NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 1045.

Zákon o maření exekuce ze dne 25. května 1888, čís. 78 ř. zák.
Lhostejno, zda věřitelem jest osoba fysická či právnická a zda věřitelův nárok jest nárokem věcným, čí obligačním. Není třeba, by exekuce byla již v běhu, stačí, hrozí-li a dlužník o tom ví. (Rozh. ze dne 14. prosince 1922, Kr II 132/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 30. listopadu 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem § 1 zákona ze dne 25. května 1888, čís. 78 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovozuje dle čís. 10 § 281 tr. ř., že tu není ani hrozící exekuce, ani věřitele, dále že způsobená škoda nečiní více než 100 K a že proto stěžovatel nemohl býti odsouzen pro přečin, nýbrž pouze pro přestupek. Než vývody jsou pochybeny. Věřitelem ve smyslu zákona o maření exekuce jest, komu přísluší vůči jiné osobě, dlužníkovi, pohledávka, která může býti vymáhána ze jmění dlužníkova. Zákon nerozeznává ani, zda věřitelem jest osoba fysická či osoba právnická (§§ 26, 27 obč. zák.), zejména stát, ani, zda jsou předmětem pohledávky peníze čí jiné věci. Zákonné ochrany proti rejdům, kterými nucené vymáhání nároku může býti bezprávně zmařeno nebo stěžováno, jest zapotřebí jak tomu, tak i onomu věřiteli bez ohledu, zda nárok jeho je povahy obligační či povahy věcné. Zákon nepožaduje dále, by exekuce byla již v běhu; stačí, že exekuce hrozila; exekuce hrozí, je-li objektivně dáno nebezpečí, že bude zavedena, a ví-li dlužník o tomto nebezpečí. Ustanovení § 1 vládního nařízení ze dne 11. června 1920, čís. 390 sb. z. a n. zabavilo veškerý oves ve prospěch státu. Zemědělec mohl sice oves vlastní sklizně, pokud mu zbyl po dodávce uloženého kontingentu, skrmiti (§ 3 vládního nařízení ze dne 15. července 1920, čís. 481 sb. z. a n.). Zcizení jeho zemědělcem jiným osobám než obilnímu ústavu, jakož i nabývání ho jinými osobami než tímto ústavem bylo zapověděno (§ 16 čís. 1, § 17 čís. 1 prvuvedeného nařízení). Dle § 22 téhož nařízení může politický úřad okresní, ukládaje tresty podle §§ 16 a 17, v nálezu vysloviti, že předměty, na něž trestný čin se vztahuje, propadají ve prospěch státu, a okresní obilní úřady mohou ku zajištění propadlých předmětů učiniti potřebná opatření zajišťovací; propadnutí může dle § 24 prominouti jedině ministerstvo pro zásobování lidu a to pouze v případě, hodném zvláštního zřetele. Oves, o který jde (3 q), byl Josefem V-em a jinými sedláky bezprávně prodán stěžovateli a tento nabyl ho bezprávně a úmyslně. Protizákonným tímto činem vznikl nárok na bezplatné vydání ovsa obžalovaným jako dlužníkem, tedy pohledávka, která mohla a měla býti ve prospěch věřitele-státu realisována z jmění dlužníka-stěžovatele, a to nálezem dle § 22 vládního nařízení čís. 390/20 a politickou exekucí, vedenou na základě tohoto nálezu dle císařského nařízeni ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. z. Ku zajištění výsledku této exekuce byl oves výkupním komisařem okresního obilního úřadu, svědkem Cyrilem V-em, zabaven a poukázán do uschování obecního úřadu. Zabavení bylo tedy přípravou exekuce, která takto již hrozila. Že hrozí, bylo stěžovateli známo, ježto dle zjištění nalézacího soudu věděl, že oves byl právoplatně zabaven. Škoda, 100 K převyšující, podává se раk nesporně z přejímací ceny ovsa, která dle § 1 vládního nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 404 sb. z. a n., činila 130 K za 100 kg, a z toho, že propadnutí stane se bez náhrady onomu, který bezplatně obilím nakládal Právem proto nalézací soud shledal, ježto ostatní předpoklady § 1 zmíněného zákona jsou zjištěny a nepopřeny, v činnosti stěžovatelově skutkovou podstatu přečinu, jímž stěžovatel byl uznán vinným.

Citace:

č. 1045. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 580-582.