NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 15776.

Zákon č. 100/1931 Sb. z. a n. dovoluje jen jediný rekurs; dodatky k němu jest odmítnouti.
Nejde-li o nároky uvedené v § 73 nesp. pat., nýbrž uplatňují-li se na pozůstalostní jmění nároky z titulu vlastnictví k pohledávce zůstavitelově, lze o nich rozhodnouti jen pořadem práva, nikoli v pozůstalostním řízení.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1937, R II 598/36.)
Souhlasnými usneseními nižších stolic byl zamítnut návrh věřitelů zůstavitelových, aby pozůstalostní soud uznal jejich pohledávky jako přednostní pohledávky, jež by bylo odečísti od aktiv pozůstalostního jmění dříve, než bude přikročeno k odevzdání pozůstalosti jure crediti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacím rekursům věřitelů do tohoto zamítavého usnesení rekursního soudu a odmítl jako nepřípustný dodatek k dovolacímu rekursu jednoho z věřitelů.
Důvody:
Ježto zákon ze dne 19. června 1931 č. 100 Sb. z. a n. dopouští pouze jeden rekurs (§§ 35, 46), bylo rekursní právo Gustava S. vyčerpáno tím, že podal dne 17. listopadu 1936 společně s Janem J. dovolací rekurs k nejvyššímu soudu, pročež dodatek k němu bylo odmítnouti jako nepřípustný.
Jde jen o to, zda se zamítavý výrok nižších soudů příčí jasnému a nepochybnému znění nebo smyslu zákona, jehož bylo nebo mělo býti na případ užito (čl. V, č. 1 zákona ze dne 11. prosince 1934 č. 251 Sb. z. a n. a čl. I zákona ze dne 17. prosince 1936 č. 314 Sb. z. a n.). Za tím účelem nutno si především uvědomiti právní povahu nároku stěžovateli uplatňovaného. Tvrdí se totiž, že zůstavitel jimi dne 12. května 1930 platně postoupil do vlastnictví po jedné pětině své pohledávky, příslušející mu vůči Dru Ludvíku S., jež byla zažalována a po jeho úmrtí pravoplatně přisouzena ve výši 9100 Kč s 5% úroky od 8./7. 1930 a 1483 Kč 54 h nákladů první stolice a 776 Kč 60 h a 121 Kč 55 h nákladů druhé stolice. Právní zástupce zůstavitelův, přijav dne 11. října 1935 zaplacenou částku, uložil u pozůstalostního soudního odečtení svých útrat zbytek ve výši 4095 Kč 20 h, jenž se snížil o útraty svolání věřitelů na 4035 Kč 70 h. Stěžovatelé vycházejí z toho, že jim přísluší po jedné pětině částky 9100 Kč se vším příslušenstvím, takže částka na soudě složená vůbec nenáleží do pozůstalosti, nýbrž jest jejích vlastnictvím. Tím však neuplatňují vpravdě přednostní pohledávky ve smyslu § 73 nesp. pat., jimiž nutno rozuměti náklady nemoci a pohřbu anebo jiné pohledávky mající zvláštní přednostní právo, zejména pohledávky, jež by měly přednostní právo v konkursu (§§ 54, 55 k. ř.), nýbrž činí si nárok na pozůstalostní jmění samé z titulu vlastnictví k pohledávce, o čemž nelze rozhodnouti soudu pozůstalostnímu, nýbrž procesnímu. Z těchto úvah však plyne, že pozůstalostní soud neporušil ustanovení § 73 nesp. pat., jehož tu bylo použíti, nepoukázal-li v pozůstalostním řízení dovolacími rekurentům další částky.

Citace:

Čís. 15912. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 314-314.