícího к vlastnímu zisku, pokud se týče z pouhé ochoty — při své činnosti veden úmyslem, podporovati Š-a ve vykořisťování tísně M-ovy, nikoliv pouze úmyslem, býti nápomocen M-ovi při opatřování si úvěru, byť za podmínek pro něho neobvykle nepříznivých. Onen úmysl není vyloučen a tento úmysl není zjištěn povšechným výrokem nalézacího soudu, že J. jednal z ochoty, že seznámil Aloisa M-a s Antonínem Š-em; vždyť nalézací soud vidí patrně v ochotě pouhý protiklad zištnosti. A vědomí J-ovo o tísni M-ově jest, jak dokázáno, v rozsudku popřeno z důvodu právně mylného, kdežto vědomí jeho o nepoměrnosti vzájemných plnění nebylo vůbec předmětem úvah nalézacího soudu. Jak dovoženo vylučuje nalézací soud subjektivní vinu obžalovaného J-e z důvodů z části právně pochybených, z části právně bezvýznamných, takže sprošťující výrok spočívá na nesprávném použití zákona a je zmatečným podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Pro dolíčené zmatky bylo stížnostem vyhověti a rozsudek prvé stolice v částech, stížnostmi napadených a zmatky stižených, zrušiti a uznati dále, jak shora uvedeno, ježto nejsou ve zrušeném rozsudku a jeho důvodech, obzvláště po stránce subjektivní, zjištěny všechny skutečnosti, jež měly by býti základem nálezu při správném výkladu zákona.

Citace:

č. 2147. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 597-601.