Čís. 12412.Ustanoveni § 414, třetí odstavec, c. ř. s., podle něhož jest ústně prohlášený rozsudek doručiti stranám v písemném vyhotovení i s úplnými rozhodovacími důvody, jest právním předpisem velícím. Prohlášení stran, že se vzdávají doručení rozsudku, jest právně bezúčinné a rozsudek jim musí býti přes to doručen. Prohlášení stran, jimiž se vzdaly opravných prostředků hned po prohlášení rozsudku a jež byla zápisem do jednacího protokolu zjištěna, jsou právně účinná, avšak jen za předpokladu, že ústně prohlášený rozsudek nabude pro strany právní účinnosti doručením písemného vyhotovení.20* Nebyl-li rozsudek v rozvodovém sporu stranám doručen a nestal-li se pro ně účinným, nemůže býti ani podkladem pro usnesení o rozluce podle § 17 rozl. zák. (Rozh. ze dne 3. března 1933, R I 122/33.) Rozsudkem ze dne 20. října 1931 bylo manželství stran rozvedeno z viny obou manželů. Návrhu manžela, by mu na základě tohoto rozsudku byla povolena rozluka manželství, soud prvé stolice vyhověl. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: František V. opírá návrh, by manželství bylo podle § 17 rozl. zák. čís. 320/1919 Sb. z. a n. rozloučeno, o tvrzení, že manželství toto bylo pravoplatným rozsudkem ze dne 20. října 1931 rozvedeno od stolu a lože z viny obou manželů. První podmínkou, by manželství podle § 17 rozl. zák. mohlo býti cestou nespornou soudem rozloučeno, jest, by rozsudek vyslovující rozvod, byl právoplatným. V souzeném případě však z procesních spisů rozvodových jest zřejmo, že rozsudek ze dne 20. října 1931 vůbec nebyl stranám doručen. Rozsudek tento zakládá se sice na tom, že František V. a Vilemína V-ová ve sporu o rozvod manželství souhlasně udali skutečnosti, které jsou základem rozsudku, avšak ve sporu o rozvod tehdejší žalovaný František V. neuznal výslovně zažalovaný nárok, takže rozsudek není rozsudkem pro uznání ve smyslu § 395 c. ř. s. Z procesních spisů jest však zřejmo, že rozsudek stranám spor vedoucím, Vilemíně a Františku V-ovým v písemném vyhotovení vůbec nebyl doručen, poněvadž se obě tyto strany vzdaly doručení písemného rozsudku. Podle § 416 c. ř. s. stane se rozsudek vzhledem ke stranám účinným teprve doručením písemného vyhotovení rozsudku. Z tohoto pravidla stanoveny jsou výjimky v třetím odstavci téhož paragrafu jen ohledně rozsudků na základě vzdáni neb uznání anebo pro zmeškání. O takovou výjimku v souzeném případě nejde. Předpis, že se rozsudek stane účinným teprve doručením písemného jeho vyhotovení, jest právem velícím a nezávisí na tom, zda-li se strany vzdaly doručení písemného vyhotovení rozsudku. (Srov. Neumann Kommentar zur ZPO. k § 416.) Jelikož rozsudek, vyslovující rozvod manželství nestal se dosud účinným, nemůže František V. s úspěchem žádati, by manželství bylo rozloučeno cestou nespornou podle § 17 rozl. zák. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody: Ustanovení § 414 třetí odstavec c. ř. s., podle něhož jest prohlášený rozsudek doručiti každé straně v písemném vyhotovení i s úplnými důvody rozhodovacími, jest právním předpisem velícím, který nemůže býti měněn prohlášením stran, že se doručení rozsudku vzdávají. Prohlášení takové jest právně bezúčinné a rozsudek musí jim býti přes to doručen. (Srovnej komentář Neumannův 1928, díl II., str. 1184.) Naproti tomu prohlášení stran, jimiž se vzdaly opravných prostředků hned po prohlášení rozsudku a jež byla zápisem do jednacího protokolu podle § 208 prvý odstavec čís. 1 c. ř. s. zjištěna, jsou právně účinná, avšak se zřetelem k velícímu zákonnému předpisů § 414 třetí odstavec c. ř. s. jen za předpokladu, že ústně prohlášený rozsudek nabude pro strany právní účinnosti doručením jeho písemného vyhotoveni (§ 416 prvý odstavec c. ř. s.). Nebyl-li dosud rozsudek ve sporu rozvodovém stranám doručen a nestal-li se pro ně účinným, nemůže býti ani podkladem pro vydání usnesení o rozluce manželství podle § 17 zákona ze dne 22. května 1919, čis. 320 sb. z. a n., a rekursní soud proto nepochybil, zamítnuv návrh Františka V-a, aby jeho manželství s Vilemínou V-ovou bylo prohlášeno za rozloučené.